ECLI:CZ:US:2018:2.US.3922.17.1
sp. zn. II. ÚS 3922/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Radoně, zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem, AK se sídlem Valdštejnovo náměstí 76, Jičín, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2017 č. j. 23 Co 439/2017-107 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 10. 2017 č. j. 18 C 6/2015-101, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že vedla k porušení jeho práva na spravedlivý proces, práva na přístup k soudu, práva na soudní ochranu, na výkon spravedlnosti, na rovné zacházení a všeobecného zákazu diskriminace a na legitimní očekávání výkonu soudní moci v souladu se zásadou legality. Navrhuje proto zrušení uvedených usnesení obecných soudů.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") napadeným usnesením zastavil řízení o žádosti stěžovatele o přiznání osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení a ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Shledal neodstranitelný nedostatek podmínek pro další pokračování v řízení. Stěžovatel v minulosti žádal o osvobození od soudního poplatku, protože proti němu mají být vedeny blíže specifikované nezákonné exekuce. Tvrdil, že nemá žádné příjmy z důvodu neexistence pracovních příležitostí a nezákonného obstavení jeho majetku v důsledku uvedených exekucí. Obvodní soud u něj neshledal žádné nové skutečnosti, které by odůvodňovaly přiznání osvobození od soudních poplatků. Žalobce uváděl stejná tvrzení již v rámci předchozích žádostí a překážka věci rozhodnuté brání novému projednání žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce.
3. Proti usnesení obvodního soudu stěžovatel podal odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") však usnesení obvodního soudu potvrdil. Stěžovatel sice namítal chyby v doručování rozhodnutí o jeho dřívějších žádostech o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce, tyto jeho námitky však podle městského soudu spisový materiál vyvrací. Stěžovatel nereagoval na výzvu soudu a své údajně změněné a nepříznivé majetkové či osobní poměry nedoložil. Závěr obvodního soudu, že ve věci již bylo pravomocně rozhodnuto a že překážka věci pravomocně rozhodnuté brání dalšímu pokračování řízení, je proto správný.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že mu obecné soudy svévolně a protiprávně odepřely přístup k soudu. Záměrně ignorovaly právně rozhodnou skutečnost, že o předchozí žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro dovolací řízení nebylo dosud pravomocně rozhodnuto. Rozhodnutí nebylo stěžovateli řádně, platně a účinně doručeno. Nejedná se tak o překážku věci pravomocně rozhodnuté. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy jeho věc posoudily v extrémním rozporu s provedenými důkazy, právně rozhodnými skutečnostmi a důkazními návrhy stěžovatele, které setrvale ignorovaly. Obecné soudy nerozhodly o všech žádostech stěžovatele o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce, ačkoliv se poměry stěžovatele v čase měnily k horšímu v důsledku dalších zahájených exekucí. Stěžovatel také namítá porušení zásady překvapivého rozhodnutí v řízení o osvobození od soudních poplatků za jeho dovolání. Objektivně špatná finanční situace stěžovatele nadále přetrvává. Nejvyšší správní soud za stejných okolností stěžovatele v plném rozsahu osvobodil od soudních poplatků a ustanovil mu advokáta jako zástupce pro řízení o kasačních stížnostech stěžovatele.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako čtvrtá instance posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Stížnost, ve které stěžovatel namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat jako zjevně neopodstatněnou.
7. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím, která byla učiněna v civilním řízení. Stěžovatel v něm neuspěl se svými žádostmi o ustanovení zástupce a osvobození od soudních poplatků. Jeho námitky nicméně většinově směřují proti procesnímu postupu a výkladu podústavního práva ze strany civilních soudů. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostmi obecných soudů. Z tohoto pohledu nemůže Ústavní soud obecným soudům cokoliv vytknout. Podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí civilních soudů obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která přesvědčivě reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatele. Jeho argumentace nedosahuje potřebné ústavněprávní dimenze.
8. Ve své judikatuře, vztahující se k rozhodnutím o osvobození od placení soudních poplatků a ustanovování zástupců z řad advokátů (viz např. nedávný nález sp. zn. III. ÚS 2603/17 ze dne 5. 12. 2017), se Ústavní soud opakovaně vyjádřil, že samotné spory o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce nedosahují intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod, přestože se jejich výsledek může dotknout některého z účastníků řízení. Rozhodnutí o splnění zákonem stanovených podmínek pro osvobození od soudních poplatků či ustanovení zástupce spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů. Proto zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování závěrů obecných soudů o důvodnosti uplatněného nároku, ke kterým soudy dospěly ze skutkových tvrzení předložených stěžovatelem.
9. Případy, které se týkaly osvobozování od soudních poplatků a ustanovení zástupců a ve kterých Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek [kupříkladu osvobození od soudního poplatku právnických osob - srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 13/98 ze dne 11. 5. 1999 (N 71/14 SbNU 107), či sp. zn. IV. ÚS 3543/12 ze dne 27. 2. 2013 (N 33/68 SbNU 351)], nebo v nich šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" [viz nález ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. IV. ÚS 289/03 (N 125/34 SbNU 281)]. Muselo by tedy jít o svévolnou aplikaci podústavního práva, která by spočívala buď v absenci jakéhokoli odůvodnění, anebo by obsahovala odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 121/11 ze dne 17. 5. 2011 (N 96/61 SbNU 489)]. To se však v projednávané věci nestalo. Ústavní soud proto nemůže přehodnocovat závěry obecných soudů v této věci.
10. Stěžovatel nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014 aj.).
11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu