ECLI:CZ:US:2018:1.US.4108.17.1
sp. zn. I. ÚS 4108/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti 1) Karla Martinka, zastoupeného Mgr. Lenkou Drápalovou, advokátkou se sídlem Horní náměstí 12, Vsetín, a 2) Milana Martinka, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2017 č. j. 30 Cdo 5662/2016-438, sdělením Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 8. 2017 č. j. Na 233/2017-17 a ze dne 25. 10. 2017 č. j. Na 233/2017-22 a usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2015 sp. zn. I. ÚS 1613/15, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatelé s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a č. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i s tvrzením o porušení Ústavy České republiky, domáhali zrušení shora označených rozhodnutí Nejvyššího soudu a sdělení Nejvyššího správního soudu.
2. Při podání návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem stěžovatelé nerespektovali ustanovení §29 a §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jež ukládají fyzickým osobám v řízení před Ústavním soudem povinné zastoupení advokátem, a jejich podání trpělo i dalšími formálními vadami. Ústavní soud proto oba stěžovatele vyzval, aby ve lhůtě 30 dnů vady svého návrhu, spočívající zejména v absenci právního zastoupení, odstranili a zároveň je poučil o tom, že v případě neodstranění vady bude jejich návrh odmítnut.
3. Ve lhůtě soudem stanovené stěžovatel Karel Martinek doložil své zastoupení advokátkou Mgr. Lenkou Drápalovou, která uvedla, že se s podáním stěžovatele ztotožňuje, odkázala na ně a dále je rozšířila o usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2015 sp. zn. I. ÚS 1613/2015; petitorně navrhla, aby Ústavní soud v této věci znovu rozhodl. K dotazu Ústavního soudu jmenovaná sdělila, že byla dne 22. 2. 2018 určena Českou advokátní komorou k poskytnutí právní služby (zastoupení v řízení vedeném u Ústavního soudu pod sp. z. I. ÚS 4108/17) pouze stěžovateli ad 1), tuto informaci Ústavní soud ověřil i dotazem u České advokátní komory.
4. Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením návrh odmítne, neodstranil-li navrhovatel vady návrhu ve lhůtě k tomu určené.
5. Stěžovateli Milanu Martinkovi byla výzva Ústavního soudu doručena dne 16. 2. 2018. Následující den počala plynout lhůta k odstranění vad návrhu, která marně uplynula dnem 19. 3. 2018 (pondělí). Stěžovatel Milan Martinek vady svého návrhu, spočívající zejména v absenci právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem, neodstranil a jeho ústavní stížností se tak Ústavní soud nemohl věcně zabývat.
II.
6. Pokud šlo o ústavní stížnost stěžovatele Karla Martinka (dále též pouze "stěžovatel"), Ústavní soud předtím, než se jí mohl věcně zabývat, zkoumal, zda splňuje všechny podmínky kladené na ni zákonem o Ústavním soudu, tedy mimo jiné též to, zda byla podána včas, je přípustná či zda je Ústavní soud k jejímu projednání příslušný.
7. Podle ustanovení §43 odst. 1 zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li návrh podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem [písm. b)], nebo jde-li o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [písm. d)], nebo je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak [písm. e)].
8. Stěžovatel napadl ústavní stížností usnesení Nejvyššího soudu, které bylo vydáno v řízení o žalobě stěžovatelů proti České republice - Ministerstvu pro místní rozvoj, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 150/2010, a to v té části, jíž se žalobci domáhali po žalované omluvy. Pro úplnost lze dodat, že Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 1. 9. 2015 č. j. 27 C 150/2010-344 žalobu v této části odmítl z důvodu neodstranění vad, jeho rozhodnutí bylo v odvolacím řízení potvrzeno. Dovolání žalobců Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť trpělo vadami, po něž nebylo lze v řízení pokračovat.
9. Stěžovatel neuvedl, kdy mu bylo napadené usnesení Nejvyššího soudu doručeno, a proto Ústavní soud tuto skutečnost ověřil dotazem u Obvodního soudu pro Prahu 1. Zjistil, že napadené usnesení Nejvyššího soudu bylo doručeno právní zástupkyni žalobců do datové schránky dne 3. 5. 2017. Dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti tak stěžovateli uplynula dnem 3. 7. 2017. Byla-li ústavní stížnost podána k poštovní přepravě až dne 22. 12. 2017, stalo se tak po lhůtě stanovené zákonem.
III.
10. Stěžovatel dále napadl přípisy Nejvyššího správního soudu, jež označil jako sdělení. Přípisem ze dne 1. 8. 2017 č. j. Na 233/2017-17, jakož i přípisem ze dne 25. 10. 2017 č. j. Na 233/2017-22 sdělil Nejvyšší správní soud stěžovateli, že jeho podání, jimiž "žádal přezkum zákonnosti nezákonně zahájeného sloučeného řízení se stavebním od 9. 1. 2009 do projednání celé žaloby" není relevantní podle soudního řádu správního a v označené věci není dána pravomoc Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud vysvětlil stěžovateli svoje kompetence a poučil ho o způsobu, jakým lze žádat o ochranu práv ve správním či civilním soudnictví.
11. Zákon o Ústavním soudu, jímž je Ústavní soud podle článku 88 odst. 2 Ústavy České republiky vázán, v ustanovení §72 odst. 1 písm. a) stanoví, že ústavní stížnost může podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Z hlediska posouzení toho, zda daný akt rozhodnutím, resp. opatřením v zákonem předvídaném smyslu, není nezbytně nutné, aby byl vždy jako rozhodnutí, příp. opatření, výslovně označen. Za rozhodující kritérium je považována skutečnost, zda orgán veřejné moci svým aktem autoritativně zasáhl do právní sféry navrhovatele [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 233/02 ze dne 28. 8. 2002 (U 30/27 SbNU 337) a usnesení sp. zn. III. ÚS 16/96 ze dne 6. 1. 1997 (U 1/7 SbNU 325)]. Tento předpoklad v posuzovaném případě zjevně naplněn nebyl.
12. Shora označené přípisy Nejvyššího správního soudu do právní sféry stěžovatele nijak nezasahují, není jimi autoritativně rozhodováno o jeho právech a povinnostech, nýbrž jimi byl stěžovatel pouze informován o rozsahu působnosti, resp. kompetencích, Nejvyššího správního soudu a způsobu vyřízení svého podnětu. Lze též dodat, že "zrušení" obdobných sdělení či vyrozumění by postrádalo jakéhokoliv smyslu, neboť by se v právní sféře fyzické osoby nijak neprojevilo; zrušení přichází v úvahu pouze v případě aktu vyvolávajícího právní účinky. Ústavní soud není k přezkumu obou označených přípisů Nejvyššího správního soudu příslušný.
IV.
13. Stěžovatel napadl usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2015 sp. zn. I. ÚS 1613/15, to však pouze v části, jíž byla ústavní stížnost týchž stěžovatelů směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího správního soudu odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Stěžovatel tvrdil, že odůvodnění závěru o odmítnutí ústavní stížnosti nebylo dostatečně odůvodněno, a navrhl, aby Ústavní soud v této věci znovu rozhodl.
14. Z databáze rozhodnutí Ústavního soudu bylo ověřeno, že napadeným usnesením rozhodl I. senát o odmítnutí ústavní stížnosti, zčásti pro nepřípustnost (ve vztahu k rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze vydaných občanskoprávním řízení), zčásti pro zjevnou neopodstatněnost (ve vztahu k rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího správního soudu vydaných ve správním soudnictví). Usnesení obsahuje poučení, že proti němu není odvolání přípustné.
15. Ústavní soud jako orgán veřejné moci a orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) vychází a je povinen při výkonu své jurisdikce důsledně vycházet z principu, že co do případů, mezí a způsobů může uplatňovat státní moc jen v zákonném rámci stanoveném zákonem o Ústavním soudu, čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, ve spojení s čl. 88 odst. 2 Ústavy České republiky. Zákon o Ústavním soudu neposkytuje tomuto soudu prostředek, na základě kterého by byl oprávněn přezkoumávat či případně rušit svá vlastní rozhodnutí, neboť řízení před Ústavním soudem je v důsledku zvolené podoby koncentrovaného a specializovaného modelu ústavního soudnictví řízením jednoinstančním a rozhodnutí Ústavního soudu jsou konečná.
16. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá přezkoumání usnesení Ústavního soudu, jímž bylo řízení o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 1613/15 pravomocně skončeno. Vzhledem k tomu, že takový postup zákon o Ústavním soudu nedovoluje (odvolání proti usnesení Ústavního soudu není podle §43 odst. 3 citovaného zákona přípustné), je i v souladu s dosavadní rozhodovací praxí Ústavního soudu taková ústavní stížnost nepřípustná.
17. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti podle §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti podle §43 odst. 1 písm. b), d) a e) téhož zákona, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2018
Milada Tomková v. r.
soudkyně zpravodajka