ECLI:CZ:US:2018:1.US.399.18.1
sp. zn. I. ÚS 399/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky SIDI CZECH REPUBLIC S.R.O. se sídlem Praha, Počernická 699/62d, zastoupené JUDr. Janem Kučerou, advokátem se sídlem Praha, Stavitelská 1099/6, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 5. 2015 č. j. 27 C 148/2014-90, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2016 č. j. 55 Co 274/2015-136 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2017 č. j. 26 Cdo 3075/2016-173, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných v řízení o odstranění vad.
Ze spisového materiálu se podává, že Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, kterým byla stěžovatelce uložena povinnost nahradit stávající pozinkované horizontální rozvody vody nacházející se v 1. podzemním podlaží budov specifikovaných v rozsudku (dále též "dům"). Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně zjistil, že stěžovatelka byla stavebníkem a zároveň původním vlastníkem domu. Začátkem roku 2010 začala převádět vlastnické právo k prvním jednotkám v domě a předávat je vlastníkům. Se žalobkyní a) G. J., P., uzavřela kupní smlouvu dne 26. 7. 2012 a téhož dne jí jednotku i předala. Se žalobcem b) Společenství vlastníků jednotek Petržílkova č. p. 2704, 2705, 2706, 2707, se sídlem v Praze 5 - Stodůlkách, Petržílkova 2704/34, uzavřela kupní smlouvu (na nebytovou jednotku) dne 30. 5. 2012; žalobce b) vykonává i správu domu. Kupní smlouvy byly vypracovány podle jednotného vzoru stěžovatelky a bylo v nich stanoveno, že prodávající poskytuje záruku v délce dvou let na společné prostory nacházející se v domě a lhůta začíná běžet ode dne, kdy bude předána druhá jednotka v domě; na jednotky v délce tří let a na vnitřní vybavení záruku v délce dvou let od předání jednotky. Dne 16. 2. 2010 v domě vzniklo společenství vlastníků (žalobce b). Poprvé byla vada na rozvodech objevena a uplatněna v únoru roku 2011, odstraněna byla v březnu 2011, v následujícím období vady přibývaly, přičemž k 27. 12. 2013 jich žalobce b) evidoval celkem 29. Vady byly vždy ihned uplatněny postupem dohodnutým stranami, zhotovitel vady průběžně opravoval. S ohledem na četnost výskytu vad, a vzhledem k tomu, že jednotlivé opravy nevedly k bezvadnému fungování potrubí, uplatnili žalobci nárok vyplývající z odpovědnosti za vady a požádali o výměnu rozvodů, což stěžovatelka odmítla.
Odvolací soud po právní stránce posoudil věci podle §612-§627 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák."). Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že vady byly žalobci uplatněny řádně a v záruční době. Podle názoru odvolacího soudu je ujednání v kupní smlouvě o běhu záruční doby u společných prostor neplatné, neboť zkracuje právo žalobkyně a) na uplatnění vad v záruční době dvou let, a je v rozporu s ustanovením §621 obč. zák. Podle tohoto ustanovení záruční doba začíná běžet až od převzetí věci kupujícím. Při postupném prodávání jednotek proto poběží každému kupujícímu lhůta samostatně. Odvolací soud též zdůraznil, že ujednání v kupní smlouvě by vedlo ke zkrácení či úplnému neposkytnutí záruční doby ke společným částem některým kupujícím.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud zamítl. Předně konstatoval, že pokud jde o námitky zpochybňující správnost skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, stěžovatelka jimi uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. Uvedl dále, že dovolání není také přípustné pro řešení otázky, zda právo z odpovědnosti za vady může u prodávajícího uplatnit kterýkoli podílový spoluvlastník společných částí budovy, a to bez ohledu na velikost svého spoluvlastnického podílu, neboť tato otázka již byla v rozhodnutích Nejvyššího soudu vyřešena.
Nejvyšší soud shledal dovolání přípustné ohledně otázky počátku běhu záruční doby týkající se společných prostor v domě, jsou-li jednotky bytovým spoluvlastníkům prodávány a předávány postupně, neboť tato otázka nebyla doposud v rozhodování dovolacího soudu řešena. S odkazem na svou judikaturu konstatoval, že v případě prodeje bytové jednotky podle zákona č. 72/1999 Sb., o vlastnictví bytů (dále jen "zákon o vlastnictví bytů"), vystupuje-li prodávající jako podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti, je třeba na obsah právního vztahu z kupní smlouvy použít §613-§627 obč. zák., která má ve vztahu k §588-§600 obč. zák. povahu nejen doplňující, ale i speciální. Odpovědnost za vady je tak založena na principu tzv. zákonné záruky. Jako kupující může vystupovat fyzická i právnická osoba, která kupuje výrobky za jiným účelem než pro podnikání s těmito výrobky. Ustanovení §619- §627 obč. zák. o odpovědnosti za vadu prodané věci (jednotky a společných částí domu) se proto uplatní ve vztahu k oběma žalobcům, tj. jak žalobkyni a), která je fyzickou osobou, tak žalobci b), který je právnickou osobou.
Nejvyšší soud dále zdůraznil, že zákonná záruční doba stanovená v §620 odst. 1 obč. zák. nemůže být zkrácena ani dohodou účastníků; lze ji jen prodloužit. U prodeje jednotky podle zákona o vlastnictví bytů začíná běžet zákonná doba od zápisu převodu jednotky do katastru nemovitostí. Kupujícím nemůže svědčit právo z odpovědnosti za vady věci v době před uzavřením kupní smlouvy, do té doby je jejím vlastníkem prodávající, jemuž by taky byly vady vytýkány. Uvedené závěry se vztahují i na stanovení počátku běhu zákonné záruční doby při postupném prodeji více jednotek v jednom domě se spoluvlastnickým podílem na společných částech tohoto domu. Podle §8 odst. 1, §20 odst. 1, §30 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů jsou společné části v podílovém spoluvlastnictví vlastníků jednotek, s převodem vlastnictví jednotek přechází i spoluvlastnické právo ke společným částem domu a spoluvlastnictví společných částí domu je nerozlučně spjato s vlastnickým právem k jednotce. Jsou-li předmětem převodu vlastnictví nově vystavěné jednotky v jednom domě, je tak zřejmé, že vždy bude předmětem převodu nejen samotná jednotka, ale také podíl na společných částech domu. Vkladem kupní smlouvy do katastru nemovitostí, tedy převodem vlastnictví k jednotce a podílu na společných částech domu, začne vždy kupujícímu běžet zákonná záruční doba k uplatnění práva z odpovědnosti za vady (§621 obč. zák.), a to bez ohledu na to, zda k převodu všech jednotek dojde v jeden okamžik, nebo bude k převodům docházet postupně. Pro určení počátku běhu záruční doby podle §621 obč. zák. nemůže být významné, že část prodávané věci (společné části domu) nenabývá kupující do výlučného vlastnictví, ale jen do spoluvlastnictví. Ani u společných částí domu, které nabyl kupující kupní smlouvou do spoluvlastnictví, nemohou účastníci smlouvy změnit běh zákonné záruční doby tak, že by částečně či zcela běžela už před uzavřením kupní smlouvy, a tak ji zkrátit či úplně vyloučit.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěrem soudů, podle kterého vkladem kupní smlouvy do katastru nemovitostí, tedy převodem vlastnictví k jednotce a podílu na společných částech domu, začne vždy kupujícímu běžet zákonná záruční doba k uplatnění práva z odpovědnosti za vady podle §621 obč. zák., a to bez ohledu na to, zda k převodu všech jednotek dojde v jeden okamžik, nebo bude k převodům docházet postupně. Podle názoru stěžovatelky záruční doba běží od odevzdání první bytové jednotky a společných prostor k užívání, neboť na jednu věc nemůže běžet více záručních dob. Závěr soudů, podle kterého záruka na společné prostory běží každému kupujícímu pro tutéž věc (společné části domu) zvlášť, je v rozporu se zákonnou úpravou. Dále nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, podle něhož nemůže být zákonná záruční doba stanovená v §620 odst. 1 občanského zákoníku zkrácena ani dohodou účastníků. Výklad a právní závěry soudů vedou podle stěžovatelky k tomu, že dochází k prodlužování záruční doby nad rámec toho, co ukládá zákon. Prodávajícímu je tak ukládána povinnost předat kupujícímu bezvadnou věc, ačkoli tuto věc již dávno předal do užívání jiným osobám, s čímž je spojena odpovědnost za nesplnění této povinnosti (odpovědnost za vady), a je mu tak ukládána povinnost k plnění, které je pro něj fakticky nemožné.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatu ústavní stížnosti představuje nesouhlas stěžovatelky s právními závěry, k nimž soudy dospěly při posuzování otázky běhu zákonné záruční doby při postupném prodeji více jednotek v jednom domě se spoluvlastnickým podílem na společných částech tohoto domu. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Nic takového v nyní posuzovaném případě nenastalo. Jak Ústavní soud zjistil ze spisového materiálu, soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež podrobně vyložily a svůj postup objasnily v odůvodnění svých rozhodnutí, která nelze označit za arbitrární či formalistická. Nejvyšší soud podrobně a srozumitelně odůvodnil své závěry ve vztahu ke stanovení počátku běhu zákonné záruční doby při postupném prodeji více jednotek v jednom domě se spoluvlastnickým podílem na společných částech tohoto domu. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Skutečnost, že svá rozhodnutí soudy opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Přezkoumání konkrétních závěrů civilních soudů o důvodnosti uplatněného nároku, ke kterým soudy dospěly ze skutkových tvrzení předložených stěžovatelem, Ústavnímu soudu nepřísluší (srov. např. sp. zn. II. ÚS 3922/17, III. ÚS 3924/17, IV. ÚS 3926/17).
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nejsou splněny předpoklady pro přiznání práva na náhradu nákladů řízení ve smyslu §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2018
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu