ECLI:CZ:US:2018:1.US.3495.17.1
sp. zn. I. ÚS 3495/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Gabriely Haferníkové, zastoupené JUDr. Bc. Michalem Březovjákem, advokátem se sídlem Školní 3362, Zlín, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně č. j. 60 Co 284/2017-101 ze dne 21. 9. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, brojila stěžovatelka proti v záhlaví označenému rozhodnutí Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále též "krajský soud") s odůvodněním, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že se stěžovatelka prostřednictvím žaloby podané u Okresního soudu ve Zlíně (dále též "okresní soud") domáhala vůči žalovanému Karlu Klinkovskému (dále jen "vedlejší účastník") vyklizení nemovité věci - domu č. p. X1, který je součástí pozemku parc. č. X2 v k. ú. Lípa nad Dřevnicí. Stěžovatelka vznesla v tomto řízení návrh na vydání předběžného opatření, jemuž okresní soud usnesením č. j. 35 C 190/2017-35 ze dne 4. 8. 2017 vyhověl a vedlejšímu účastníkovi uložil, aby se v předmětném domě nezdržoval. Vedlejší účastník napadl toto rozhodnutí odvoláním, na jehož podkladě krajský soud usnesením č. j. 60 Co 284/2017-101 ze dne 21. 9. 2017 změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že se návrh stěžovatelky zamítá.
Krajský soud dospěl, na rozdíl od soudu prvního stupně, k závěru, že stěžovatelka neprokázala potřebu zatímní úpravy poměrů mezi účastníky sporu. V této spojitosti krajský soud konstatoval, že otázka, zda vedlejší účastník užívá nemovitost bez právního důvodu, je jednak mezi účastníky sporná, tzn. nikoliv prokázaná, a kromě toho je relevantní toliko pro rozhodnutí ve věci samé a nemůže být důvodem pro nařízení předběžného opatření. Dle krajského soudu neprokazovaly potřebu zatímní úpravy poměrů ani další stěžovatelkou tvrzené skutečnosti, tj. konflikty mezi vedlejším účastníkem a obyvateli domu, chronická úzkostně depresívní porucha matky stěžovatelky, jejíž rozvoj je spojen s chováním vedlejšího účastníka (jejího bývalého druha), ani havárie vozidla řízená vedlejším účastníkem, při které došlo ke škodě na vjezdové bráně a garážových vratech domu. Obsah návrhu na vydání předběžného opatření svědčí o tom, že konflikty mezi vedlejším účastníkem a obyvateli domu, jakož i s tím související duševní porucha matky stěžovatelky, jsou dlouhodobou záležitostí, a dále že havárie vozidla řízeného vedlejším účastníkem byla jen ojedinělým excesem. Nic z toho nelze dle názoru krajského soudu řešit tím, že bude vedlejšímu účastníkovi prostřednictvím předběžného opatření uloženo, aby se v domě nezdržoval.
Stěžovatelka s popsaným výsledkem řízení nesouhlasila, což dala najevo v ústavní stížnosti. Krajskému soudu v ní vytkla, že nedostál požadavku předvídatelnosti soudního postupu a rozhodování a nerespektoval zásadu ústnosti a přímosti, neboť vydal napadené usnesení bez nařízení ústního jednání a nedal jí možnost vyjádřit se k jeho právnímu názoru dříve, než ve věci rozhodl. Stěžovatelka v tomto ohledu odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3623/15 ze dne 16. 6. 2016, týkající se řízení o ochraně rušené držby, jehož závěry bylo možno dle jejího přesvědčení analogicky použít i v nyní souzené věci. Stěžovatelka dále namítala, že se krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal se všemi relevantními skutečnostmi, resp. že dostatečně nereagoval na argumenty zahrnuté v návrhu na vydání předběžného opatření. Konkrétně měl krajský soud dle stěžovatelky pochybit tím, že pominul lékařskou zprávu MUDr. Konečného ze dne 11. 7. 2017, z níž vyplývalo, že bude-li se vedlejší účastník v domě dále zdržovat, psychický i somatický stav její matky se může dále zhoršit.
Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava"), tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že není opodstatněná.
V projednávaném případě ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o zamítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření. Od této skutečnosti se pak odvíjí i způsob posuzování věci Ústavním soudem, který ve své judikatuře opakovaně konstatuje, že rozhodování o návrhu na vydání (nařízení) předběžného opatření a tedy hodnocení toho, zda jsou v daném případě splněny podmínky pro jeho vydání či změnu, je především věcí obecných soudů [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 189/01 ze dne 21. 11. 2001 (N 178/24 SbNU 327)]. Jinými slovy, Ústavní soud závěry soudů z pozice jakési další odvolací instance věcně nepřezkoumává. Předběžná opatření navíc zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť při jejich vydávání se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků, ale jde o opatření mající jen dočasný účinek. Účel předběžného opatření tak spočívá v zatímní úpravě práv a povinností, což nevylučuje, že ochrana práv účastníka řízení bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta. Ústavní soud je v této fázi řízení povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole (ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny) [viz např. nálezy sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171); či sp. zn. I. ÚS 2486/13 ze dne 1. 10. 2014, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz].
Pochybení podobného charakteru Ústavní soud ve stěžovatelčině věci přitom nezjistil. Krajský soud se sice stručně, ale z pohledu práva na spravedlivý proces dostatečně jasně a srozumitelně vyjádřil k důvodům, které jej vedly k přesvědčení, že podmínky pro vydání předběžného opatření nebyly splněny. V kontextu předmětné věci nelze mít za to, že by jeho postup byl projevem libovůle. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že krajský soud nepominul lékařskou zprávu ze dne 11. 7. 2017, nicméně přisoudil jí odlišný význam, než jaký jí přikládala stěžovatelka. Za těchto okolností představuje ústavní stížnost pouze pokračující polemiku s úvahami obecného soudu, které stěžovatelka odmítá a setrvává na svých vlastních názorech, jsa přesvědčena o věcné nesprávnosti napadeného rozhodnutí, jež se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch. Tímto ovšem staví Ústavní soud do role třetí soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší.
Ústavní soud dále podotýká, že stěžovatelka měla v řízení před obecnými soudy vytvořen dostatečný prostor pro uplatnění svých argumentů, neboť tyto mohla uvést jak v samotném návrhu, tak i ve vyjádření k odvolání vedlejšího účastníka, což ostatně učinila. Ustanovení §214 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), výslovně umožňuje, aby odvolací soud rozhodl ve věci předběžného opatření bez nařízení jednání. Pokud krajský soud této možnosti využil, nelze než konstatovat, že postupoval v mezích své zákonné kompetence. V tom se nyní projednávaná věc zásadně odlišuje od případu řešeného v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3623/15 ze dne 16. 6. 2016 (N 116/81 SbNU 819), v němž odvolací soud rozhodl bez jednání ve věci nespadající do výčtu zakotveného v §214 odst. 2 o. s. ř. Odkaz stěžovatelky na citovaný nález tedy není případný. Toliko pro úplnost lze dodat, že stěžovatelka ani v ústavní stížnosti neuvedla žádné nové argumenty, které by jí bylo postupem odvolacího soudu znemožněno uplatnit, pouze opakovala skutečnosti, které byly odvolacímu soudu v době jeho rozhodování známy. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že v důsledku nenařízení jednání byla zkrácena na svých ústavně zaručených právech.
Ve světle řečeného Ústavní soud proto předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu