ECLI:CZ:US:2018:1.US.3555.16.1
sp. zn. I. ÚS 3555/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele O. H., zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem Jugoslávská 12, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 4 T 132/2015-384 ze dne 30. 11. 2015, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 9 To 22/2016-523 ze dne 1. 3. 2016 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 854/2016-617 ze dne 27. 7. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel kasace v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z připojeného spisového materiálu vyplývá, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 4 T 132/2015-384 ze dne 30. 11. 2015 byl stěžovatel shledán vinným v bodě 1. zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, v bodě 2. zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) trestního zákoníku, ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, a konečně v bodě 3. zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, přečinem omezování osobní svobody dle §171 odst. 1 trestního zákoníku a přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku. Za tuto trestnou činnost byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Poškozenou I. H. soud odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále též "městský soud") rozsudkem č. j. 9 To 22/2016-523 ze dne 1. 3. 2016 rozhodnutí soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, v celém rozsahu zrušil, načež ve věci znovu rozhodl podle §259 odst. 3 písm. b) trestního řádu tak, že uznal stěžovatele vinným v podstatě týmiž skutky jako soud nalézací, když pouze upřesnil dobu spáchání skutků pod body 1., 2. a jednání pod bodem 3. překvalifikoval z jednočinného na vícečinný souběh. Beze změny zůstal rovněž výrok o trestu a výrok o náhradě škody.
Dle městského soudu se stěžovatel skutku pod bodem 1., zkráceně řečeno, měl dopustit tím, že od poloviny roku 2010 do června 2011 v bytě v T. soustavně napadal poškozenou - svoji manželku, křičel na ni, případně ji bil (fackami, později pěstmi a kopanci), různě ji omezoval způsobem v příslušném výroku podrobně popsaným, což v souhrnu zapříčinilo, že se u poškozené rozvinul anxiózně-depresivní syndrom středního stupně. Skutek pod bodem 2. spáchal na jaře roku 2012 v bytě v T., kde poškozené vyhrožoval nožem, pokud s ním nebude mít sex, a když se poškozená pokusila o útěk, tak ji chytil a následně ji pobodal, resp. pořezal, v důsledku čehož poškozená omdlela a probrala se až druhý den ráno. V případě zaznamenaném pod bodem 3. stěžovatel v noci ze 17. na 18. 9. 2014 vylákal poškozenou před vchod domu, kde ji odvlekl do svého osobního vozidla a odvezl směrem na P. Když poškozená zavolala na linku 158, tak jí vytrhl mobilní telefon a již ho poškozené nevrátil. Později stěžovatel zastavil na neosvětleném místě na silnici, kde se poškozená pokusila o útěk, nicméně ji doběhl, chytil za vlasy a dotáhl zpět k vozidlu. V něm ji následně osahával, čemuž se poškozená v obavě před znásilněním bránila a v reakci na to jí pak stěžovatel slíbil odvézt domů.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu brojil stěžovatel dále dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 3 Tdo 854/2016-617 ze dne 27. 7. 2016 podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu.
Stěžovatel se s popsaným výsledkem řízení neztotožnil. V ústavní stížnosti namítal, že obecné soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy, především pak výpověď poškozené I. H., která byla pro zjištění skutkového stavu věci klíčová. Stěžovatel v této souvislosti upozornil, že závěr o věrohodnosti poškozené nelze opírat o ucelenost, podrobnost a vnitřní logiku její výpovědi, jak to učinil soud prvního stupně, neboť zmiňované atributy se mohou vyskytovat i u výpovědí promyšleně lživých. Dle stěžovatele měl již soud prvního stupně k dispozici řadu poznatků, které vyvolávaly pochybnost o přesnosti a pravdivosti výpovědi poškozené, tyto však v drtivé většině opomíjel či zlehčoval. V odvolacím řízení pak poškozená pod tlakem zjištěných rozporů v jejích tvrzeních uváděla nové skutečnosti, které se lišily od jejích předchozích opakovaných výpovědí, odvolací soud z toho nicméně nevyvodil žádné důsledky a toliko mechanicky přejal novou verzi výpovědi poškozené, která lépe zapadala do úvah o vině stěžovatele. Výše uvedené výhrady stěžovatel dále ve vztahu k jednotlivým skutkům podrobně rozvedl. Krom toho obecným soudům rovněž vytkl, že se náležitě nevypořádaly s jeho obhajobou, neboť při svém rozhodování zohlednily pouze skutečnosti, které měly svědčit o jeho vině, zatímco okolnosti vyznívající v jeho prospěch (výpovědi některých svědků, dílčí závěry znaleckých posudků z oboru psychologie a soudního lékařství) pominuly. Další pochybení obecných soudů spatřoval stěžovatel v tom, že u jednání popsaného pod bodem 2. odvolací soud vyložil nepřiměřeně široce zásadu totožnosti skutku, když po změně výpovědi poškozené v odvolacím řízení posunul dobu spáchání trestného činu o jeden rok do minulosti, tzn., že nově k němu mělo dojít na jaře roku 2012, namísto roku 2013. Podle stěžovatele se jednalo o natolik zásadní obrat ve skutkových zjištěních, že byla navíc vyloučena aplikace ustanovení §259 odst. 3 písm. b) trestního řádu ze strany odvolacího soudu, jenž tímto svým postupem porušil nejen princip dvojinstančnosti trestního řízení, ale současně odňal stěžovateli právo na obhajobu. Kriticky se stěžovatel vyjádřil i na adresu Nejvyššího soudu, který se vůbec nezabýval jeho námitkami vážícími se k porušení požadavku na zachování totožnosti skutku. Závěrem stěžovatel vyslovil názor, že mu nebyl dostatečně prokázán úmysl zmocnit se mobilu poškozené, ani úmysl dopustit se znásilnění, a také podotkl, že nesprávné rozhodnutí o vině vedlo i k uložení nepřiměřeného trestu, kdy navíc nebylo přihlédnuto k tomu, že byl osobou doposud netrestanou.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Ke kasaci soudního rozhodnutí přistupuje Ústavní soud pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
Pochybení podobného charakteru, jež by si vyžádalo jeho zásah, Ústavní soud v projednávané věci ovšem nenalezl. Jak bylo z přiloženého trestního spisu ověřeno, obecné soudy provedly celou řadu důkazů, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu. V odůvodnění svých rozhodnutí poté řádně uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak nahlížely na obhajobu stěžovatele a jak právně posoudily prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákoníku v otázce viny a trestu. Odůvodnění napadených rozhodnutí vyznívají logicky a konzistentně, přičemž obecné soudy se v jejich rámci řádně a přesvědčivě vypořádaly se všemi námitkami vznášenými stěžovatelem.
Nutno podotknout, že řadu z nich stěžovatel opakovaně uplatnil i v ústavní stížnosti. Jmenovitě lze zmínit výtky týkající se hodnocení důkazů, zejména věrohodnosti poškozené a nesrovnalostí v jejích výpovědích, naplnění zákonných znaků stíhaných trestných činů či nepřiměřenosti trestu. Jakkoliv se věci stěžovatel snaží dát ústavněprávní rozměr tím, že hovoří o porušení ústavně zaručených základních práv, jedná se toliko o polemiku se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví ovšem Ústavní soud do role třetí soudní instance, která mu, jak již dal výše najevo, nepřísluší. Jelikož Ústavní soud za dané situace považuje za nadbytečné se k předmětným argumentům stěžovatele duplicitně vyjadřovat, odkazuje ve vztahu k nim na výstižné a věcně vyčerpávající odůvodnění napadených rozhodnutí.
Nad rámec dříve vznesených námitek stěžovatel podrobil kritice odvolací soud za to, že nerespektoval zásadu totožnosti skutku, když v bodě 2. výroku o vině upravil skutkovou větu tak, že posunul dobu páchání činu o jeden rok zpět. Přestože stěžovatel tvrdí opak, uvedenou námitku do svého dovolání nezahrnul, v důsledku čehož nelze Nejvyššímu soudu vytýkat, že jí nevěnoval pozornost.
Stěžovatelova argumentace současně neobstojí ani z hlediska věcného. Z obžalovací zásady rozvedené v ustanovení §220 odst. 1, 3 trestního řádu vyplývá, že vázanost soudu obžalobou (návrhem na potrestání) se váže pouze k tomu, o jakém skutku soud rozhoduje. Popisem skutku jako slovním vyjádřením určité události ve vnějším světě, která spočívá v jednání pachatele, soud naopak vázán není. Jinak řečeno, popis skutku může soud jakkoliv upravit, přičemž jediná limitace spočívá v tom, že se nemůže odchýlit od vlastní podstaty stíhaného činu. Aplikují-li se zmíněné obecné závěry na trestní věc stěžovatele, je zřejmé, že totožnost skutku v bodě 2. byla zachována, neboť předmětem řešení byla po celou dobu trestního řízení jedna a táž událost, u níž došlo pouze ke korekci časového údaje. Podstata skutku v podobě základních okolností charakterizujících inkriminované jednání stěžovatele i následek jím způsobený se nikterak nezměnila.
V této souvislosti pak Ústavní soud pokládá za vhodné doplnit, že k opravě časového údaje bylo přistoupeno na základě informace obsažené v deníku poškozené, který od počátku trestního řízení figuroval mezi důkazy a byl stěžovateli znám. Mezi výpovědí poškozené a údajem v deníku existoval rozpor, neboť záznam v deníku byl dřívějšího data, než se měl skutek dle výpovědi poškozené odehrát. Stěžovatel na tento rozpor poukazoval jak v řízení před soudem prvního stupně, tak ve svém odvolání, v žádném případě se tedy nejednalo o skutečnost pro něj překvapivou. V odvolacím řízení došlo toliko k tomu, že zmíněný rozpor byl odvolacím soudem odstraněn v rámci doplňujícího výslechu poškozené, která změnila svou předchozí výpověď v tom smyslu, že skutek měl být spáchán již v roce 2012. Stěžovatel (i jeho obhájce), který byl přítomen u veřejného zasedání před odvolacím soudem, měl možnost na tento výslech reagovat a navrhnout ke své obhajobě důkazy, což také učinil a odvolací soud o jeho důkazních návrzích rozhodl. Ústavní soud má s ohledem na výše uvedené za to, že stěžovateli byl v řízení před obecnými soudy poskytnut dostatečný prostor, aby uplatnil veškeré argumenty, které považoval za relevantní, a že jeho právo na obhajobu nebylo nikterak zkráceno. Dle názoru Ústavního soudu byly rovněž za daných okolností splněny veškeré podmínky pro to, aby odvolací soud dle §259 odst. 3 písm. b) trestního řádu ve věci sám rozhodl.
Zbývá uzavřít, že stěžovatel porušení svých ústavně zaručených práv neprokázal. Ústavní soud proto postupoval dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu