ECLI:CZ:US:2018:1.US.3634.17.1
sp. zn. I. ÚS 3634/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Nikulina Yevgeniye Aleksandroviče, t.č. ve Vazební věznici Praha-Pankrác, zastoupeného Mgr. Martinem Sadílkem, advokátem se sídlem Štěpánská 643/39, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2016 sp. zn. Nt 416/2016, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2016 sp. zn. 14 To 133/2016, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2017 sp. zn. 14 To 99/2017 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2017 č. j. 11 Tvo 19/2017-25, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel podal 21. listopadu 2017 ústavní stížnost, ve které namítá, že napadenými usneseními bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na osobní svobodu podle čl. 8 Listiny a čl. 5 Úmluvy a právo nebýt mučen podle čl. 7 Listiny a čl. 3 Úmluvy.
2. Napadenými usneseními městského a vrchního soudu z roku 2016 (dále i "rozhodnutí z roku 2016") byl stěžovatel vzat do předběžné vazby podle §94 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Napadenými usneseními vrchního a Nejvyššího soudu z roku 2017 (dále i "rozhodnutí z roku 2017") byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z předběžné vazby, přičemž nebyl přijat písemný slib stěžovatele ve smyslu §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu.
3. Stěžovatel vznáší dvě skupiny námitek vůči napadeným rozhodnutím. V rámci první namítá, že před prvotním rozhodnutím o vazbě byla překročena lhůta 48 hodin od zadržení do okamžiku, kdy byl předán soudci; lhůta měla být překročena nezákonnou hospitalizací, střežením stěžovatele během hospitalizace a pozdním předáním stěžovatele soudu. V průběhu této doby měl být stěžovatel dále nezákonně hospitalizován bez souhlasu a měly na něj být použity omezující prostředky nezákonným způsobem, v důsledku čehož bylo porušeno jeho právo nebýt mučen. Druhou skupinou námitek je, že byl nezákonně vzat do vazby a že je nezákonně držen ve vazbě.
4. K zaslané Ústavní stížnosti se vyjádřil Nejvyšší, vrchní i městský soud a Nejvyšší, vrchní a městské státní zastupitelství. Tato vyjádření byla zaslána stěžovateli k replice s výjimkou opožděného vyjádření vrchního státního zastupitelství, které však nepřineslo nové argumenty; Ústavní soud proto nepovažoval za nutné je zaslat stěžovateli k replice.
5. Nejvyšší státní zastupitelství ve svém podání zejména poukazuje na skutečnost, že byť lhůtu 48 hodin, po kterou bylo možné stěžovatele zadržet, aniž by byl předán soudci, sice nejde prodloužit, ale je možné ji přerušit; jedná se zejména o případy, ve kterých zadržená osoba není schopna se ze zdravotních důvodů účastnit úkonů trestního řízení. Nejvyšší státní zastupitelství přitom odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2170/09 ze dne 4. 3. 2010, který takovýto postup schválil jako ústavně konformní, a na obdobnou judikaturu Nejvyššího soudu. Nejvyšší státní zastupitelství se zabývalo i otázkou, co znamená pojem "střežení" během hospitalizace a zda z tohoto důvodu nemohla být překročena lhůta 48 hodin; došel k závěru, že jelikož policejní orgán nečinil úkony v trestním řízení a pouze monitoroval průběh hospitalizace, tak stěžovatel nebyl střežen policejním orgánem ve smyslu, že by jím byl fakticky omezen na svobodě. Dále se Nejvyšší státní zastupitelství zabývalo i další částí námitky, že stěžovatel nebyl ve lhůtě 48 hodin předán soudci; upozornilo přitom na ustálený výklad, dle kterého se termínem "předání soudci" myslí předání spisu státním zástupcem soudu, a nikoli fyzické předání zadržené osoby soudu.
6. Vrchní soud a městské státní zastupitelství se ve svých vyjádřeních věnovaly výčtu konkrétních dob zadržení a důvodů, proč byla nutná akutní hospitalizace na psychiatrickém oddělení.
7. Městský soud a vrchní státní zastupitelství odkázaly na svá rozhodnutí; Nejvyšší soud se ve lhůtě nevyjádřil.
8. Stěžovatel ve své replice polemizuje s vyjádřením Nejvyššího státního zastupitelství a uvádí, že jeho nedůvodná hospitalizace se rovnala faktickému zadržení a popisuje špatné zacházení, jemuž měl být vystaven. Stav stěžovatele vylučoval jakoukoliv agresi vůči okolí či vůči sobě samému, a proto byla podle něj hospitalizace nedůvodná. Stěžovatel se pak důrazně ohradil proti tvrzení Nejvyššího státního zastupitelství, že by snad časové zdržení mělo být ve prospěch obhajoby, která tak měla více času na přípravu, neboť tento argument považuje za absurdní.
II.
9. Ústavní soud shledal, že je ústavní stížnost zčásti opožděná.
10. V části týkající se napadených rozhodnutí z roku 2016, kterými byl stěžovatel vzat do vazby, vyšel Ústavní soud z toho, že podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") ve spojení s ustanovením §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je třeba odmítnout takovou ústavní stížnost, která byla podána po uplynutí lhůty dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Napadené usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 14 To 133/2016 bylo vydáno 2. 11. 2016, přičemž přeložené bylo stěžovateli doručeno 21. 12. 2016, jeho obhájci pak 20. 12. 2016. Ústavní stížnost stěžovatel podal 21. 11. 2017, tedy o jedenáct měsíců později; jedná se tak o zřejmě opožděné podání, které Ústavní soud musel odmítnout pro jeho opožděnost. Ústavní soud se proto nezabýval námitkami nezákonného vzetí do vazby, nezákonně dlouhé doby zadržení či nezákonné hospitalizace a použití omezujících prostředků nezákonným způsobem.
11. Pokud se stěžovatel domnívá, že proti němu byly v průběhu hospitalizace nezákonně použity omezující prostředky, jeho námitka je mimořádně závažná, avšak Ústavnímu soudu ji nepřísluší hodnotit v rámci řízení o ústavní stížnosti proti vazebním rozhodnutím. Právní ochranu proti takovým zásahům nelze poskytnout v řízení o legalitě a ústavnosti vazby. Před tím, než by se Ústavní soud zabýval posouzením těchto zásahů, je třeba, aby stěžovatel vyčerpal ostatní právní prostředky, které mu český právní řád poskytuje. Opačný postup by byl v rozporu se zásadou subsidiarity ústavního přezkumu, který nastupuje až poté, kdy řádné právní nástroje jsou stěžovatelem marně vyčerpány.
12. Ve zbývající části stížnosti, tedy ohledně ústavní stížnosti směřující vůči napadeným rozhodnutím z roku 2017, Ústavní soud na základě ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyjádření účastníků, která byla zaslána stěžovateli, dospěl k závěru, že tato část ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
14. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016).
15. Držení stěžovatele v předběžně vazbě obecné soudy řádně odůvodnily a nejedná se tedy z jejich strany o projev libovůle, svévole ani jejich právní závěry nejsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 28/80 SbNU 375), nález sp. zn. III. ÚS 922/09 ze dne 11. 6. 2009 (N 143/53 SbNU 759) či usnesení sp. zn. I. ÚS 1010/15 ze dne 11. 2. 2016]. Vrchní soud v napadeném rozhodnutí z roku 2017 detailně odůvodnil, proč je na místě další trvání předběžné vazby. Poukázal na shromážděné informace ze Spojených států a na možný vysoký trest hrozící za jednání stěžovatele, na vývoj a postup extradičního řízení, na možné konkrétní obavy z útěku stěžovatele i na nedodržení podobného slibu stěžovatelem v minulosti. Z těchto důvodů vrchní soud nepřipustil propuštění stěžovatele z předběžné vazby za přijetí písemného slibu stěžovatele, uložení dohledu probačního úředníka, uložení zákazu vycestování do zahraničí včetně zadržení cestovního pasu a přijetí peněžité záruky. Toto rozhodnutí Nejvyšší soud potvrdil. Soudy tak vzaly v potaz skutečnost, že s přibývající dobou je třeba respektovat požadavek nezbytnosti existence zesílených důvodů pro trvání vazby i skutečnost že je třeba o předběžné vazbě rozhodovat s maximální pečlivostí. Vrchní a Nejvyšší soud tak svým postupem a rozhodnutím neporušily ústavně garantovaná práva stěžovatele.
16. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl zčásti jako opožděný návrh podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 16. ledna 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu