ECLI:CZ:US:2018:1.US.3567.18.1
sp. zn. I. ÚS 3567/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti GOLDEN FLEECE COMPANY s.r.o., se sídlem Slavašovská 575/18, 266 01 Beroun, zastoupené JUDr. Zuzanou Pospíšilovou, advokátkou se sídlem Drašarova 958, 266 01 Beroun, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 91/2018-26 ze dne 29. 8. 2018 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 45 Af 11/2016-40 ze dne 26. 2. 2018 ve spojení s návrhem na vyslovení protiústavnosti ustanovení §135zk odst. 2 písm. a) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění účinném do 30. 6. 2015, ve slovech "od 50.000,- Kč" a návrhem na zrušení ustanovení §118c odst. 2 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, v platném znění, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Spolu s ústavní stížností se stěžovatelka domáhá vyslovení protiústavnosti části někdejšího ustanovení §135zk zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, jakož i zrušení části obdobného ustanovení §118c v platném znění tohoto zákona.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Celního úřadu pro Středočeský kraj č. j. 75190-26/2015-610000-12 ze dne 19. 10. 2015 byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání správního deliktu podle §135zk odst. 1 písm. a) zákona o spotřebních daních ve znění účinném do 30. 6. 2015. Toho se dopustila tím, že minimálně dne 9. 4. 2015 na daňovém území České republiky ve své provozovně s názvem "Trafika Nižbor" na adrese Křivoklátská 26, Nižbor, umožnila skladování 7 jednotlivých balení cigaret značky Viceroy Superslims Menthol (140 ks cigaret) a 6 jednotlivých balení cigaret značky Black Devil (120 ks cigaret), přičemž tato jednotlivá balení cigaret byla označena tabákovými nálepkami, které odpovídaly jiné než nové sazbě daně, a proto se ve smyslu §118c odst. 3 zákona o spotřebních daních považují za neoznačený tabákový výrobek. Za toto protiprávní jednání byla stěžovatelce uložena pokuta ve výši 50.000 Kč a dále povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč.
Rozhodnutí celního úřadu napadla stěžovatelka odvoláním, které Generální ředitelství cel rozhodnutím č. j. 59315-3/2015-900000-304.7 ze dne 4. 1. 2016 zamítlo a prvostupňové rozhodnutí celního úřadu potvrdilo. Posledně uvedené rozhodnutí odvolacího orgánu napadla stěžovatelka žalobou, již Krajský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl. Následnou kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud vpředu označeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl.
Proti rozhodnutím správních soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že v její věci nebyla splněna podmínka, že by cigarety skladovala. Doložila totiž, že cigarety prodala před 1. 3. 2015 svému zákazníkovi, který si je ponechal v provozovně stěžovatelky, což dle jejího názoru nelze považovat za "skladování" ve smyslu §135zk odst. 1 písm. a) zákona o spotřebních daních ve znění účinném do 30. 6. 2015. Na tohoto koncového zákazníka se povinnost označit cigarety podle zákona nevztahuje. Stěžovatelka dále namítla, že liberační důvod tvrdila, přičemž Nejvyšší správní soud se omezil jen na pouhé konstatování, že tak tomu nebylo, aniž by toto své tvrzení dále vysvětlil. Soudy dle ní rovněž patřičně nezohlednily, že zdaněné zboží se pouhým uplynutím času stalo nelegálním. Stát přitom dle stěžovatelky podnikatelům za neprodané, řádně v minulosti okolkované zboží, které se najednou stane nelegálním, neposkytuje žádnou náhradu, přestože příjmy z něj v podobě spotřební daně si v plné výši ponechává.
Co se týče namítané protiústavnosti ustanovení §135zk odst. 1 písm. a) zákona o spotřebních daních ve znění účinném do 30. 6. 2015, stěžovatelka uvedla, že minimální výše pokuty 50 000 Kč může být likvidační a v mnoha případech neodpovídá realitě a neumožňuje správním orgánům spravedlivě zvážit okolnosti a podle nich stanovit výši pokuty. Všechny tyto své argumenty stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
S argumentací stěžovatelky se dle názoru Ústavního soudu zejména Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku vyčerpávajícím způsobem vypořádal. Ohledně stěžovatelkou namítané absence podmínky skladování cigaret kasační soud uvedl, že výkladem pojmu "skladování" se zabýval již dříve v rozsudku č. j. 7 Afs 69/2007-85 ze dne 26. 2. 2009, dle něhož postihnutým může být za určitých okolností i ten, kdo má takové výrobky pouze v detenci. Stěžovatelka dle svého tvrzení pro svého zákazníka v prostorách své provozovny uchovávala tyto cigarety, přičemž je fakticky ovládala a zajišťovala před znehodnocením či odcizením, tudíž je měla minimálně ve své detenci, což je vztah dostatečně intenzivní pro naplnění podmínky skladování uvedené ve skutkové podstatě správního deliktu. Samotný stěžovatelčin zákazník by nemohl být oním "kvalifikovaným" skladovatelem, neboť to nebyl on, kdo předmětné zboží převzal k opatrování a faktickému ovládání, ale právě za tímto účelem je svěřil stěžovatelce. Takový výklad obratu "umožnění skladování" je dle Ústavního soudu nepochybně poměrně přísný. Jak však upozornil stěžovatelku již krajský soud v napadeném rozsudku, uvedený správní delikt se vyznačuje objektivní odpovědností, v daném případě odpovědností za výsledný protiprávní stav, a proto správní orgány, potažmo soudy, ani nemohly zkoumat subjektivní stránku deliktu. V úvahu by byla přicházela liberace, kdyby stěžovatelka byla prokázala, že učinila vše, co po ní lze spravedlivě požadovat, aby protiprávnímu jednání předešla.
Ústavní soud sice rozumí argumentaci stěžovatelky v tom směru, že rovnítko mezi každou detencí řádně neoznačených tabákových výrobků a existencí předmětného správního deliktu by vskutku mohlo v některých případech vést k absurdním závěrům. Nicméně v případě stěžovatelky se jednalo o situaci, kdy v její provozovně byly nalezeny řádně neoznačené cigarety, jejichž "skladování" nebylo celnímu úřadu v prvé řadě ani hodnověrně vysvětleno. Tvrzení, že dotčené cigarety byly zakoupeny zákazníkem, který si je jako nový vlastník jen u stěžovatelky ponechal uskladněné, nemohlo být udržitelné (tím méně za situace, kdy byl za jejich prodej v únoru 2015 předložen doklad vystavený dne 29. 8. 2015, a to ještě jen pár dnů před výslechem vzpomínaného zákazníka celním úřadem, který se konal 1. 9. 2015).
K námitkám stěžovatelky stran nedostatečné doby k přijetí opatření v souvislosti s novelou zákona o spotřebních daních krajský soud podotkl, že stěžovatelka se s novou právní úpravou mohla seznámit již 26. 9. 2014 (kdy byla rozeslána příslušná částka Sbírky zákonů obsahující zmíněnou novelu), přičemž zákonem předvídaný zákaz prodeje tabákových výrobků okolkovaných ve vazbě na dosavadní sazbu daně připadl na 1. 3. 2015. Stěžovatelka tedy měla více jak 5 měsíců na to, aby přizpůsobila své další podnikatelské kroky tomuto omezení. Nejednalo se tedy o (pravý) retroaktivní zásah zákonodárce, ale tzv. nepravou retroaktivitu, jež však byla realizována za současného poskytnutí dostatečného časového období k adaptaci na nové zákonné požadavky. Ústavní soud pokládá toto vysvětlení krajského soudu za vyčerpávající.
Soudy se rovněž vypořádaly s otázkou případného rdousícího, likvidačního efektu uložené sankce na podnikání stěžovatelky. Nelze v této souvislosti přehlédnout upozornění krajského soudu, že stěžovatelka sice likvidační efekt pokuty tvrdila, avšak nijak jej nedoložila.
Z uvedených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Za této situace pak akcesorické návrhy na vyslovení protiústavnosti, resp. zrušení vpředu označených zákonných ustanovení sdílejí osud ústavní stížnosti. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona nebo jeho části.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 11. prosince 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu