ECLI:CZ:US:2018:1.US.3657.17.1
sp. zn. I. ÚS 3657/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Igora Žižko, zastoupeného Mgr. Vlastimilem Tauberem, advokátem se sídlem Mírové náměstí 207/34, Ústí nad Labem, proti rozsudku Okresního soudu Praha - východ č. j. 4 C 36/2016-47 ze dne 1. 8. 2016, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 32 Co 469/2016-106 ze dne 27. 2. 2017 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 2476/2017-141 ze dne 25. 9. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo dotčeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z obsahu přiloženého listinného materiálu vyplývá, že napadeným rozsudkem č. j. 4 C 36/2016-47 ze dne 1. 8. 2016 Okresní soud Praha - východ zamítl žalobu stěžovatele, jejímž prostřednictvím se proti žalované společnosti Mountfield, a. s. (dále jen "vedlejší účastnice"), domáhal zaplacení částky 10 750 Kč s příslušenstvím a částky 68 Kč představující náklady spojené s uplatněním pohledávky (výrok I.). Dále soud zavázal stěžovatele k úhradě nákladů řízení vedlejší účastnice ve výši 1 200 Kč (výrok II.).
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. 32 Co 469/2016-106 ze dne 27. 2. 2017 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici na nákladech odvolacího řízení částku 1 500 Kč (výrok II.).
Obecné soudy vycházely ze zjištění, že stěžovatel dne 24. 8. 2013 zakoupil u vedlejší účastnice benzínovou travní sekačku za cenu 10 750 Kč, kterou dne 30. 6. 2015 reklamoval pro její vady. Dopisem ze dne 31. 7. 2015, doručeným vedlejší účastnici dne 3. 8. 2015, pak stěžovatel odstoupil od kupní smlouvy s odůvodněním, že v zákonné lhůtě 30 dnů nebyl informován o způsobu vyřízení reklamace. V řízení bylo nicméně prokázáno, že vedlejší účastnice informovala stěžovatele o stavu vyřízení reklamace, a to o jejím zamítnutí dne 14. 7. 2015 jak telefonicky, tak i e-mailem a následující den ještě SMS zprávou. Dle obecných soudů tímto vedlejší účastnice splnila svou povinnost ve smyslu §19 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, a stěžovateli proto nevzniklo právo na odstoupení od smlouvy a vrácení kupní ceny.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel posléze dovolání, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 33 Cdo 2476/2017-141 ze dne 25. 9. 2017 odmítl.
Stěžovatel se s popsaným výsledkem řízení nespokojil. V ústavní stížnosti vyjádřil názor, že rozhodovací činnost obecných soudů trpěla četnými vadami, což mělo za následek porušení jeho ústavně zaručených práv, jak byly shora zmíněny. Obecným soudům jmenovitě vytýkal, že neprovedly jeho účastnický výslech a důkaz písemným vyjádřením Ing. Šimůnka, resp. jejich odmítnutí řádně neodůvodnily. Podle stěžovatele se tak jednalo o důkazy opomenuté. Obecné soudy se dále nevypořádaly s jeho námitkami zpochybňujícími pravost a pravdivost soukromých listin předložených vedlejší účastnicí, které nadto nebyly způsobilé prokázat, že by mu vedlejší účastnice oznámila zamítnutí reklamace e-mailem a SMS zprávou. Opačná zjištění obecných soudů jsou podle stěžovatele v příkrém rozporu s provedeným dokazováním. Obecné soudy nereagovaly konečně ani na argumentaci upozorňující na skutečnost, že vedlejší účastnice svým zákonným povinnostem nedostála, neboť nevydala (tj. nedoručila) stěžovateli potvrzení o způsobu vyřízení reklamace v písemné formě, jak žádá ustanovení §19 zákona o ochraně spotřebitele. Kritice stěžovatel podrobil rovněž rozhodnutí Nejvyššího soudu, který odmítl dovolání pro nepřípustnost, ačkoliv pro takový postup nebyly splněny podmínky.
Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava"), tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž dospěl k závěru, že není opodstatněná.
V projednávané věci je předmětem sporu částka bagatelní, která podle konstantní judikatury Ústavního soudu zpravidla není schopna představovat reálné dotčení základních práv či svobod. Ústavní soud v dané spojitosti také opakovaně zdůrazňuje, že úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že bylo porušeno právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku přísně kladených podmínek. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu zpravidla jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální [viz nález sp. zn. I. ÚS 3143/08 ze dne 17. 3. 2009 (N 59/52 SbNU 583), či usnesení sp. zn. III. ÚS 3672/12 ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 4668/12 ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. III. ÚS 4497/12 ze dne 12. 12. 2012 a další, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
Pochybení tohoto charakteru Ústavní soud zde ovšem nezjistil. Dle jeho náhledu se obecné soudy uplatněným nárokem stěžovatele řádně zabývaly, svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily, přičemž podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Při posouzení věci zohlednily všechny relevantní okolnosti případu a z tohoto pohledu se také náležitě vypořádaly, oproti odlišnému mínění stěžovatele, se vznesenými námitkami a navrženými důkazy, které tak nelze řadit do kategorie důkazů opomenutých. Právní závěry ve věci učiněné jsou pak výrazem nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy) a nevykazují znaky protiústavnosti. Ústavnímu soudu je tudíž nepříslušelo jakkoliv přehodnocovat. Samotný fakt, že se stěžovatel s výsledkem řízení před obecnými soudy neztotožňuje, důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Ústavní soud shledává ústavně konformní rovněž napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu. Dovolací soud v něm zevrubně objasnil, proč dovolání stěžovatele odmítl, aniž by se přitom dopustil libovůle či jakéhokoliv jiného kvalifikovaného excesu, s nímž by bylo možné spojovat porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Na podkladě výše uvedeného Ústavní soud proto postupoval dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a předložený stížnostní návrh, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu