ECLI:CZ:US:2018:1.US.3832.18.1
sp. zn. I. ÚS 3832/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti O. Č., toho času ve Vazební věznici Ostrava, zastoupeného Mgr. Ing. Hynkem Navrátilem, advokátem se sídlem Matiční 730/3, 702 00 Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 4 To 290/2018-3195 ze dne 30. 10. 2018 a usnesení Okresního soudu v Opavě č. j. 19 T 149/2014-3143 ze dne 18. 9. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 8, čl. 10 odst. 2, čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Okresní soud v Opavě rozhodl o dalším trvání vazby stěžovatele tak, že jej ve vazbě nadále ponechal, neboť ve vztahu k němu je stále dán důvod vazby uvedený v §67 písm. a) trestního řádu (dále též "tr. ř."). Současně soud nepřijal písemný slib stěžovatele. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Ostravě v záhlaví uvedeným usnesením zamítl jako nedůvodnou.
Proti rozhodnutím trestních soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že byl vzat do vazby s "odloženou účinností", kdy jako okamžik vzetí do vazby bylo uvedeno datum, které má teprve v budoucnu nastat, a usnesení o vzetí do vazby je tak rozhodnutím účinným až v budoucnu. Takový postup považuje stěžovatel za zneužití účelu vazby a soudní interpretaci tohoto institutu za nepřípustně rozšiřující. Je tomu tak dle jeho názoru zejména proto, že dle platné právní úpravy soud zkoumá, zda jsou podmínky pro vzetí do vazby splněny v okamžiku, kdy o vazbě rozhoduje.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud považuje za nutné poznamenat, že rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele směřující proti původním rozhodnutím soudů o jeho vzetí do vazby, a sice usnesením sp. zn. II. ÚS 2525/18 ze dne 28. 8. 2018, kterým ji odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Podstatné v té souvislosti je právě to, že stěžovatel ve své tehdejší ústavní stížnosti identickou námitku o "odložené účinnosti" usnesení o vzetí do vazby vznesl, přičemž Ústavní soud k ní jako nepřípustné nepřihlédl, neboť stěžovatel ji vůbec neuplatnil v řízení před trestními soudy. Za této situace Ústavní soud nemůže než konstatovat, že stěžovatel nevyužil procesní prostor, který se mu v rámci rozhodování soudů o vzetí do vazby naskytl, a proto předmětná výhrada není dále způsobilá věcného přezkumu, a to tím spíše, když v nyní souzené věci soudy rozhodovaly o dalším trvání vazby, a nikoli o vzetí stěžovatele do vazby, tedy rozhodovaly již za změněných poměrů.
Ze všech shora vyložených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 11. prosince 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu