ECLI:CZ:US:2018:1.US.345.16.1
sp. zn. I. ÚS 345/16
Nález
Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka - ze dne 19. března 2018 sp. zn. I. ÚS 345/16 ve věci ústavní stížnosti Jana Babince, zastoupeného Mgr. Davidem Babincem, advokátem, se sídlem Praha 5, Na Bělidle 830/2, proti usnesení Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 27. listopadu 2015 č. j. 15 EXE 698/2015-30, jímž byl potvrzen příkaz k úhradě nákladů exekuce, za účasti Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí jako účastníka řízení.
I. Usnesením Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 27. listopadu 2015 č. j. 15 EXE 698/2015-30 byla porušena základní práva stěžovatele zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Usnesení Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 27. listopadu 2015 č. j. 15 EXE 698/2015-30 se ruší.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti stěžovatel podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") navrhoval zrušení usnesení Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí (dále též jen "okresní soud") ze dne 27. listopadu 2015 č. j. 15 EXE 698/2015-30 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky Valašské Meziříčí sp. zn. 15 EXE 698/2015 vyplývá, že okresní soud pověřil dne 19. června 2015 soudního exekutora JUDr. Jiřího Trojanovského (dále jen "soudní exekutor") vedením exekuce proti stěžovateli podle vykonatelného exekučního titulu - platebního rozkazu, který vydal okresní soud dne 4. března 2015 č. j. 119 C 58/2014-24, a to k uspokojení peněžité pohledávky ve výši 7 891,48 polských zlotých (dále též jen "PLZ") s příslušenstvím.
3. Soudní exekutor stěžovatele vyzval k dobrovolnému splnění vymáhané povinnosti výzvou ze dne 30. června 2015, ve které byla celková vymáhaná částka stanovena na 86 087,22 Kč, přičemž z této výzvy se nepodával přepočítací kurs, který soudní exekutor použil pro přepočet PLZ na českou korunu. Stěžovatel požadovanou částku sdělenou exekutorem uhradil, avšak přípisem ze dne 30. července 2015 mu sdělil, že má za to, že pro přepočet PLZ na Kč byl použit nesprávný směnný kurs, který je současně v jeho neprospěch.
4. Soudní exekutor reagoval na námitku stěžovatele stran nesprávného přepočtu PLZ na Kč sdělením, že přepočet je nutné provést nikoli k době splatnosti pohledávky, ale k době, kdy je skutečně uhrazena. Poté soudní exekutor vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 4. září 2015 č. j. 143 EX 00292/15-046 a přepočítal původně stanovenou částku ve výzvě k dobrovolnému splnění vymáhané povinnosti a z 86 088 Kč ji navýšil na 93 817,46 Kč. Rozdíl ve výši 7 729,46 byl stěžovatelem doplacen.
5. Do příkazu k úhradě nákladů exekuce podal stěžovatel námitky. O podaných námitkách rozhodl okresní soud usnesením napadeným ústavní stížností. V odůvodnění svého rozhodnutí k námitce stěžovatele stran nesprávného kursového přepočtu uvedl, že "je v souladu s ustáleným rozhodováním obecných soudů", vymožené plnění soudním exekutorem se přepočítává kursem ke dni vymožení plnění, stěžovatelem uváděné judikáty se na exekuční řízení nevztahují, nýbrž se vztahují k řízení nalézacímu a rovněž není možné aplikovat uvedené ustanovení zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), tedy §175. Co se týká námitek ohledně výpočtu nákladů exekuce a odměny advokáta oprávněných, i v tomto případě okresní soud odkázal na podle jeho závěru správný výpočet i odůvodnění soudního exekutora. Přestože se jedná o dělitelné plnění, má podle názoru okresního soudu advokát právo na odměnu za zastupování dvou oprávněných osob tak, jako to vypočetl soudní exekutor.
II. Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do jeho vlastnického práva a do jeho práva na spravedlivý proces, jehož součástí je řádné, přesvědčivé a přezkoumatelné odůvodnění rozhodnutí soudu. Podle tvrzení stěžovatele tyto náležitosti napadenému rozhodnutí zcela chybí - jednak stěžovatel nemá možnost zjistit, na jaká rozhodnutí soudů okresní soud odkazuje, a současně chybí odůvodnění, proč nebylo aplikováno ustanovení §14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, když podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2009 sp. zn. 20 Cdo 453/2008 exekuční titul přiznávající peněžité plnění více věřitelům není - co do stanovení rozsahu plnění - materiálně nevykonatelný, jestliže neurčuje, zda má být plněno k jejich ruce společné a nerozdílné, nebo děleně. V takovém případě platí, že každý věřitel může po dlužníku požadovat jen podíl, který na něho připadá, přičemž podíly všech věřitelů jsou stejné.
7. Stěžovatel má tedy za to, že soudní exekutor provedl nesprávný přepočet dlužné pohledávky v cizí měně ke dni vymožení dlužné částky, a nikoliv ke dni její splatnosti, a na to navazující nesprávný výpočet nákladů exekuce ve výši 12 275,45 Kč a i nesprávný výpočet nákladů řízení oprávněných zastoupených advokátem ve výši 6 959,92 Kč. Podle tvrzení stěžovatele soudní exekutor pominul, že dluh nemá plnit oprávněným společně a nerozdílně, ale každý z oprávněných má nárok toliko na polovinu, tedy při stanovení náhrady nákladů řízení byl povinen aplikovat ustanovení §14b odst. 2 advokátního tarifu, neboť vymáhaná pohledávka pro každého z oprávněných nepřesáhla 50 000 Kč.
8. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2009 sp. zn. 33 Cdo 1142/2007 a usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2010 sp. zn. II. ÚS 219/10 (v SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
III. Vyjádření účastníků řízení
9. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost v souladu s §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu okresnímu soudu a oprávněným Markovi Sadlokovi a Zbigniewu Sadlokovi k vyjádření.
10. Okresní soud ve svém vyjádření ze dne 30. listopadu 2017 plně odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení. Ústavní soud vyjádření okresního soudu stěžovateli k replice nezasílal, neboť toto vyjádření neobsahovalo žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, která by měla vliv na posouzení věci.
11. Oprávněným Markovi Sadlokovi a Zbigniewu Sadlokovi byla výzva k vyjádření doručena dne 21. prosince 2017. Vzhledem k tomu, že se k ústavní stížnosti ve stanovené 30denní lhůtě nevyjádřili, vychází Ústavní soud (v souladu s poučením) z toho, že se svého práva vedlejšího účastníka řízení vzdali (§28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
IV. Procesní podmínky řízení
12. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, jež bylo napadeno ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud předně konstatuje, že jako orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není součástí soustavy soudů (srov. čl. 83, 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce a nerespektují hodnotový základ právního řádu, daný zejména ústavním pořádkem a mezinárodními závazky České republiky.
14. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Proto Ústavní soud napadené soudní rozhodnutí přezkoumal (toliko) z pohledu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
15. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že se ve své rozhodovací praxi staví k otázce nákladů řízení rezervovaně, neboť spor o náhradu nákladů řízení, i když se může některého z účastníků citelně dotknout, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující závěr o porušení základních práv a svobod účastníka řízení [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. srpna 2002 (U 25/27 SbNU 307)]. Podle právního názoru vysloveného např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 1531/07 ze dne 12. listopadu 2007 (N 189/47 SbNU 461) otázka náhrady nákladů řízení dosahuje ústavněprávní dimenze zejména tehdy, jestliže postup soudu vybočuje z pravidel upravujících toto řízení v důsledku závažného pochybení soudu.
16. Se závěry učiněnými okresním soudem uvedenými v napadeném usnesení nelze souhlasit, a to co do data přepočtení cizí měny na měnu českou, a tím i co do výpočtu výše nákladů exekuce a co do způsobu a výše výpočtu výše nákladů oprávněných, účelně vynaložených k vymáhání nároku.
17. Ústavní soud posoudil podanou ústavní stížnost jako důvodnou, neboť soudní exekutor při přepočtu polských zlotých na české koruny ke dni vymožení dlužné částky nerespektoval ustanovení §270 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "o. s. ř."), §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), a o změně dalších zákonů, ani judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu uvedenou stěžovatelem. V nálezu Ústavního soudu ze dne 20. října 2009 sp. zn. II. ÚS 2740/08 (N 219/55 SbNU 59) je uvedeno, že je nutné vzít v úvahu judikaturu Ústavního soudu, která dovozuje, že vzhledem k ustanovení §52 odst. 1 exekučního řádu, podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, je nutno odkázat na obecnou úpravu nákladů řízení o výkon rozhodnutí uvedenou v §270 a 271 o. s. ř. a není důvodu se odchylovat od obdobných postupů v rámci rozhodování o náhradě nákladů vykonávacího řízení v řízení exekučním.
18. Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. října 2009 sp. zn. 33 Cdo 1142/2007 mimo jiné uvedl: "Má-li být plnění v českých korunách ekvivalentem, musí odpovídat dluhu ke dni jeho splatnosti; jinak řečeno, dlužník je povinen vrátit zůstatek půjčky a je nerozhodné, zda v měně, v níž mu byla poskytnuta, nebo v českých korunách v hodnotě odpovídající zůstatku půjčky v cizí měně." K tomu Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 3. února 2010 sp. zn. II. ÚS 219/10 konstatoval, že "v případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů". Ústavní soud se v tomto usnesení ztotožnil se závěry učiněnými obecnými soudy s tím, že považoval za vhodné dodat, že postup okresního soudu, kdy použitím směnného kursu platného v době splatnosti předmětné půjčky určil výši dlužné částky, kterou je stěžovatelka povinna uhradit, považuje za správný, neboť nesplnění povinnosti stěžovatelky vrátit předmětnou dlužnou částku řádně a včas nelze klást k tíži žalobce-věřitele, který by v případě řádného a včasného splnění povinnosti ze strany stěžovatelky mohl vrácené peníze dále využít či investovat, a to právě v hodnotě platné v době splatnosti dlužné částky.
19. Vztah exekučního řádu a občanského soudního řádu je založen na generální subsidiaritě občanského soudního řádu. Vyjádření vztahu generality občanského soudního řádu a speciality exekučního řádu je upraveno v §52 odst. 1 exekučního řádu. Znamená to, že ustanovení občanského soudního řádu o výkonu rozhodnutí (případně i jiná ustanovení občanského soudního řádu) se použijí vždy, pokud exekuční řád nestanoví odlišný procesní režim tak, jak je uvedeno v praktickém komentáři k §52 odst. 1 exekučního řádu v ASPI. Za situace, kdy občanský soudní řád neurčuje, podle jakého směnného kursu se provede přepočítání cizí měny na českou korunu, je třeba vyjít z dostupné judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu.
20. Ústavní soud tak nemůže souhlasit se závěrem okresního soudu učiněným v napadeném rozhodnutí, a to že vymožené plnění soudním exekutorem se přepočítává kursem ke dni vymožení plnění a stěžovatelem uváděné judikáty se na exekuční řízení nevztahují, neboť se vztahují výlučně k nalézacímu řízení. Ústavní soud má za to, že není důvod postupovat v exekučním řízení při stanovení náhrady nákladů výkonu rozhodnutí jinak, než jak je uvedeno v ustanoveních §270 a 271 o. s. ř. a §147 až 150 o. s. ř.
21. K další stěžovatelem vznesené námitce ohledně výpočtu nákladů oprávněných, resp. jejich advokáta tím, že soudní exekutor nevycházel ze správného data k přepočtu PLZ na Kč, došlo k neoprávněnému navýšení vymáhané částky nad 50 000 Kč, a soudní exekutor tak neaplikoval při výpočtu nákladů řízení vzniklých právnímu zástupci oprávněných §14b advokátního tarifu, je třeba i v této části konstatovat, že ústavní stížnost je důvodná.
22. I v případě výpočtu odměny advokáta oprávněných okresní soud odkázal na podle jeho závěru správný výpočet i odůvodnění soudního exekutora. Přestože se jedná o dělitelné plnění, má podle názoru okresního soudu advokát právo na odměnu za zastupování dvou oprávněných osob tak, jako to vypočetl soudní exekutor. Soudní exekutor přitom při stanovení odměny za společné úkony advokáta zastupujícího dva oprávněné v odůvodnění příkazu k úhradě nákladů exekuce uvedl, že exekuční řízení bylo zahájeno po 1. červenci 2014, tarifní hodnota podle advokátního tarifu překročila částku 50 000 Kč, a není tedy možné v tomto řízení aplikovat ustanovení §14b odst. 2 advokátního tarifu. Vycházel totiž z přepočtu kursu k datu 30. července 2015, ač měl správně provést přepočet k datu splatnosti pohledávky. Na podkladě toho si tak vypočetl vyšší náklady exekuce a dále ve vztahu k náhradě nákladů řízení oprávněných nesprávně stanovil náhradu oprávněných odpovídající plné odměně podle advokátního tarifu, a nikoliv snížené odměně podle §14b odst. 2 advokátního tarifu, kdy dluh nemá stěžovatel plnit oprávněným společně a nerozdílně, ale každý z oprávněných má nárok toliko na polovinu.
23. Ústavní soud v nálezu ze dne 9. října 2017 sp. zn. I. ÚS 1081/17 (N 184/87 SbNU 41) uvedl, že jednou z podmínek spravedlivého procesu je zásada právní jistoty a předvídatelnost soudního rozhodnutí. Účastník řízení má právo předpokládat, že soud zná právo a že bude výkladově jednoznačná ustanovení obecně závazných předpisů vykládat v souladu s jejich jednoznačností. To platí i pro výklad podústavních předpisů, ledaže by soud dospěl k závěru, že takové ustanovení je v rozporu se zákonem [srov. nález ze dne 24. dubna 2008 sp. zn. II. ÚS 3288/07 (N 77/49 SbNU 141)].
24. Ústavní soud v konkrétně posuzované věci dospěl k závěru, že výše uvedené skutečnosti, za kterých obecným soudem v dané věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, jsou splněny a k takovému zjevnému aplikačnímu excesu způsobilému založit porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") v předmětném řízení před okresním soudem došlo. Přepočtení kursu výše pohledávky z PLZ na Kč, výpočet nákladů exekuce i výpočet nákladů řízení advokáta oprávněných uvedený v příkazu soudního exekutora k úhradě nákladů exekuce ze dne 4. září 2015 sp. zn. 143 EX 00292/15-046 nebyl správný a okresní soud toto pochybení v řízení o námitkách podaných stěžovatelem usnesením, napadeným ústavní stížností, nenapravil.
25. Vzhledem k tomu, že v řízení před okresním soudem nebyly dodrženy principy řádného procesu, Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem tohoto soudu bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní stížnosti proto podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a usnesení Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 27. listopadu 2015 č. j. 15 EXE 698/2015-30 podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.