ECLI:CZ:NSS:2018:2.AFS.91.2018:26
sp. zn. 2 Afs 91/2018 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: GOLDEN FLEECE
COMPANY s. r. o., se sídlem Slavašovská 575/18, Beroun, zastoupený JUDr. Zuzanou
Pospíšilovou, advokátkou se sídlem Drašarova 958, Beroun, proti žalovanému: Generální
ředitelství cel, se sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
4. 1. 2016, č. j. 59315-3/2015-900000-304.7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2018, č. j. 45 Af 11/2016 – 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 4. 1. 2016, č. j. 59315-3/2015-900000-304.7
(dále jen „napadené rozhodnutí“) bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí
Celního úřadu pro Středočeský kraj (dále jen „celní úřad“) ze dne 19. 10. 2015,
č. j. 75190-26/2015-610000-12 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž byl žalobce uznán
vinným ze spáchání správního deliktu podle §135zk odst. 1 písm. a) zákona č. 353/2003 Sb.,
o spotřebních daních, ve znění účinném do 30. 6. 2015 (dále jen „zákon o spotřebních daních“),
kterého se žalobce dopustil tím, že minimálně dne 9. 4. 2015 na daňovém území České republiky,
ve své provozovně s názvem „Trafika Nižbor“ na adrese Křivoklátská 26, Nižbor, umožnil
skladovat 7 jednotlivých balení cigaret značky Viceroy Superslims Menthol (140 ks cigaret)
a 6 jednotlivých balení cigaret značky Black Devil (120 ks cigaret), přičemž tato jednotlivá balení
cigaret byla označena tabákovými nálepkami, které odpovídaly jiné než nové sazbě daně,
a proto se ve smyslu §118c odst. 3 zákona o spotřebních daních považují za neoznačený
tabákový výrobek. Za toto protiprávní jednání byla žalobci uložena pokuta ve výši 50.000 Kč
a dále povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč.
[2] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce dne 4. 3. 2016 žalobou podanou u Městského
soudu v Praze, usnesením ze dne 14. 3. 2016, č. j. 8 Af 23/2016 - 20, pak postoupenou
Krajskému soudu v Praze (dále jen „krajský soud“), jíž se domáhal zrušení napadeného
rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.
[3] Žalobce v podané žalobě namítal, že napadené rozhodnutí je založeno na nesprávně
zjištěném skutkovém stavu, protože v jeho prodejně se sice nacházely neznačené cigarety,
prokázalo se však, že nešlo o jeho zboží, neboť patřilo jeho pravidelnému zákazníkovi,
který si je koupil a požádal prodavače, aby mu je prozatím ponechal v prodejně. Dále žalobce
nesouhlasil s názorem žalovaného, že pro naplnění skutkové podstaty předmětného správního
deliktu postačuje pouhá detence neznačených cigaret. Žalovaný se měl zabývat subjektivní
stránkou správního deliktu a zohlednit, že množství cigaret bylo zanedbatelné, byly řádně
zdaněny a měly nepatrnou hodnotu 1.077 Kč. Žalovaný se taktéž nezabýval liberačními důvody,
ačkoliv vyplývaly z provedených důkazů. Žalobce dále tvrdil, že uložená pokuta ve výši 50.000 Kč
je zcela nepřiměřená a představuje roční zisk celé jeho provozovny. Zákon č. 201/2014 Sb.,
kterým se mění zákon o spotřebních daních, z nějž vyplývá, že po uplynutí tříměsíční přechodné
lhůty je zakázáno prodávat a skladovat cigarety s kolkem „O“, je dle přesvědčení žalobce
retroaktivní.
[4] Krajský soud shledal žalobu nedůvodnou a zamítl ji.
[5] Krajský soud uvedl, že ze skutkové podstaty správního deliktu dle §135zk odst. 1
písm. a) zákona o spotřebních daních je zřejmé, že protiprávním jednáním je umožnění
skladování neznačených tabákových výrobků, přičemž není rozhodné, zda pachatel správního
deliktu je jejich vlastníkem nebo zda je skladuje pro jinou osobu. Z rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 2. 2009, č. j. 7 Afs 69/2017-85, pak vyplývá, že skladováním výrobků
se rozumí i pouhá detence. Ta byla prokázána a za této situace by bylo nadbytečné hledat
vlastníka neznačených tabákových výrobků. Subjektivní stránkou deliktu se žalovaný zabývat
také nemohl, neboť se v případě daného správního deliktu jedná o objektivní odpovědnost,
tj. odpovědnost za výsledek. Pokud jde o tvrzenou malou hodnotu cigaret, zákon o spotřebních
daních nestanoví žádné množství neznačených tabákových výrobků, jejichž skladování by nebylo
protiprávní. Po formální stránce proto byly naplněny znaky skutkové podstaty uvedeného
správního deliktu i v situaci, kdy bylo skladováno relativně malé množství. Krajský soud dále
neměl za to, že by stupeň konkrétní nebezpečnosti daného jednání byl tak nízký, že by mohl vést
k závěru o nedostatku materiální stránky skutkové podstaty. Zákonodárce dle něj v tomto
případě zvolil princip nulové tolerance, který má za cíl prostřednictvím značení tabákových
výrobků dosáhnout plného výběru spotřební daně z těchto výrobků v odpovídající sazbě,
neboť bez tohoto přístupu by mohlo být možné prodávat velké množství neznačených cigaret,
jestliže by se jich na prodejně vždy nacházelo jen právě ono přípustné minimální množství,
které by však bylo neustále doplňováno. K námitce nepřiměřené výše pokuty krajský soud
konstatoval, že pokuta byla uložena v minimální možné výši, nižší nebo žádnou pokutu žalovaný
uložit nemohl, a to ani při přihlédnutí k polehčujícím okolnostem, neboť by tím vybočil z mezí
správního uvážení, které mu zákonodárce určil. Pokud by soud pokládal pokutu uloženou
na samé spodní hranici zákonné sazby za nepřiměřenou, nezbylo by mu než podat Ústavnímu
soudu návrh na prohlášení protiústavnosti a zrušení příslušné části ustanovení zákona
o spotřebních daních. Krajskému soudu se však pro zachování cíle sledujícího preventivní,
ale i odstrašující účinek stanovení minimální dolní hranice ve výši 50.000 Kč nejevilo jako výrazně
nevhodné. Krajský soud taktéž hodnotil, zdali uložená pokuta nebyla pro žalobce likvidační,
když likvidační efekt pokuty sice tvrdil, neboť uložená pokuta údajně představuje jeho čistý
jednoroční zisk, avšak nijak toto své tvrzení nedoložil. Pokud by bylo pravdou, že zisk
z předmětné provozovny je jediným příjmem žalobce a tento ročně činí právě 50.000 Kč, nemůže
pro něj přesto být dle krajského soudu uložená pokuta likvidační, neboť i kdyby měl žalobce celý
rok podnikat bez zisku, nemělo by to omezit provoz a fungování trafiky, ani by to žalobci
nemělo způsobit platební neschopnost, která by jej vedla k likvidaci. Zákon č. 201/2014 Sb.
se pak dle krajského soudu nevyznačuje nepřípustnou pravou retroaktivitou, nýbrž se jedná
o přípustnou a žádoucí nepravou retroaktivitu, přičemž zákonodárce poskytl adresátům
této normy dostatečně dlouhé období k adaptaci na novou sazbu daně. Co se týče námitky
protiústavnosti tohoto zákona, vlastnické právo žalobce k jakýmkoli tabákovým výrobkům
nebylo dotčeno, jeho úvahy o rozporu právního předpisu s ústavním pořádkem jsou proto pouze
akademické, bez jakéhokoli vlivu na zákonnost napadeného rozhodnutí. Samotná snaha prodat
v rámci přechodového období zbývající cigarety, nadto zaměřená na to, aby žalobci nevznikla
ztráta, není dle krajského soudu liberačním důvodem, protože nesměřuje k prevenci porušení
povinnosti a nelze ji rozhodně považovat za maximum toho, co mohl žalobce učinit, aby předešel
skladování neznačených cigaret ve své provozovně.
II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného
[6] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jako „stěžovatel“) kasační stížnost,
ve které navrhl rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
[7] Stěžovatel v podané kasační stížnosti nejprve obecně rekapituluje skutkové okolnosti
případu, přičemž je komentuje a doplňuje o své názory, místy až spíše pocity. Závěr celních
orgánů, údajně zjevně převzatý krajským soudem, o nedůvěryhodnosti svědků, není
dle stěžovatele nijak skutkově ani jinak podložen, a nelze klást k jeho tíži, že celní úřad svědkům
nepoložil vhodné otázky a tuto mezeru ve výpovědi klade k tíži žalobce. Stěžovatel se proto
dovolává zásady in dubio pro reo.
[8] Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel umožnil skladování neoznačených cigaret
ve své provozovně, a v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 2. 2009, č. j. 7 Afs 69/2007 - 85, a dovodil, že naroveň skladování je třeba dát
i detenci. Stěžovatel nicméně poukazuje na to, že citovaný judikát uvádí, že „za účastníka řízení
vedených ve smyslu §42 odst. 2, 11 a 12 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, tak může
být považován i ten, kdo má tyto výrobky pouze v detenci, není-li zjištěna osoba, která by je skladovala
„kvalifikovaným“ způsobem“. Dle stěžovatele se správní orgány ani krajský soud nezabývaly
podtrženým dovětkem, neboť jinak by musely dospět k závěru, že předmětné neoznačené
cigarety v provozovně stěžovatele skladoval jeho zákazník, kterému stěžovatel prostor pouze
propůjčil. Tento argument podporují i závěry celních orgánů, které předmětné cigarety zabraly
zákazníkovi, tedy stěžovatele nepovažovaly za jejich vlastníka, což dokládá, že se stěžovatel
žádného správního deliktu nedopustil.
[9] Stěžovatel dále nesouhlasí s tvrzením, že předmětné krabičky cigaret byly smíchány
či zařazeny mezi ostatní zboží, neboť to nevyplývá ze spisového materiálu.
[10] Závěr krajského soudu obsažený v napadeném rozsudku, že pouhá snaha stěžovatele
včas prodat zbývající řádně neokolkované cigarety není liberačním důvodem a nelze ji považovat
za maximum toho, co stěžovatel mohl učinit, je nesprávný a není řádně odůvodněn. Jednak nešlo
o pouhou snahu, ale k prodeji cigaret fakticky došlo. Dá se dle stěžovatele pouze domnívat,
že jedinou možností, jak docílit neuplatnění sankce za předmětný správní delikt, by byla naprostá
absence cigaret s kolkem „O“ v provozovně stěžovatele. Takový výklad však neodpovídá
ustanovení §135zzf odst. 1 zákona o spotřebních daních, v znění účinném od 30. 6. 2015,
které z logiky věci musí cílit na situace, kdy je formální stránka správního deliktu jinak naplněna.
[11] Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že nedošlo k daňovému úniku, neboť veškeré daně
z daných cigaret byly řádně odvedeny. Dále tvrdí, že nebyl naplněn materiální znak správního
deliktu, popřípadě že zde je liberační důvod.
[12] Stěžovatel je taktéž přesvědčen, že je namístě podat Ústavnímu soudu návrh
na prohlášení protiústavnosti a zrušení příslušné části zákonného ustanovení stanovícího
minimální pokutu ve výši 50.000 Kč. Pro podnikatele je totiž nemožné odhadovat, jaké množství
zboží nakoupit tak, aby legálně nakoupené, okolkované a zdaněné zboží nemusel následně nechat
zničit, např. v důsledku nepředvídatelnosti výkyvů na trhu, přičemž stát podnikatelům
za neprodané, avšak v minulosti řádně okolkované zboží, které se najednou stane nelegálním,
neposkytne žádnou náhradu; příjmy ze spotřební daně a DPH si však ponechá. To stěžovatel
považuje za zneužití státní moci a za omezení vlastnického práva a svobody podnikání.
[13] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že ačkoliv stěžovatel v úvodu
kasační stížnosti předesílá, že rozsudek krajského soudu napadá z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., ani jeden z těchto důvodů v kasační stížnosti
nedokládá. Obsahem kasační stížnosti je v podstatě argumentace uplatněná již v žalobě,
resp. v odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí, o čemž svědčí žalobcův odkaz na veškerá
svá dosavadní tvrzení a návrhy důkazů. Na tuto již uplatněnou argumentaci, kterou stěžovatel
v kasační stížnosti pouze místy rozvíjí v rámci několika nových dílčích námitek, však reagoval
již krajský soud ve svém rozsudku a žalovaný předtím podrobně v napadeném rozhodnutí.
Žalovaný proto v tomto směru odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 10. 2015, č. j. 8 As 92/2015 - 29, který osvědčuje kasační stížnost stěžovatele jako
nedůvodnou. K dílčím námitkám, které by snad mohly být považovány za skutkové a právní
novoty, v jejichž rámci se stěžovatel snaží svého zákazníka prezentovat jako deliktně
odpovědného kvalifikovaného skladovatele, odkazuje žalovaný na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 3. 4. 2017, č. j. 7 As 14/2017 - 40.
[14] Dle názoru žalovaného by jakákoli jeho argumentace k obsahu kasační stížnosti
byla z předestřených důvodů jen pouhým opakováním závěrů krajského osudu, které zazněly
v napadeném rozsudku, případně jeho vlastních závěrů, které již prezentoval v napadeném
rozhodnutí, či ve svém vyjádření k žalobě. Žalovaný proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
kasační stížnost zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[15] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny podmínky řízení.
Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, vůči němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatel je v řízení zastoupen advokátem
dle §105 odst. 2 s. ř. s. a jsou splněny i obsahové náležitosti kasační stížnosti dle §106 s. ř. s.
[16] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením
§109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a přípustně uplatněných důvodů. Stěžovatel
uplatnil kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., přičemž nepřezkoumatelnost
rozsudku krajského soudu sice tvrdí, ale nijak konkrétně nezdůvodňuje.
[17] Kasační stížnost není důvodná.
[18] S ohledem na obsah kasační stížnosti, která je z velké části tvořena pouze obecnou
rekapitulací skutkových okolností případu, doplněnou o komentáře, názory a pocity stěžovatele,
a dále zahrnující výtky především vůči správním orgánům a samotné právní úpravě, ovšem téměř
absentující konkrétní kasační námitky ve vztahu k napadenému rozsudku krajského soudu,
poukazuje Nejvyšší správní soud na důsledky z toho plynoucí. V rozsudku ze dne 2. 12. 2011,
č. j. 2 Afs 11/2011 – 90 (všechna v tomto rozsudku citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz), Nejvyšší správní soud upozornil, že „řízení o kasační
stížnosti je ovládáno dispoziční zásadou (§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.), a proto kvalita a preciznost
ve formulaci obsahu stížnostních bodů a jejich odůvodnění v kasační stížnosti v podstatě předurčuje
obsah rozhodnutí kasačního soudu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2011
č. j. 1 As 67/2011 – 108, a ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004 – 54). Pro úspěch v kasačním řízení
je tak rozhodující, jak kvalitně je stěžovatel schopen odůvodnit jím uplatněné námitky. Z kasační stížnosti
je v dané věci patrno, že stěžovatel klade větší důraz na popis průběhu předchozích řízení a vytýkaní možných vad
těch řízení, ke kterým jeho kasační stížnost nesměřuje, nežli na precizní vyjádření stížnostních důvodů.
Tyto důvody vyjadřuje pouze velice obecně a nepodporuje je žádnou přesvědčivou argumentací. Proto, chtěl-li
stěžovatel dosáhnout podrobnějšího přezkoumání věci kasačním soudem, měl dbát více na kvalitu jím podané
kasační stížnosti“. Obdobně v rozsudku ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 92/2015 - 29, Nejvyšší
správní soud připomenul, že „je na stěžovateli, aby upřesnil každý důvod, o který opírá svou kasační
stížnost, a to po stránce právní i skutkové. Řízení o kasační stížnosti není pokračováním řízení o žalobě,
ale je samostatným řízením o mimořádném opravném prostředku za procesní situace, kdy řízení před krajským
soudem již bylo pravomocně skončeno. Nejvyšší správní soud přezkoumává rozhodnutí a postup krajského soudu,
stěžovatel je proto povinen uvést konkrétní argumentaci zpochybňující závěry vyslovené v napadeném
rozhodnutí krajského soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2015,
č. j. 8 Afs 25/2012 – 351, odst. 140 a judikatura tam citovaná). Dále soud doplňuje, že žalobní či kasační
bod je způsobilý projednání v té míře obecnosti, ve které byl formulován (viz rozsudek rozšířeného senátu ze dne
20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 – 58, č. 835/2006 Sb. NSS)“. Dle rozsudku rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 – 58, je „žalobce povinen vylíčit,
jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán
vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen
ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Tyto závěry rozšířeného senátu lze plně
vztáhnout i na formulaci důvodů kasační stížnosti s tím, že důvody musí směřovat proti rozhodnutí krajského
soudu, neboť podstatou řízení o kasační stížnosti je přezkum soudního rozhodnutí (§102 s. ř. s.)“.
[19] Stěžovatel v kasační stížnosti napadal vadu řízení způsobenou nesprávným
hodnocením skutkového stavu správním orgánem spočívající v závěru o nedůvěryhodnosti
svědků, který však není dle stěžovatele nijak skutkově ani jinak podložen, přičemž mezery
ve výpovědích svědků nelze klást k tíži jemu. Stěžovatel uvedl, že tento závěr celních orgánů
zjevně převzal i krajský soud. Toto konstatování však není pravdivé, neboť krajský soud se nikde
v odůvodnění napadeného rozsudku otázkou průběhu a obsahu svědeckých výslechů, stejně
jako hodnocením věrohodnosti svědků a jejich svědeckých výpovědí nezabývá, což ani nemusel,
neboť to stěžovatel v žalobě vůbec nenamítal. Tato kasační námitka je proto nedůvodná,
neboť krajskému soudu vytýká něco, co není obsahem jeho napadeného rozsudku a ani jeho
obsahem být nemuselo.
[20] Stěžovatel dále v kasační stížnosti brojil proti vadě řízení spočívající v nesprávně
zjištěném skutkovém stavu, když vyjádřil nesouhlas s tím, že předmětné krabičky cigaret
byly smíchány či zařazeny mezi ostatní zboží. Tuto námitku však stěžovatel neuvedl v žalobě
a uplatňuje ji až v řízení před Nejvyšším správním soudem. Z tohoto důvodu je tato námitka
nepřípustná, neboť ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. brání vznesení nových námitek, které nebyly
uplatněny v řízení před krajským soudem, ač tak mohlo být učiněno, když požadavek na řádné
formulování žalobních námitek a nepřípustnost jejich rozšiřování v řízení o kasační stížnosti
vychází z principu vigilantibus iura scripta sunt (zákony jsou psány pro bdělé). Pokud žalobce tento
princip nerespektuje, musí nést nepříznivé důsledky z hlediska omezení možnosti uplatnění
procesní argumentace v dalším stupni. Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu
totiž „ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. in fine brání tomu, aby stěžovatel v kasační stížnosti uplatňoval jiné
právní důvody, než které uplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno, ač tak učinit
mohl; takové námitky jsou nepřípustné.“ Dále lze poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 25. 9. 2008, č. j. 8 Afs 48/2006 - 155, podle něhož „ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. představuje
zavedení koncentračního principu do řízení před Nejvyšším správním soudem. Užití tohoto principu lze považovat
za zcela racionální, neboť zajišťuje, aby výhrady účastníků řízení proti (zde) pravomocnému správnímu
rozhodnutí byly pořadem práva nejprve projednány krajskými soudy, přičemž Nejvyšší správní soud přezkoumá
již pouze zákonnost závěrů krajských soudů k jednotlivým skutkovým a právním otázkám, které jim byly
v žalobách předestřeny (promítly-li se, pochopitelně, do námitek kasačních). Pokud by bylo v řízení o kasační
stížnosti před Nejvyšším správním soudem připuštěno uplatnění skutkových a právních novot, vedlo by to fakticky
k popření kasačního principu, na němž je řízení o tomto mimořádném opravném prostředku vystavěno.“
Jelikož stěžovatel uvedenou námitku explicitně neuplatnil v podané žalobě, ač tak učinit mohl,
Nejvyšší správní soud se jí nemohl dále zabývat, neboť je nepřípustná.
[21] Stěžovatel v námitce blíže popsané v bodě 7 tohoto rozhodnutí napadal nesprávné právní
posouzení otázky, zda je třeba ve vztahu k ustanovení §135zk odst. 1 písm. a) zákona
o spotřebních daních, ve znění účinném do 30. 6. 2015, postavit bez dalšího naroveň skladování
i detenci. Krajský soud se dle stěžovatele blíže nezabýval všemi aspekty rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 2. 2009, č. j. 7 Afs 69/2007 - 85, jinak by totiž za skladovatele shledal
stěžovatelova zákazníka.
[22] Podle §135zk odst. 1 písm. a) zákona o spotřebních daních, ve znění účinném
do 30. 6. 2015, se „právnická nebo podnikající fyzická osoba dopustí správního deliktu tím, že umožní
skladování nebo prodej neznačených tabákových výrobků na daňovém území České republiky“. Nejvyšší
správní soud dodává, že toto ustanovení bylo s účinností od 1. 7. 2017 zrušeno, a to zákonem
č. 182/2017 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o odpovědnosti
za přestupky a řízení o nich a zákona o některých přestupcích, přičemž zrušené
ustanovení bylo týmž zákonem po obsahové stránce zcela shodně promítnuto do ustanovení
§135p odst. 2 a 4 zákona o spotřebních daních.
[23] Výkladem pojmu „skladování“ se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne
26. 2. 2009, č. j. 7 Afs 69/2007 - 85, dle něhož: „pro závěr, že konkrétní osoba (ve větším množství)
„skladuje“ vybrané výrobky, není nutné prokázat, že o existenci těchto výrobků věděla a měla v úmyslu
je uchovávat a zajišťovat před znehodnocením, odcizením apod. Za účastníka řízení vedených ve smyslu
§42 odst. 2, 11 a 12 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, tak může být považován
i ten, kdo má tyto výrobky pouze v detenci, není-li zjištěna osoba, která by je skladovala “kvalifikovaným“
způsobem… Z povahy věci však plyne, že vlastníka nemovitosti, v níž je uskladněno jisté zboží, nelze a priori
považovat za skladovatele těchto věcí. U skladování je totiž nutno předpokládat jistý kvalifikovaný vztah
k uskladněnému zboží. Atributem skladování bude přinejmenším vědomost o zboží a úmysl je uchovávat
a zajistit před znehodnocením, odcizením apod. […] Takový závěr by však byl předčasný, neboť je vystavěn
toliko na jazykovém výkladu ustanovení §42 odst. 2 a 12 zákona o spotřebních daních. Nejvyšší správní soud
si je nicméně vědom praktických potíží, které by s dokazováním shora popsaných skutečností byly spojeny
a které by mohly, dle jeho názoru, vést často i ke zmaření účelu celého řízení. Shora popsaný výklad
proto konfrontoval i s výkladem teleologickým. […] Z tohoto pohledu je závěr plynoucí z jazykového výkladu
zcela neudržitelný a pojem skladování by měl být vykládán spíše ve smyslu detence.“ V rozsudku ze dne
29. září 2010, č. j. 2 Afs 8/2010 – 119, pak Nejvyšší správní soud vysvětluje, že „je nutno odmítnout
tvrzení, že se zdejší soud, ve shora zmiňovaném rozsudku ze dne 26. 2. 2009, vyslovil pro nutnost prokázání
kvalifikovaného vztahu osoby, u níž byly nezdaněné vybrané výrobky nalezeny, k těmto výrobkům, pro naplnění
podmínky jejich skladování. Stěžovatel se zde dopouští hrubé dezinterpretace citovaného rozsudku; v jeho
odůvodnění je takový názor sice skutečně vysloven (v rámci jazykového výkladu §42 odst. 12 zákona
o spotřebních daní), dále je však odmítnut (ve prospěch výkladu teleologického).“
[24] Nejvyšší správní soud má za to, že správními orgány bylo spolehlivě zjištěno,
že předmětné řádně neznačené cigarety se nacházely v prodejně stěžovatele. Tvrzení stěžovatele,
že tyto cigarety patřily jeho zákazníkovi, který si je u něj koupil a požádal, aby mu byly ponechány
na prodejně, je zcela bezpředmětné, neboť Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s posouzením
krajským soudem, totiž že ve smyslu výše citované judikatury není rozhodné, zda je pachatel
správního deliktu vlastníkem těchto neznačených cigaret, nebo zdali je skladuje pro jinou osobu.
Stěžovatel podle svého tvrzení pro svého zákazníka v prostorách své provozovny uchovával
tyto cigarety, přičemž je fakticky ovládal a zajišťoval před znehodnocením či odcizením, tudíž
je měl minimálně ve své detenci, což je vztah dostatečně intenzivní pro naplnění podmínky
„skladování“ uvedené ve skutkové podstatě správního deliktu. Samotný stěžovatelův zákazník
by nemohl být oním „kvalifikovaným“ skladovatelem, neboť to nebyl on, kdo předmětné zboží
převzal k opatrování a faktickému ovládání, nýbrž právě za tímto účelem je svěřil stěžovateli.
Navíc stěžovatel také argumentoval tím, že celní orgány zabraly předmětné cigarety
jeho zákazníku a samotného stěžovatele zřejmě nepovažovaly za jejich vlastníka.
Toto stěžovatelovo tvrzení však není pravdivé, neboť rozhodnutí Celního úřadu pro Středočeský
kraj o zajištění neznačených tabákových výrobků ze dne 9. 4. 2015, č. j. 63531-2/2015-610000-61,
bylo adresováno přímo stěžovateli, nikoliv jeho zákazníku. Nejvyšší správní soud proto tuto
námitku stěžovatele považuje za nedůvodnou, krajský soud totiž přesvědčivě objasnil svůj právní
názor na tuto otázku, a to ve shodě se zjištěným skutkovým stavem a citovanou judikaturou
zdejšího soudu.
[25] Stěžovatel dále, jak je blíže popsáno v bodě 10 tohoto rozhodnutí, napadá závěr krajského
soudu, že jeho pouhá snaha včas prodat zbývající řádně neokolkované cigarety není liberačním
důvodem, přičemž stěžovatel tvrdí, že je tento názor nesprávný a není řádně odůvodněn.
Stěžovatel svou námitku o nesprávnosti právního názoru krajského soudu dokládá pouze
tvrzením, že „nešlo o pouhou snahu, ale k prodeji cigaret fakticky došlo“, dále pak uvádí, že z logiky
ustanovení §135zzf odst. 1 písm. a) zákona o spotřebních daních plyne, že cílí na situace,
kdy je formální stránka správního deliktu naplněna.
[26] V ustanovení §135zzf odst. 1 písm. a) zákona o spotřebních daních, ve znění účinném
do 30. 6. 2015, je upraven institut tzv. liberace, tedy zproštění se objektivní odpovědnosti,
když platí, že „právnická osoba za správní delikt neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí,
které bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila.“
[27] Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že stěžovatel v řízení před správními orgány
netvrdil, natož aby prokázal, naplnění liberačního důvodu. Není však povinností správních
orgánů, aby po možných důvodech liberace sami pátraly, neboť toto břemeno tvrzení tíží
přestupce. Dokonce i v žalobě však stěžovatel pouze uvádí, že „k liberačním důvodům nebylo
přihlédnuto, ačkoliv na základě provedených důkazů mohlo být přihlédnuto k nepatrné hodnotě postaru
kolkovaného zboží“. Ani v žalobě tak stěžovatel žádné konkrétní liberační důvody neuvádí.
[28] Nejvyšší správní soud má za to, že stěžovatelova formalistická výhrada k formulaci,
jíž zvolil krajský soud, když uvedl slovní spojení „snaha prodat zbývající cigarety“, přestože stěžovatel
se nikoliv pouze snažil, ale skutečně tyto prodal, je zcela bezvýznamná z hlediska kontextu
a smyslu, v němž bylo toto spojení v rámci odůvodnění napadeného rozsudku užito. Podstatným
však zůstává, že ani skutečně realizovaný prodej tohoto tabákového zboží, když je následně
stěžovatel zcela vědomě a dobrovolně nechal uskladněné ve své provozovně, není naplněním
liberačního důvodu, protože zcela evidentně nesměřuje k prevenci porušení povinnosti
(neskladovat neoznačené cigarety ve své provozovně), a nelze ji tak považovat za maximum toho,
co mohl stěžovatel učinit, aby předešel naplnění skutkové podstaty příslušného správního deliktu.
Dále pak s tvrzením stěžovatele, že z logiky ustanovení §135zzf odst. 1 písm. a) zákona
o spotřebních daních plyne, že cílí na situace, kdy je formální stránka správního deliktu naplněna,
se Nejvyšší správní soud zcela ztotožňuje. Je totiž zřejmé, že ustanovení obsahující institut
liberace jakožto zproštění objektivní odpovědnosti má smysl pouze tehdy, pokud je uplatněn
v situaci, kdy je naplněna formální i materiální stránka skutkové podstaty a měla by nastoupit
odpovědnost přestupce. To však samo o sobě nemá žádný význam pro nyní projednávanou věc,
neboť z této premisy neplyne, jak tvrdí stěžovatel, že by jedinou možností, jak dosáhnout
neuplatnění sankce za předmětný správní delikt, byla naprostá absence cigaret s kolkem „O“
v provozovně. Pokud by teoreticky nastala situace, že by se v prostorách stěžovatele nacházely
tyto tabákové výrobky, avšak ten by prokázal, že vynaložil maximální možné a spravedlivě
požadovatelné úsilí v oblasti prevence, aby předešel jejich výskytu ve své provozovně,
pak by bylo možné o liberačním důvodu hovořit. To se však v nyní posuzovaném případě
nestalo. Nejvyšší správní soud má pro výše uvedené za to, že námitka stěžovatele je nedůvodná.
[29] Stěžovatel taktéž poukazoval na skutečnost, že nedošlo k daňovému úniku. Vzhledem
k tomu, že daňový únik není znakem skutkové podstaty tohoto deliktu, jeho existenci správní
orgány vůbec netvrdily, dokonce nebyla tato otázka ani předmětem řízení před krajským soudem,
Nejvyšší správní soud se proto tímto konstatováním stěžovatele, jímž zjevně nic nenamítá proti
napadenému rozsudku krajského soudu, dále nezabýval.
[30] Konečně stěžovatel taktéž navrhuje, aby Nejvyšší správní soud podal Ústavnímu soudu
návrh na prohlášení protiústavnosti a zrušení příslušného ustanovení zákona o spotřebních
daních, jímž je za správní delikt stanovena minimální pokuta ve výši 50.000 Kč. K problematice
likvidačních pokut se již několikrát vyjádřil Ústavní soud, když například v nálezu ze dne
13. 8. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 3/02 uvádí, že „zákonem stanovená minimální výše pokuty musí být nastavena
tak, aby umožňovala alespoň do určité míry zohlednit majetkové a osobní poměry delikventa, v daném případě
tak, aby uložení pokuty, byť i v minimální výši, nemělo pro delikventa likvidační účinek, případně
aby nezpůsobovalo, že podnikatelská činnost po značné (několikaleté) časové období ztratí jakýkoliv smysl“.
Dále pak v nálezu ze dne 9. 9. 2014 Ústavní soud doplnil, že „posuzovaná právní úprava brání řádné
individualizaci konkrétního případu, neboť spodní hranice pokuty je stanovena v takové výši, že omezuje
rozhodující správní orgány přihlédnout k specifickým okolnostem různých případů, jakož i k osobám delikventů
a jejich majetkovým poměrům. Do těchto majetkových poměrů může v některých případech zasáhnout se značnou
intenzitou a jde proto o zjevně nepřiměřenou výši spodní hranice pokuty, která dosahuje ústavní dimenze. Ústavně
nepřípustné jsou přitom takové pokuty, jež mají likvidační charakter, čímž se rozumí i takové případy, v nichž
pokuta natolik přesáhne možné výnosy z podnikání, že se podnikatelská činnost v podstatě stává bezúčelnou
(tj. směřující pouze k úhradě uložené pokuty). Rozhodnutí správních orgánů by nemohla být v důsledku
posuzované právní úpravy v nezanedbatelném množství případů spravedlivá, a tedy ani ústavně konformní“.
[31] Ustanovení §135zk odst. 2 písm. a) zákona o spotřebních daních, ve znění účinném
do 30. 6. 2015, stanovovalo pokutu za předmětný správní delikt ve výši od 50.000 Kč
do 10.000.000 Kč. Pro srovnání Nejvyšší správní soud poukazuje na skutečnost, že v případech,
kdy Ústavní soud rušil minimální výše pokuty pro jejich likvidační efekt, jednalo se o částky
podstatně vyšší, a to 250.000 Kč (viz sp. zn. Pl. ÚS 52/13) a 500.000 Kč (viz sp. zn. Pl. ÚS 3/02).
Nejvyšší správní soud má v projednávané věci za to, že rozmezím pro udělení pokuty
byl správnímu orgánu udělen velmi široký a dostatečný prostor pro jeho správní uvážení, zároveň
však, že minimální výše pokuty není likvidační, neboť pro podnikající fyzickou osobu zásadně
nemůže povinnost zaplatit takto vysokou částku znamenat zlikvidování ani ztrátu smyslu
její podnikatelské činnosti. Nadto, i kdyby bylo postaveno na jisto, co stěžovatel neprokázal,
totiž že uložená pokuta ve výši 50.000 Kč tvoří jeho celkový čistý zisk z provozovny za jeden
kalendářní rok, Ústavní soud charakterizoval značné časové období, po něž musí být neefektivní
provozovat podnikatelskou činnost, jako dobu alespoň několika let, přičemž tak fatální následky
uložená pokuta pro stěžovatele nemá. Taktéž je třeba akcentovat, že smyslem sankce za spáchání
správního deliktu je mimo jiné preventivní a represivní funkce, které aby mohly být naplněny,
je odůvodnitelné zachovat minimální hranici pokuty v nikoliv bezvýznamné výši. Nejvyšší
správní soud dodává, že „je na soudu, který rozhoduje v konkrétní věci, aby uvážil, zda ustanovení zákona,
které má ve věci aplikovat, je v rozporu s ústavním pořádkem, a teprve pokud sám k tomuto závěru dospěje,
předloží Ústavnímu soudu návrh na zrušení příslušných ustanovení právního předpisu. Není tedy povinností soudu
předložit návrh na zrušení právního předpisu Ústavnímu soudu vždy, když to účastník řízení navrhuje, ale pouze
v případě, kdy sám dospěje k přesvědčení o protiústavnosti některých ustanovení jím aplikovaného právního
předpisu“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2012, č. j. 6 Ads 161/2011 - 29).
Zdejší soud proto neshledává protiústavnost ustanovení o minimální výši pokuty za spáchání
daného správního deliktu.
IV. Závěr a náhrada nákladů řízení
[32] Nebyly naplněny žádné tvrzené kasační důvody a Nejvyšší správní soud taktéž
neshledal vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[33] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené závěry zamítl kasační stížnost
jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s., věty poslední.
[34] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle
§60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobce neměl v tomto kasačním řízení úspěch
a úspěšnému žalovanému nevznikly náklady přesahující jeho běžnou úřední činnost. Proto soud
vyslovil, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalobci ji nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2018
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu