ECLI:CZ:US:2018:1.US.4106.17.1
sp. zn. I. ÚS 4106/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky L. L., zastoupené Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem Na Střelnici 1212/39, Olomouc, proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 7. 11. 2016 sp. zn. 65 T 41/2016, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 2. 2017 č. j. 6 To 662/2016-598 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017 č. j. 8 Tdo 872/2017-29, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka podala 21. listopadu 2017 ústavní stížnost, ve které namítá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatelka byla rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 2. 5. 2016 č. j. 65 T 14/2016-465 zproštěna obžaloby z těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 trestního zákoníku, kterého se měla dopustit tím, že nepřizpůsobila řízení vozidla podmínkám, protože předjížděla v noci v mírné pravotočivé zatáčce a neměla dostatečný rozhled nutný k bezpečnému předjetí, v důsledku čehož srazila chodkyni vedoucí kolo. Okresní soud došel k závěru, že příčinná souvislost mezi jednáním stěžovatelky a následkem byla přetržena chováním poškozené, která chůzí po silnici v noci s kolem bez světelného označení znemožnila řidičce, aby byla dříve viděna, a za způsobené zranění tedy není odpovědná stěžovatelka. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 2. 5. 2016 č. j. 6 To 317/2016-490 rozsudek okresního soudu k odvolání státního zástupce zrušil a vrátil mu věc k novému projednání. Toto rozhodnutí odůvodnil tím, že k přerušení příčinné souvislosti nemohlo dojít, jelikož příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, která spolupůsobí při vzniku následku, za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost by se podle krajského soudu přerušila jen tehdy, pokud by nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která způsobila následek bez ohledu na jednání stěžovatelky. Napadeným rozsudkem okresního soudu pak byla stěžovatelka uznána vinnou z jednání uvedeného v obžalobě. Současně okresní soud rozhodl o náhradě újmy. Proti napadenému rozsudku okresního soudu se stěžovatelka odvolala, přičemž krajský soud napadeným rozsudkem upřesnil skutkovou větu z hlediska porušených ustanovení zákona o silničním provozu a vyjádřil spoluzavinění poškozené na nehodě ve výši 20 %, v důsledku čehož snížil výši náhrady újmy. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl jako zjevně neopodstatněné.
3. Stěžovatelka ve své stížnosti namítá, že napadená rozhodnutí okresního, krajského a Nejvyššího soudu jsou v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Konkrétně namítá, že dopravní nehodu nezavinila ona, ale poškozená, jelikož poškozená v rozporu s předpisy neměla osvětlené kolo, které vedla, a neměla na sobě žádné reflexní prvky, a byla proto na silnici "neviditelná". Podle stěžovatelky by v souladu se závěry znalce k nehodě nedošlo, pokud by kolo poškozené bylo řádně osvětlené. Podle stěžovatelky soudy také účelově vykládaly svědecké výpovědi a znalecké posudky tak, aby vedly k jejímu odsouzení. Dále stěžovatelka namítá, že bylo rozhodnuto v její neprospěch, jelikož odvolací soud dospěl k jinému názoru než prvostupňový soud, aniž by provedl důkazy, které by opravňovaly takovou změnu názoru. Nakonec stěžovatelka bez bližšího odůvodnění uvádí, že byl porušen princip ultima ratio, čímž nejspíše myslí, že její jednání nelze považovat za trestné v souladu s principem subsidiarity trestněprávní represe.
II.
4. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016).
7. Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí také, jedná-li se o projev libovůle, svévole nebo jsou-li právní závěry v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 28/80 SbNU 375), nález sp. zn. III. ÚS 922/09 ze dne 11. 6. 2009 (N 143/53 SbNU 759) či usnesení sp. zn. I. ÚS 1010/15 ze dne 11. 2. 2016]. Obecné soudy se však ve svých rozhodnutích zabývaly provedenými důkazy a důvody, proč shledaly, že se stěžovatelka dopustila trestného činu. Lze odkázat na napadený rozsudek okresního soudu str. 7-8, napadený rozsudek krajského soudu str. 7-8 či napadené usnesení Nejvyššího soudu v bodech 26-32. Nejvyšší soud náležitě vysvětlil, že oblečení stěžovatelky nehrálo roli z hlediska určení viny stěžovatelky (body 33-34), jelikož nehoda byla způsobena nepřiměřenou rychlostí, kterou jela stěžovatelka. Ústavní soud také neshledal, že by byly obecnými soudy svědecké výpovědi a znalecké posudky vykládány účelově v neprospěch stěžovatelky, v důsledku čehož by došlo k extrémnímu rozporu mezi skutkovým stavem a právními závěry. Pokud ve skutkových otázkách obecné soudy preferovaly znalecký posudek před svědeckými výpověďmi, tak nelze dojít k závěru o účelovém využití svědeckých výpovědí či znaleckého posudku. Ústavní soud tak nemůže souhlasit s námitkou stěžovatelky, že by při rozhodování soudů došlo k extrémnímu rozporu mezi skutkovým stavem a právními závěry.
8. Podle judikatury Ústavního soudu může odvolací soud "jen v odůvodnění svého rozhodnutí rozvést, proč jsou tato skutková zjištění vadná, v čem je třeba je doplnit, popř. k jakým důkazům je ještě třeba přihlédnout" [nález sp. zn. I. ÚS 49/06 ze dne 20. 5. 2008 (N 92/49 SbNU 381), bod 23], nemůže však zavázat soud prvního stupně, jak má hodnotit jednotlivé důkazy [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2726/14 ze dne 1. 4. 2015 (N 67/77 SbNU 31); nález sp. zn. I. ÚS 49/06 ze dne 20. 5. 2008 (N 92/49 SbNU 381)]. V případě stěžovatelky se však jedná o situaci odlišnou od těch, které řešily výše zmíněné nálezy Ústavního soudu. Krajský soud se totiž primárně vyjádřil k otázce, do jaké míry může spoluzavinění poškozené vést k přetržení příčinné souvislosti a tedy nenaplnění objektivní stránky trestného činu; hlavním důvodem zrušení prvního rozsudku okresního soudu tak byla právní, a nikoli faktická otázka. Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že krajský soud se ve svém usnesení vyjadřoval odlišně než okresní soud i k hodnocení jednotlivých důkazů; odlišné hodnocení důkazů však nebylo hlavním důvodem zrušení prvního rozsudku okresního soudu. Hlavním důvodem byl odlišný názor na právní výklad povinnosti poškozené a vztah porušení povinnosti poškozené k objektivní stránce trestného činu. Byť tak Ústavní soud neshledal postup krajského soudu vhodným v té části, kde přehodnocuje důkazy, které sám neprovedl, nesprávnost tohoto postupu nedosáhla úrovně, která by ospravedlňovala zrušení napadených rozhodnutí Ústavním soudem. Podstata právních závěrů krajského soudu i Nejvyššího soudu je totiž interpretací práva podústavního, což je výlučná doména obecných soudů, do níž Ústavnímu soudu nepřísluší vstupovat.
9. K námitce stěžovatelky ve smyslu subsidiarity trestněprávní represe Ústavní soud poukazuje na to, že tato námitka nebyla stěžovatelkou nijak konkrétněji odůvodněna. Touto otázkou se zabýval i Nejvyšší soud a vyjádřil se k ní v napadeném usnesení v bodech 35-38 a obecné soudy detailně odůvodnily, proč stěžovatelku shledaly vinnou v trestněprávní rovině. Proto ani ohledně této námitky Ústavní soud neshledal zásah do základních práv stěžovatelky.
10. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 19. února 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu