ECLI:CZ:US:2018:2.US.2525.18.1
sp. zn. II. ÚS 2525/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele O. Č., toho času ve Vazební věznici Ostrava, zastoupeného Mgr. Ing. Hynkem Navrátilem, advokátem se sídlem Matiční 730/3, Ostrava, proti usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 29. 5. 2018, č. j. 19 T 149/2014-3010, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 6. 2018, č. j. 4 To 152/2018-3026, za účasti Okresního soudu v Opavě a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 7. 2018, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Okresního soudu v Opavě (dále jen "nalézací soud") a Krajského soudu v Ostravě (dále jen "stížnostní soud"), které jsou specifikovány v návětí tohoto usnesení, neboť jimi dle stěžovatele byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva na respektování soukromého a rodinného života dle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny, ústavní příkaz k šetření podstaty a smyslu základních práv a svobod dle čl. 4 odst. 4 Listiny, jakož i jeho právo na spravedlivý proces, jehož zakotvení stěžovatel blíže neuvedl.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Stěžovatel byl v návětí popsaným usnesením nalézacího soudu vzat v rámci odročovaného hlavního líčení do vazby dle §68 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním ("trestní řád"), ve znění pozdějších předpisů, z důvodu tzv. vazby útěkové dle §67 písm. a) trestního řádu, a to "okamžikem, kdy bude propuštěn ze stávajícího výkonu trestu odnětí svobody, jehož předpokládaný konec připadá na 9. 6. 2018". Současně nalézací soud nepřijal písemný slib stěžovatele ani návrh na převzetí dohledu nad obžalovaným probačním úředníkem. Stěžovatel podal proti tomuto usnesení nalézacího soudu stížnost, již zamítl stížnostní soud svým usnesením specifikovaným v návětí.
III. Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti proti napadeným rozhodnutím obecných soudů namítá 1) změnu své osobní situace od doby, kdy odcestoval do zahraničí; 2) nečinnost nalézacího soudu během stěžovatelova výkonu trestu; 3) nedostatečné vyrozumění stěžovatele o vazebním zasedání; 4) porušení zásady neveřejnosti vazebního zasedání; 5) vzetí stěžovatele do vazby z důvodů, které s ním nesouvisí; 6) vzetí do vazby s "odloženou účinností"; 7) nepravdivost úředního záznamu telefonátu policejního orgánu s matkou stěžovatele; 8) porušení zásady zdrženlivosti ve vazebních věcech. Konkrétně lze přiblížit jednotlivé stěžovatelovy argumentační linie následovně:
4. Ad 1) stěžovatel uvádí, že od doby, kdy odcestoval do zahraničí a nedostavoval se k hlavnímu líčení, se jeho situace podstatně změnila, neboť tehdy se stěžovatel vyhýbal nástupu do výkonu trestu, který teď však již vykonal, a nemá se tedy již čemu vyhýbat.
5. Ad 2) stěžovatel namítá, že byl ve výkonu trestu odnětí svobody dlouhou dobu, po kterou tak byl orgánům činným v trestním řízení k dispozici, přesto však neproběhlo bez viny stěžovatele ani jedno hlavní líčení.
6. Ad 3) stěžovatel obecným soudům vytýká, že ačkoliv nalézací soud věděl s předstihem, že bude o vazbě rozhodovat, nevyrozuměl o této skutečnosti stěžovatele ani jeho obhájce, kteří se tak nemohli na toto jednání dostatečně připravit. Nalézací soud rovněž ani nenaznačil své úvahy o potřebě stěžovatele vazebně omezit na svobodě.
7. Ad 4) se stěžovatel vymezuje proti porušení zásady neveřejnosti vazebního zasedání. To bylo zahájeno bez formálního ukončení hlavního líčení, a tedy přítomnost dalších osob, které se k hlavnímu líčení dostavily, byla ponechána toliko jejich úvaze a některé z nich zůstaly přítomny i v průběhu vazebního zasedání.
8. Ad 5) stěžovatel předestírá argument, že napadené usnesení nalézacího soudu se opírá o důvody, pro něž nebylo pokračováno v hlavním líčení, které s jeho osobou nesouvisí, neboť převážně spočívají v nepřítomnosti jednoho ze spoluobžalovaných ze zdravotních důvodů. Tyto důvody však pro vzetí stěžovatele do vazby nesvědčí.
9. Ad 6) stěžovatel napadá výrokovou část napadeného usnesení nalézacího soudu, která jeho vzetí do vazby váže až k budoucímu okamžiku jeho propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, tedy "pro futuro", což ovšem dle stěžovatele trestní řád neumožňuje.
10. Ad 7) stěžovatel brojí proti obsahové pravdivosti údajného úředního záznamu o telefonátu policejního orgánu s matkou stěžovatele, podle něhož měla tato potvrdit stěžovatelův úmysl se kvůli hrozící výši trestu skrývat. Stěžovatel tvrdí, že by toto jeho matka nikdy nesdělila, a navrhuje provedení důkazu jejím výslechem.
11. Ad 8) stěžovatel argumentačně staví napadená rozhodnutí obecných soudů do rozporu s fakultativní a subsidiární povahou institutu vazby v trestním řízení a se zásadou zdrženlivosti, která ve vazebních věcech panuje. Stěžovatel má za to, že obecné soudy postupovaly v rozporu s těmito požadavky vyplývajícími z ústavního pořádku i z mezinárodněprávních dokumentů o ochraně lidských práv a důvodné stěžovatelově žádosti o jeho propuštění z vazby či její nahrazení méně razantními prostředky nevyhověly.
IV. Posouzení Ústavním soudem
12. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
13. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. K problematice mezí ústavní konformity rozhodování o vzetí obviněného do vazby a tomu předcházejícího řízení se Ústavní soud vyslovuje ve své rozhodovací činnosti ustáleně tak, že vazba je mimořádný institut, který vždy podstatně zasahuje do osobní svobody obviněného [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 980/14 ze dne 18. 6. 2014 (N 125/73 SbNU 887), nález sp. zn. I. ÚS 432/01 ze dne 17. 1. 2002 (N 8/25 SbNU 55), nález sp. zn. I. ÚS 381/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 160/24 SbNU 175), nález sp. zn. I. ÚS 303/01 ze dne 23. 10. 2001 (N 156/24 SbNU 149) či usnesení sp. zn. I. ÚS 77/02 ze dne 2. 4. 2002 (U 12/26 SbNU 343)], proto je jeho uplatnění ovládáno zásadou zdrženlivosti a subsidiarity [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2183/12 ze dne 22. 5. 2013 (N 91/69 SbNU 429) či nález sp. zn. I. ÚS 40/04 ze dne 24. 2. 2004 (N 28/32 SbNU 261)], jakož i maximální šetrnosti k zájmům osoby, jež má být do vazby vzata [k tomu srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1115/09 ze dne 15. 4. 2010 (N 85/57 SbNU 137)]. Nesmí jím být v žádném případě předjímána vina osoby, která má být do vazby vzata [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 371/02 ze dne 16. 10. 2002 (N 130/28 SbNU 117)].
15. Do rozhodování obecných soudů o vazbě může však Ústavní soud zasahovat pouze výjimečně, dopustí-li se tyto zjevného excesu, neboť rozhodování o vzetí do vazby či o prodloužení jejího trvání je v převážné míře věcí skutkového posouzení [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 1252/08 (N 125/50 SbNU 85)], nadto je rozhodování o vazbě vždy vedeno toliko v pravděpodobnostní rovině [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 605/04 ze dne 18. 11. 2004 (U 55/35 SbNU 633)], nikoliv v rovině praktické jistoty tak, jako rozhodnutí o vině a trestu [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 185/02 ze dne 14. 5. 2002 (U 13/26 SbNU 351)]. To však neznamená, že by proto bylo možno slevit z požadavku na přesvědčivé odůvodnění vazebních rozhodnutí, v nichž musí naopak být vždy pregnantně vylíčeny ty skutečnosti, které podle obecných soudů zakládají riziko materializace vazebního důvodu [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 185/01 ze dne 21. 6. 2001 (U 23/22 SbNU 391), nález sp. zn. IV. ÚS 137/2000 ze dne 20. 11. 2000 (N 174/20 SbNU 235)].
16. Pro vazbu útěkovou dle §67 písm. a) trestního řádu pak platí, že ohrožení vysokou trestní sazbou musí být dáno k okamžiku rozhodnutí, nelze je předjímat do budoucna např. kvůli možnému překvalifikování skutku [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79)], přičemž hrozba vysokého trestu nesmí být jediným důvodem pro vzetí do vazby z tohoto důvodu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2876/15 ze dne 9. 12. 2015 (N 210/79 SbNU 399), nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 226/05 ze dne 21. 6. 2005 (N 126/37 SbNU 587) či nález sp. zn. IV. ÚS 3294/09 ze dne 17. 5. 2011 (N 93/61 SbNU 447)]. Důvod útěkové vazby musí být dále přesvědčivě odůvodněn existencí reálného rizika útěku, nikoliv povšechným konstatováním jeho existence [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 389/05 ze dne 18. 8. 2005 (N 162/38 SbNU 291)], přičemž argumentace obecných soudů rozhodujících o vazbě se musí jasně k tomuto riziku pojit [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1694/14 ze dne 28. 7. 2014 (N 146/74 SbNU 241)].
17. V nyní posuzované věci obecné soudy z těchto mezí nevybočily. Odůvodnění napadených rozhodnutí, zejména nalézacího soudu, jsou přesvědčivá, logická a vnitřně konzistentní, přičemž z nich vyplývají zcela konkrétní důvody, z nichž nalézací soud riziko útěku stěžovatele dovodil (skutečnost, že stěžovatel se již dříve hlavním líčením v téže věci vyhýbal, ačkoliv se již v přípravném řízení zavázal ke spolupráci s orgány činnými v trestním řízení v rámci svého postavení spolupracujícího obviněného, následně se stal nekontaktním a nakonec uprchl do ciziny, odkud soudu zaslal podání, v němž sděluje, že se do republiky nevrátí), i že obecné soudy vážily důvody pro vzetí stěžovatele do vazby na jedné a důvody pro jeho ponechání na svobodě, včetně důvodů plynoucích obecně z požadavku na zdrženlivost při aplikování tohoto institutu, na straně druhé. Ústavní soud proto neshledává zrušení napadených rozhodnutí za opodstatněné.
18. V jednotlivostech vypořádává Ústavní soud námitky stěžovatele takto:
19. Námitka 1) je lichá. Stěžovatel jí pouze opakuje svá tvrzení učiněná v rámci své předchozí procesní taktiky, nicméně s touto námitkou se již vypořádal nalézací soud v odůvodnění svého napadeného usnesení. Tam uvedl nejen skutečnosti uvedené výše sub 17., ale zcela specificky i to, že nalézací soud dospěl k závěru, že stěžovatel projevil v tomto podání nevoli ke svému návratu právě s v souvislosti s trestním řízením, v jehož rámci byla napadená rozhodnutí vydána, nikoliv tedy v souvislosti s jinými trestními řízeními, v nichž uložené tresty již vykonal.
20. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti s tímto vysvětlením nalézacího soudu nijak nepolemizuje, nevyvrací je a ani jiným způsobem nedává najevo, proč je mylné či nedostatečné. Ústavní soud, který toto odůvodnění považuje za plně vyhovující, za těchto okolností nemá důvodu považovat toto vysvětlení nalézacího soudu za nesprávné, natož protiústavní.
21. S námitkami 2) a 5), které spolu úzce souvisí, se Ústavní soud neztotožňuje. Nalézací soud v odůvodnění svého napadeného usnesení uvádí všechny důvody, proč ve věci nebyla provedena po relativně dlouhou dobu hlavní líčení, včetně těch, které s jeho osobou nijak nesouvisí, spadajících do období, v němž stěžovatel již vykonával tresty uložené v jiných trestních řízeních. Z odůvodnění napadeného usnesení nalézacího soudu však nikterak neplyne, že by právě tyto důvody nalézací soud kladl stěžovateli k tíži. Jednalo se pouze o vyložení důvodů, proč hlavní líčení dosud neskončilo, a tedy je vůbec třeba zvažovat potřebu zajištění přítomnosti stěžovatele na něm, přičemž charakter těchto důvodů v uvedeném období (zdravotní stav spoluobžalovaného, smrt jednoho z přísedících, trvání stěžovatele na opakování provedených důkazů dle §306a odst. 1 trestního řádu) jistě nelze klást k tíži stěžovatele, nezavinil jej však ani nalézací soud, neboť tyto důvody jsou objektivní povahy, případně povahy využití zákonného práva stěžovatelem.
22. Ústavní soud tedy v rozsahu těchto námitek neshledal, že by nalézací soud jednal svévolně a řízení zatěžoval zbytečnými průtahy, v jejichž důsledku by vyvstala potřeba rozhodovat o vzetí stěžovatele do vazby, která by nebyla vznikla, kdyby se byl nalézací soud těchto průtahů vystříhal. Rovněž Ústavní soud nemůže uzavřít, že by nalézací soud opřel vazební důvody, jež u stěžovatele dovodil, o skutečnosti, které se stěžovatelovou osobností nesouvisí. V odůvodnění napadeného usnesení nalézacího soudu je jednoznačně oddělena pasáž, v níž tento soud líčí objektivní důvody, které vedly k tomu, že vůbec o vazbě stěžovatele musel rozhodovat a proč nalézací řízení nebylo možno ukončit dříve, a pasáž, v níž se nalézací soud vypořádává se splněním podmínek pro vzetí stěžovatele do vazby.
23. Námitky 3) a 4) vyvrací již prosté znění příslušných ustanovení trestního řádu, jmenovitě ustanovení jeho §73d odst. 1 a 2. §73d odst. 1 trestního řádu stanoví, že koná-li se hlavní líčení nebo veřejné zasedání, jehož se účastní obviněný, rozhodne soud i o vazbě, je-li to potřebné vzhledem ke stanoveným lhůtám. §73d odst. 2 trestního řádu pak doplňuje, že rozhoduje-li soud o vzetí obviněného do vazby mimo hlavní líčení nebo veřejné zasedání, nebo rozhoduje-li soudce o vzetí do vazby v přípravném řízení, rozhoduje vždy ve vazebním zasedání. Obsah a smysl těchto ustanovení vysvětlil i stížnostní soud v bodu 12. odůvodnění svého napadeného rozhodnutí, přičemž stěžovatel se ve své ústavní stížnosti nijak proti tomuto vysvětlení nevymezil a pouze opakuje svou již uplatněnou námitku z předchozího průběhu řízení. S vysvětlením poskytnutým stížnostním soudem se pak Ústavní soud plně ztotožňuje.
24. Stěžovatel i jeho obhájce tak měli a mohli s variantou, že v rámci hlavního líčení může být rozhodováno o i vazbě, počítat, neboť ze zákona je možné o vazbě v rámci hlavního líčení rozhodnout, a následek opaku jde k tíži pouze jim samotným. Uplatní se zde zásada, že neznalost zákona neomlouvá, přičemž právě pomoc obhájce coby právního profesionála má obviněnému zajistit, že u něho k negativním důsledkům vyplývajícím potenciálně z této zásady nedojde. Stěžovatel v ústavní stížnosti přitom nezpochybňuje, že u předmětného hlavního líčení byla jemu i jeho obhájci zachována pětidenní zákonná lhůta k přípravě, v jejímž rámci se měli a mohli připravit i na eventualitu rozhodování o vazbě, jejíž pravděpodobnost byla umocněna blížícím se datem předpokládaného ukončení výkonu stěžovatelova posledního trestu. Stěžovatel rovněž netvrdí, že by jeho obhájce vykonával jeho obhajobu nekvalifikovaně, v tomto směru je vhodné připomenout i bod 12. odůvodnění napadeného rozhodnutí stížnostního soudu, podle nějž byla obhajoba vykonávána řádně. Jeho tvrzení o nemožnosti připravit se na eventualitu rozhodování o vazbě tak Ústavní soud považuje za účelové.
25. Ohledně porušení zásady neveřejnosti u vazebního zasedání Ústavní soud připomíná prvý odstavec ustanovení odkazovaného sub 23., z nějž jednoznačně plyne, že vyvstane-li potřeba rozhodovat o vazbě v hlavním líčení, soud toto rozhodnutí činí rovnou v jeho rámci, tedy nemusí formálně přerušovat hlavní líčení a zahajovat vazební zasedání. Druhý odkazovaný odstavec pak vylučuje veškeré zbývající pochybnosti, neboť rozhodování o vazbě ve vazebním zasedání umožňuje jen v těch situacích, kdy je takto rozhodováno mimo hlavní líčení či veřejné zasedání, případně v přípravném řízení. Hlavní líčení je přitom dle §199 trestního řádu zásadně veřejné. Tím je vyvrácena i námitka 4), neboť nalézací soud postupoval v souladu s trestním řádem.
26. Ostatně stěžovatel nijak nerozvedl, jak konkrétně měl být údajným porušením zásady neveřejnosti u vazebního zasedání poškozen na svých ústavně zaručených základních právech či svobodách, tedy jak tato skutečnost ovlivnila samotné rozhodování o vazbě. I ve zcela hypotetické rovině byla tato námitka způsobilá toliko přivodit závěr o nezákonnosti postupu nalézacího soudu, nikoliv však i o jeho protiústavnosti.
27. Jak vyplývá z bodu 3. odůvodnění napadeného usnesení stížnostního soudu, námitka 6) v rekapitulaci obsahu stěžovatelovy stížnosti proti napadenému usnesení nalézacího soudu absentuje a ani věcně se s žádnou takovou námitkou stížnostní soud nevypořádal. Jelikož stěžovatel ve své ústavní stížnosti neuvedl nic v tom směru, že tuto námitku před stížnostním soudem uplatnil, a přesto se s ní tento nevypořádal, Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatel tuto námitku před stížnostním soudem neuplatnil. Za tohoto stavu nepovažoval Ústavní soud za nutné řízení o ústavní stížnosti zatěžovat zbytečnými průtahy spojenými s vyžádáním relevantního spisového materiálu od nalézacího soudu, před nímž se vede dosud neskončení nalézací řízení. Takový postup mu ostatně ani stěžovatel nenavrhl.
28. Jestliže tedy stěžovatel neposkytl stížnostnímu soudu možnost se s touto námitkou vypořádat, nemůže se jí v souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti zabývat ani Ústavní soud [k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2008, sp. zn. III. ÚS 2111/07 (N 160/51 SbNU 3), nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79) či nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79)]. Jako obiter dictum může Ústavní soud toliko odkázat na nález sp. zn. I. ÚS 2910/10 ze dne 15. 12. 2011 (N 213/63 SbNU 461), dle jehož závěrů je převedení z výkonu trestu do vazby protiústavní tehdy, neděje-li se na základě samostatného rozhodnutí o vzetí do vazby, které však ve stěžovatelově věci vydáno bylo.
29. Námitka 7) Ústavní soud nepřesvědčila, neboť z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že i kdyby nalézací soud k obsahu úředního záznamu nepřihlédl, na jeho rozhodnutí by to ničeho nezměnilo, neboť rozhodujícími důvody bylo předchozí stěžovatelovo jednání s cílem vyhnout se trestnímu stíhání a jeho vlastní podání, jehož autenticitu ve své ústavní stížnosti stěžovatel nijak nezpochybnil, které nalézací soud přesvědčilo o úmyslu stěžovatele vyhýbat se právě tomuto trestnímu řízení, v jehož průběhu byla vydána napadená rozhodnutí. Z tohoto důvodu Ústavní soud nepovažoval za nutné ani vhodné provést v rámci veřejného jednání výslech matky stěžovatele.
30. Konečně ani námitka 8) nebyla způsobilá vyvolat kasační zásah Ústavního soudu. Stěžovatel v ní pouze zcela obecně uvádí některé ústavněprávní požadavky na vyřizování a vedení vazebních věcí, neuvádí však nic konkrétního o tom, proč v jeho věci tyto požadavky nebyly splněny. Ústavní soud tak může pouze zopakovat svůj závěr učiněný shora sub 17., že obecné soudy se v jeho věci žádnému z požadavků na ústavně-konformní aplikaci institutu vazby nezpronevěřily.
31. Konkrétněji stěžovatel pouze uvedl, že nalézací soud nevyhověl jeho důvodné žádosti o propuštění z vazby (sic!), potažmo jejího nahrazení za méně razantní instituty. Ústavní soud má za to, že nalézací soud postupoval při vzetí stěžovatele do vazby ústavně-konformně a odůvodnil splnění podmínek pro vzetí do vazby náležitě. Jelikož stěžovatel nijak dále svou argumentaci v rozsahu této námitky nerozvinul, nemá ji Ústavní soud jak jinak vypořádat.
V. Závěr
32. Protože Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích ani v řízeních, která předcházela jejich vydání, žádnou vadu, která by zakládala porušení některého ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatele, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2018
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu