ECLI:CZ:US:2018:1.US.4199.16.2
sp. zn. I. ÚS 4199/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj), o ústavních stížnostech H. K., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, se sídlem Karlovo nám. 559/28, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. října 2016 č. j. 11 Tcu 40/2016-33, usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 16. prosince 2016 č. j. 7 VZV 7/2012-978 a usnesení Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, Expozitura Brno, 1. oddělení, ze dne 31. března 2016 č. j. OKFK-3622-489/TČ-2012-252401, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavnímu soudu byla dne 22. prosince 2016 pod sp. zn. I. ÚS 4199/16 doručena ústavní stížnost, jež byla doplněna podáním ze dne 2. ledna 2017, ve které se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. října 2016 č. j. 11 Tcu 40/2016-33.
2. Dne 24. dubna 2017 byla Ústavnímu soudu doručena další ústavní stížnost stěžovatele, která směřovala proti usnesení Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, Expozitura Brno, 1. oddělení, ze dne 31. března 2016 č. j. OKFK-3622-489/TČ-2012-252401 (dále jen "policejní orgán") a usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "VSZ") ze dne 16. prosince 2016 č. j. 7 VZV 7/2012-978, a to pod sp. zn. I. ÚS 577/17.
3. Stěžovatel v obou ústavních stížnostech namítal, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
4. Ústavní soud usnesením ze dne 24. března 2017 sp. zn. I. ÚS 4199/16 , I. ÚS 577/17, obě podané ústavní stížnosti spojil ke společnému řízení s tím, že nadále budou vedeny pod sp. zn. I. ÚS 4199/16.
5. Stěžovatel je trestně stíhán na základě usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 trestního řádu ze dne 19. července 2012 pod č. j.:KRPA-1580-195/TČ-2011-00094 pro trestné činy: A/ zvlášť závažný zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) trestního zákoníku, B/ zločin poškození věřitele podle §222 odst. 1, odst. 4 písm. a) trestního zákoníku a C/ zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, kterých se měl dopustit v období od března 2007 do května 2010 samostatnými útoky (skutky), kdy při uzavírání leasingových smluv, úvěrových smluv a smluv o půjčkách záměrně uváděl věřitelům nepravdivé či zkreslené údaje nebo jim podstatné údaje zamlčoval, čímž každému z poškozených věřitelů způsobil škodu velkého rozsahu, tedy jednak ad. A bankovním subjektům České spořitelně, a. s., ve výši 390 587 644,31 Kč, Commerzbank ve výši 260 362 222,90 Kč a Oberbank ve výši 52 281 705 Kč, ad. B ČSOB Leasing, a. s., ve výši 7 098 537 Kč a jednak fyzické osobě ad. C M. Č. ve výši 11 704 000 Kč, v souhrnu tedy způsobil škodu ve výši cca 722 034 109 Kč.
6. V rámci původně společného trestního řízení pod č. j. KRPA-1624/TČ-2010-000094 byly zahájeny úkony trestního řízení mimo jiné záznamem ze dne 7. listopadu 2011 ve věci trestního oznámení společnosti SG Equipment ze dne 23. listopadu 2010 pro podezření z úvěrového podvodu, ohledně kterého pak bylo zahájeno dne 25. listopadu 2011 trestní stíhání stěžovatele, a to jako uprchlého, přičemž soudce Obvodního soudu pro Prahu 4 vydal dne 8. prosince 2011 příkaz k jeho zatčení podle §69 odst. 1 trestního řádu, resp. mezinárodní zatýkací rozkaz. Následně bylo dne 23. března 2012 švýcarským Federálním justičním úřadem pro justici rozhodnuto o vydání stěžovatele do České republiky k trestnímu stíhání. Stěžovatel byl ze Švýcarska do České republiky předán dne 2. dubna 2012 a vzápětí usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2012 sp. zn. 63 T 1/2012 vzat do vazby z důvodu §67 písm. a) trestního řádu, a to vše pouze ohledně skutku, pro který bylo zahájeno trestní stíhání dne 25. listopadu 2011 a pro který byl následně pravomocně odsouzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2012 sp. zn. 63 T 1/2012 pro trestný čin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu veškerých funkcí statutárních orgánů v obchodních společnostech, které podléhají zápisu do obchodního rejstříku na dobu pěti let.
7. Poté co byla nyní posuzovaná trestní věc stěžovatele postoupena k výkonu dozoru nad zákonností trestního řízení na VSZ, k návrhu dozorové státní zástupkyně ze dne 19. září 2012, byla prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 4 a jeho návrhu ze dne 5. srpna 2013 č. j. 0 Nt 6608/2012 realizována žádost Ministerstva spravedlnosti České republiky o rozšíření důvodů, pro které byl stěžovatel ze Švýcarska vydán do České republiky, tedy o udělení dodatečného souhlasu dožádaného státu, tj. Švýcarska, k trestnímu stíhání stěžovatele pro jiné trestné činy, než pro které byl rozhodnutím švýcarského Federálního justičního úřadu pro justici ze dne 23. března 2012 vydán do České republiky dne 2. dubna 2012.
8. Dne 10. července 2014 Ministerstvo spravedlnosti České republiky písemně informovalo Obvodní soud pro Prahu 4 a VSZ o stanovisku Ministerstva spravedlnosti Švýcarska ze dne 16. června 2014, které neudělilo dodatečný souhlas, resp. vyslovilo nesouhlas, k trestnímu stíhání pro jiný trestný čin, než pro který byl stěžovatel vydán. Zdůvodnění švýcarské strany spočívalo v nedodání příkazu k zatčení nebo mezinárodního zatýkacího rozkazu. V dané trestní věci bylo tedy Švýcarsko požádáno o dodatečný souhlas s rozšířením vydání stěžovatele, avšak souhlas toliko z formálního důvodu pro nedodání zatýkacího rozkazu na stěžovatele udělen nebyl.
9. Dne 7. května 2015 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele jako proti uprchlému pro skutky zvlášť závažný zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) trestního zákoníku, zločin poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. c) a odst. 4 písm. a) trestního zákoníku a zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku.
10. Usnesením ze dne 31. března 2016 č. j. OKFK-3622-489/TČ-2012-252401 policejního orgánu bylo zahájeno, resp. rozšířeno trestní stíhání stěžovatele a V. K. jako obviněných ze spáchání zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) trestního zákoníku ve formě spolupachatelství, kdy v úmyslu vylákat úvěr ve výši 22 500 000 Kč od COMMERZBANK ve prospěch společnosti KIMOS com.-CZ, s. r. o., kterého se měl dopustit tak, že se spoluobviněným V. K. při uzavírání úvěrové smlouvy ze spol. KIMOS com.-Cz, s. r. o. se spol Commerzbank uzavřené dne 28. srpna 2008 v úmyslu vylákat úvěr ve výši 22 500 000 Kč předkládali nepravdivé a zkreslené údaje jako nepravdivé seznamy pohledávek sloužících k zajištění úvěru, daňová přiznání, auditorské zprávy a další dokumenty obsahující nepravdivé ekonomické údaje vytvářející zdravý obraz obchodní společnosti KIMOS com.-CZ, s. r. o., čímž poškozené Commerzbank ke dni 10. září 2010 způsobili škodu ve výši 14 625 000 Kč, a že jako jednatel společnosti KIMOS com.-CZ, s. r. o., uzavřel dne 1. dubna 2010 dodatek č. 1 k citované smlouvě, k zajištění veškerých pohledávek banky v aktuální výši 6 300 000 Eur podle úvěrové smlouvy ze dne 30. května 2007 ve znění pozdějších dodatků, přičemž věděl, že postoupené pohledávky v jím uváděné výši neexistují, k čemuž V. K. zpracovával a bance zasílal smyšlené seznamy pohledávek se záměrem zkreslovat ekonomickou situaci společnosti KIMOS com.-CZ, s. r. o., vše se záměrem vylákat zvýšení úrokového rámce, čímž způsobili poškozené Commerzbank Aktiengeselschaft celkovou škodu ve výši 180 058 712,76 Kč.
11. Proti usnesení o zahájení, resp. rozšíření trestního stíhání ze dne 31. března 2016 stěžovatel podal stížnost. Státní zástupkyně VSZ usnesením ze dne 16. prosince 2016 č. j. 7 VZV 7/2012-978 rozhodla tak, že podanou stížnost jako nedůvodnou zamítla. Jak rozhodnutí policejního orgánu o zahájení trestního řízení ze dne 31. března 2016, tak i usnesení VSZ ze dne 16. prosince 2016, napadl stěžovatel ústavní stížností ze dne 24. února 2017.
12. Stěžovatel se po podmíněném propuštění z výkonu trestu, který vykonával do 24. září 2014, trestnímu stíhání a úkonům trestního řízení vyhýbal, a to pobytem ve Slovenské republice. Soudce Obvodního soudu pro Prahu 4 vydal jednak dne 31. července 2015 pod sp. zn. 0 Nt 12013/2015 příkaz k zadržení stěžovatele a jednak dne 18. srpna 2015 evropský zatýkací rozkaz na stěžovatele s tím, že řízení je vedeno jako proti uprchlému, včetně vyžádání z cizího státu, na jehož základě byl následně na Slovensku zadržen a vzat do tzv. vydávací vazby. Státní zástupkyně VSZ dne 11. dubna 2016 pod č. j. 7 VZV 7/2012-795 podala návrh k Obvodnímu soudu pro Prahu 4 na rozšíření důvodů vydání v souvislosti s vydáním usnesení o rozšíření trestního stíhání ze dne 31. března 2016, a to za současného zaslání příslušné žádosti, resp. nového evropského zatýkacího rozkazu, slovenským justičním orgánům. Obvodním soudem pro Prahu 4 pak byl pod sp. zn. 0 Nt 12013/2015 ze dne 9. května 2016 vydán nový (doplněný) evropský zatýkací rozkaz, který byl odeslán slovenským justičním orgánům, nicméně důvody, pro které byl vydán, nebyly ve výsledku slovenskými soudy rozšířeny, tedy byly ponechány ve skutkovém stavu prvotního usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 19. července 2012.
13. K návrhu státní zástupkyně VSZ na vydání rozhodnutí, zda je stěžovatel vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení, tuto věc Nejvyšší soud projednal a usnesením ze dne 12. října 2016 č. j. 11 Tcu 40/2016-33 rozhodl tak, že podle §10 odst. 2 trestního řádu per analogiam stěžovatel není vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení, a to jednak ohledně skutku, popsaného pod bodem 5 kterého se měl dopustit v období od března 2007 do května 2010, tak skutku popsaného pod bodem 9. Předmětné usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel napadl ústavní stížností ze dne 21. prosince 2016.
II.
Argumentace stěžovatele
14. Stěžovatel namítal, že jak policejní orgán, tak i VSZ a Nejvyšší soud svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a došlo také k porušení čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy, garantujících právo stěžovatele na spravedlivý proces a jeho právo na obhajobu. Mělo dojít i k porušení čl. 8 odst. 2 Listiny, podle něhož nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon a čl. 39 Listiny, podle kterého jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest i jaké újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit.
15. V ústavní stížnosti ze dne 24. února 2017 stěžovatel tvrdil, že jeho trestní stíhání je v rozporu s §160, §158 a §2 odst. 5 trestního řádu, neboť jako jednu z podmínek pro zahájení trestního stíhání totiž §160 odst. 1 trestního řádu vyžaduje to, aby skutečnosti odůvodňující zahájení trestního stíhání byly zjištěny a odůvodněny řádným a pečlivým prověřováním podle §158 trestního řádu, při kterém musí policejní orgán s ohledem na ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu zjišťovat a prověřovat okolnosti svědčící v neprospěch, ale také i ve prospěch osoby, proti níž se trestní řízení vede. Podle názoru stěžovatele z napadených usnesení policejního orgánu a VSZ nevyplývá, na základě čeho dospěl policejní orgán k názoru, že se stěžovatel dopustil úmyslného trestného činu, a zda tedy na jeho straně bylo dáno zavinění ve formě úmyslu, ani jakým způsobem prověřoval skutečnou hospodářskou situaci dlužníka v době uzavírání předmětných úvěrových smluv. Stěžovatel policejnímu orgánu vytýká, že před zahájením trestního stíhání neprověřil účast dalších osob na skutcích popsaných v usnesení o zahájení trestního stíhání a nevysvětlil, proč předložení příslušných listin poškozenému klade za vinu pouze stěžovateli a jeho spoluobviněnému V. K., když se na vyhotovení těchto listin podílely i jiné osoby. Stěžovatel tedy napadl odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání a považuje ho za nepřezkoumatelné a tedy i ústavně nesouladné.
16. V ústavní stížnosti ze dne 21. prosince 2016, která směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. října 2016 č. j. 11 Tcu 40/2016-33, stěžovatel vyjádřil nesouhlas se závěrem, ke kterému Nejvyšší soud dospěl, a to že v jeho případě se zásada speciality, vyplývající z článku 14 odst. 1 písm. b) Evropské úmluvy o vydávání osob ze dne 13. prosince 1957, publikována pod č. 549/1992 Sb. (dále jen "Evropská úmluva o vydávání"), neuplatní. Nejvyšší soud proto podle názoru stěžovatele nesprávně rozhodl tak, že stěžovatel není vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení a není osobou, k jejímuž trestnímu stíhání je třeba souhlasu.
17. Stěžovatel namítal, že po svém podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody dne 24. září 2014 ve lhůtě 45 dnů dobrovolně opustil území České republiky a zpět se dobrovolně nevrátil. Stěžovatel má za to, že podle článku 14 odst. 1 písm. b) Evropské úmluvy o vydávání a podle ustanovení §198 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále jen "zákon o mezinárodní justiční spolupráci"), se na něho zásada speciality vztahuje, a proto je jí třeba respektovat i v současné době. Tím, že z dosavadního řízení vyplynulo, že Švýcarsko odmítlo dát souhlas k rozšíření jeho stíhání pro skutky popsané v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 31. března 2016, trvání zásady speciality vyplývající z rozhodnutí švýcarského soudu nemůže být prolomeno a zrušeno rozhodnutími soudů Slovenské republiky. Stěžovatel je přesvědčen, že v jeho případě s ohledem na ustanovení §11 odst. 1 písm. c) trestního řádu nemělo k zahájení trestního stíhání v jeho věci vůbec dojít a že zásada speciality opuštěním území České republiky do 45 dnů od konečného propuštění nezaniká.
18. V této souvislosti stěžovatel připomenul, že ke stejnému závěru dospěl nejen Obvodní soud pro Prahu 4, který ve svém usnesení ze dne 22. května 2016 sp. zn 0 Nt 12013/2015 dovodil, že v jeho případě zásada speciality, vyplývající z předchozího vydání stěžovatele ze Švýcarska, trvá i nadále a doposud nebyla nijak prolomena, ale také státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který ve svém usnesení ze dne 9. února 2015 č. j. 5 NZT 18/2012-78 připouští, že zásada speciality v případě stěžovatele nadále platí, přičemž od doby rozhodnutí Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 9. února 2015 žádný důvod prolomení zásady speciality nenastal.
19. Podle tvrzení stěžovatele tak jeho dodání ze Slovenské republiky do České republiky nelze považovat za "dodání zákonným způsobem", neboť k němu došlo navzdory a v rozporu se stále platnou zásadou speciality.
III.
Vyjádření k ústavním stížnostem a replika stěžovatele
20. Ústavní soud vyzval účastníky řízení k vyjádření se k ústavním stížnostem.
21. Nejvyšší soud ve svém sdělení ze dne 4. května 2017 uvedl, že práva písemného vyjádření k ústavním stížnostem ze dne 21. prosince 2016 nevyužívá.
22. Vrchní státní zástupkyně VSZ ve svém vyjádření ze dne 9. května 2017 uvedla, že námitky stěžovatele, pokud se týkají postupu VSZ, nejsou důvodné. Ústavními stížnostmi napadená usnesení považuje jak za správná a učiněná v souladu se zákonem, tak i logicky v dostatečném rozsahu odůvodněná. Pokud jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. října 2016 č. j. 11 Tcu 40/2016-33, Nejvyšší soud v daném případě zcela akceptoval předchozí návrh i argumentaci státní zástupkyně VSZ, přičemž otázku zákonnosti dalšího trestního stíhání stěžovatele bylo nezbytné vyřešit jako předběžnou otázku ve smyslu §9 odst. 1 trestního řádu, a to ještě před rozhodnutím dozorové státní zástupkyně o stížnosti stěžovatele proti aktuálně vydanému usnesení policejního orgánu o rozšíření trestního stíhání podle §160 odst. 1, odst. 5 trestního řádu ze dne 31. března 2016. Se stěžovatelem nelze souhlasit, že odůvodnění dotčených usnesení nesplňují zákonné náležitosti či jsou toliko obecná. Rozsah provedeného dokazování byl objektivní, vyčerpávající a v souladu s postupem orgánů činných v trestním řízení ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu, když byly objasňovány všechny okolnosti rozhodné pro právní posouzení předmětného protiprávního jednání a trestněprávní odpovědnost všech zainteresovaných a odpovědných osob. Argumenty, které stěžovatel opakuje, resp. uplatňuje po celou dobu trestního řízení, lze v souhrnu hodnotit jako účelové, zavádějící a zastírající skutečnou podstatu jak jeho protiprávního jednání, důkazní situaci a vyplývající skutková zjištění, tak samotného trestního stíhání, kterému se chce nadále vyhnout, resp. zabránit jeho pokračování. Pro úplnost vrchní státní zástupkyně VSZ doplnila, že vyšetřování trestní věci je v současné době ukončeno, když oba obvinění i obhájci se seznámili s obsahem trestního spisu a výsledky vyšetřování. Doručení návrhu konečného opatření, tj. návrh na podání obžaloby lze očekávat do konce měsíce května 2017.
23. V souvislosti se zahájením, resp. rozšířením trestního stíhání a ústavními stížnostmi vrchní státní zástupkyně VSZ uvedla, že stěžovatel nepodal žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu či státní zástupkyně VSZ podle §157a odst. 1 trestního řádu. O výhradách stěžovatele státní zástupkyně rozhodovala vždy na podkladě stížností podaných proti konkrétním usnesením policejního orgánu podle §160 odst. 1 a 5 trestního řádu o zahájení či rozšíření trestního stíhání. Závěrem vrchní státní zástupkyně VSZ navrhla odmítnutí ústavních stížností, neboť je považuje za neopodstatněné.
24. Policejní orgán ve svém vyjádření ze dne 11. května 2017 plně odkázal na svá rozhodnutí, která v této trestní věci a v daném trestním řízení byla učiněna, a to včetně skutečností, která uvedl ve svém odůvodnění usnesení podle §160 odst. 1, odst. 5 trestního řádu o zahájení trestního stíhání stěžovatele a V. K. Podle názoru policejního orgánu bylo vyšetřování vedeno podrobně, objektivně a nestranně. V rámci dokazování bylo postupováno v souladu s trestním řádem a policejní orgán se vypořádal s důkazní situací a se všemi okolnostmi svědčícími ve prospěch i v neprospěch obou obviněných. Důkazy opatřené v trestním spisu nenasvědčují opaku a není důvodu cokoli doplňovat či měnit. V současné době je trestní věc před ukončením vyšetřování, je zpracováván návrh na podání obžaloby, který bude současně se spisovým materiálem koncem měsíce května 2017 předložen dozorující státní zástupkyni VSZ. Stěžovatel měl možnost v rámci provedeného úkonu prostudování spisu učinit návrhy na doplnění vyšetřování a uplatnit svoje námitky, což však neučinil.
25. Stěžovatel ve své replice ze dne 1. června 2017 setrval na svých názorech vyjádřených v ústavních stížnostech a uvedl, že rozhodnutí napadená v ústavních stížnostech jsou podle jeho názoru nesprávná a učiněná v rozporu se zákonem, a tato rozhodnutí zasahují do ústavně zaručených práv stěžovatele. Stěžovatel má za to, že vyšetřování nebylo vedeno v souladu se zákonem a s ústavním pořádkem České republiky, neboť policejní orgán proti němu zahájil trestní stíhání i přesto, že tomu bránila zásada speciality vyjádřená v §198 zákona o mezinárodní justiční spolupráci. Proto vznesené námitky považuje za důvodné.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
26. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavními stížnostmi, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnosti jsou přípustné (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavních stížností
27. Poté, co se Ústavní soud seznámil s námitkami uplatněnými v ústavních stížnostech a obsahem napadených usnesení orgánů veřejné moci, dospěl k závěru, že ústavní stížnosti jsou zjevně neopodstatněné.
28. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší jakkoli po věcné stránce přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ohledně jeho opodstatněnosti, neboť jde o výlučnou pravomoc příslušných orgánů činných v trestním řízení. Toto rozhodnutí má ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smyslem je oznámení konkrétní osobě, že je stíhána pro určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení [srov. např. usnesení ze dne 30. ledna 2014 sp. zn. III. ÚS 4016/13, ze dne 28. února 2017 sp. zn. III. ÚS 4113/16 a ze dne 27. června 2018 sp. zn. IV. ÚS 746/18). Účel usnesení o zahájení trestního stíhání nespočívá ve vyřešení všech sporných skutkových a právních otázek, jeho vydáním není předjímán výsledek řízení ve věci samé. Důvodnost obvinění obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání je předmětem celého trestního řízení. Ústavnímu soudu přísluší zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně po ukončení řízení a vyčerpání všech procesních prostředků podle trestního řádu (srov. např. usnesení ze dne 3. května 1999 sp. zn. III. ÚS 539/98).
29. Výjimečná kasace usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavním soudem je proto možná jen tehdy, jestliže je takové usnesení projevem zjevné libovůle orgánů činných v trestním řízení a zároveň stěžovateli hrozí neodvratná újma, která je nenapravitelná v dalším průběhu řízení. K tomu srov. např. nález ze dne 9. října 2014 sp. zn. III. ÚS 2520/14 (N 191/75 SbNU 155), usnesení ze dne 7. prosince 2006 sp. zn. III. ÚS 693/06 (U 14/43 SbNU 655), ze dne 5. února 2004 sp. zn. III. ÚS 554/03 (U 4/32 SbNU 467), a mnohá další. Kasační zásah tak má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení tzv. podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. ledna 2006 sp. zn. III. ÚS 674/05). Jinak řečeno, svůj zásah shledává Ústavní soud důvodným toliko v situaci materiálního (obsahového) a na první pohled zřejmého odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). Mimo meze přezkumu usnesení o zahájení trestního stíhání přitom vždy stojí věcné posouzení příslušného orgánu činného v trestním řízení [srov. nález ze dne 3. července 2003 sp. zn. III. ÚS 511/02 (N 105/30 SbNU 471)].
30. K takovému porušení kogentních norem v daném případě nedošlo a veškeré stěžovatelem uplatněné námitky jsou svým obsahem projevem jeho nesouhlasu s interpretací důkazů ze strany policejního orgánu a VSZ. Z usnesení o zahájení trestního řízení, resp. z rozšíření trestního stíhání a z dosud shromážděných materiálů vyplývá, že stěžovatel při získávání úvěrových a leasingových smluv a smluv o půjčkách, jejich čerpání, navyšování a prodlužování, jako jednatel společnosti KIMOS com.-CZ, s. r. o., předkládal mimo jiné i požadované auditorské zprávy z hospodaření podniku KIMOS com.-CZ, s. r. o., zpracované nezávislou auditorskou kanceláří, kdy ke zpracování těchto zpráv bylo třeba auditorovi předávat podklady z hospodaření dané společnosti. Současně bylo zjištěno, že faktury, které měly sloužit jako zajištění provozních úvěrů, jsou smyšlené (fiktivní) a společnostem označených stěžovatelem v poškozených bankách jako zahraniční odběratelé společnosti KIMOS com.-CZ, s. r. o., a KIMOS - pila, s. r. o., vystaveny nebyly. V odůvodnění napadeného usnesení policejního orgánu jsou dostatečně podrobně uvedeny jak důkazně doložené skutečnosti, ze kterých policejní orgán vycházel při popisu jednání stěžovatele, tak i jeho závěrečné úvahy, kterými byl veden a na základě kterých učinil závěry o právní kvalifikaci. Ústavní soud se ztotožňuje se závěry učiněními VSZ, a to k námitce stěžovatele, že v rozhodnutí policejního orgánu absentují podrobnější, rozvedené právní úvahy, neboť tato skutečnost sama o sobě nemá za následek nezákonnost procesního postupu a přezkoumávaného usnesení policejního orgánu. Subjektivní stránka, tedy forma zavinění stěžovatele pak vyplývá z chronologicky popsaného jednání, skutkových okolností a návazností jednotlivých úkonů činěných stěžovatelem, tedy ze všech znaků objektivní stránky a jejich vzájemné souvislosti.
31. Námitky vznesené stěžovatelem jsou uplatnitelné i v dalších fázích trestního řízení. Závěry učiněné orgány činnými v trestním řízení tak nelze hodnotit jako výraz svévole či libovůle veřejné moci. V napadených usneseních, týkajících se zahájení, resp. rozšíření trestního řízení, nebyly shledány žádné protiústavní deficity. Ústavní soud z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí ověřil, že ve věci rozhodující orgány činné v trestním řízení se celou věcí řádně zabývaly a náležitě popsaly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková tvrzení opřely, jakými úvahami se řídily a na základě jakých skutečností rozhodly.
32. Pokud se jedná o napadené usnesení Nejvyššího soudu, státní zástupkyně VSZ podala dne 25. července 2016 návrh Nejvyššímu soudu na rozhodnutí podle §10 odst. 2 trestního řádu per analogiam, a to zda je stěžovatel vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení s ohledem na zásadu speciality vyplývající z jeho vydání k trestnímu stíhání ze Švýcarska v jiné trestní věci. Stěžovatel se po propuštění z výkonu trestu, který vykonával na základě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2012 sp. zn. 63 T 1/2012, do 24. září 2014 zdržoval ve Slovenské republice a tvrdil, že zásadu speciality svým chováním neporušil, resp. že výjimky ze zásady speciality podle §389 odst. 1 písm. a), b) trestního řádu, §406 odst. 1 písm. a) trestního řádu, aktuálně podle §85 odst. 1 písm. a), b), §198 odst. 1 písm. a), b), c) zákona o mezinárodní justiční spolupráci nejsou v jeho případě naplněny.
33. Obhajoba stěžovatele ohledně uplatnění zásady speciality spočívá v jazykovém, resp. doslovném výkladu článku 14 odst. 1 písm. b) Evropské úmluvy o vydávání, tedy že pokud obviněný po podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody ve lhůtě 45 dnů tzv. dobrovolně opustil území České republiky a zpět se dobrovolně nevrátil, svědčí v jeho prospěch zásada speciality, kterou si tímto zachoval, neboť švýcarskými justičními orgány nebyl dán souhlas s rozšířením důvodů, pro které byl vydán ze Švýcarska do České republiky k trestnímu stíhání v trestní věci aktuálně již pravomocně odsouzené. Stěžovatel argumentuje, že se nadále zdržuje na území Slovenské republiky, aby si zachoval zásadu speciality, a domnívá se, že pokud se do České republiky nevrátí, bude uplatnění zásady speciality dále trvat. Stěžovatel tedy mechanicky vychází z doslovného znění článku 14 odst. 1 písm. b) Evropské úmluvy o vydávání.
34. Naproti tomu státní zástupkyně VSZ ve svém návrhu uvedla, že pokud stěžovatel po podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody opustil území České republiky, a to bez ohledu na okolnosti, resp. zákonné výjimky, přestala být uplatňována zásada speciality, podle které může být obviněný trestně stíhán jen pro skutek, pro který byl k trestnímu stíhání vydán. V současné době tak není zákonný důvod k zastavení trestního stíhání stěžovatele v souladu s §172 odst. 1 písm. d) trestního řádu ve spojení s §11 odst. 1 písm. c) trestního řádu, resp. není na místě na stěžovatele aplikovat zásadu speciality, které se dovolává. Nicméně zásadu speciality více méně akceptovala soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 4, když stěžovatele propustila ze zatčení na svobodu podle §69 odst. 5 trestního řádu s tím, že nejsou dány vazební důvody (srov. protokol z vazebního zasedání a usnesení ze dne 22. května 2016 sp. zn. 0 Nt 12013/2015 ). Pochybnosti ohledně uplatnění zásady speciality v posuzované trestní věci tak podle státní zástupkyně VSZ nastolilo právě předmětné rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4.
35. Nejvyšší soud po projednání předloženého návrhu státní zástupkyně VSZ dospěl k závěru, že stěžovatel ohledně označených skutků není vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení.
36. Za stěžejní pro rozhodnutí Nejvyššího soudu lze označit otázku výkladu článku 14 odst. 1 Evropské úmluvy o vydávání. Zásada speciality představuje určitou ochranu vydané osoby v situaci, kdy je tato osoba po provedeném vydání ve faktické moci dožadujícího státu. Její uplatnění však není na místě tam, kde se vydávaná osoba nenachází ve faktické dispozici orgánů dožadujícího státu. Nejvyšší soud se v posuzované věci neztotožnil s názorem stěžovatele, že vycestování z území České republiky v rámci lhůty uvedené v článku 14 odst. 1 písm. b) Evropské úmluvy o vydávání je podmínkou k tomu, aby se zásada speciality začala vůbec uplatňovat. Takový výklad považuje za nelogický, neboť by znamenal, že by se zásada speciality v době od vydání stěžovatele ze Švýcarska do jeho vycestování na Slovensko neuplatňovala a mohl by tak být v předmětné trestní věci stíhán a odsouzen, což by znamenalo úplnou negaci uvedené zásady.
37. Podle závěru učiněného Nejvyšším soudem je smyslem zásady speciality ochrana obviněného před trestním stíháním pro skutky, pro něž nebyl dožádaným státem vydán (dožádaný stát tak má možnost chránit vydávanou osobu před stíháním např. pro skutky, jež nejsou na jeho území trestné, pro politické činy apod.) a to v době, kdy se nachází v moci orgánů dožadujícího se státu. Ustanovení článku 14 odst. 1 písm. b) Evropské úmluvy o vydávání pak dává obviněnému během 45 denní lhůty možnost vycestovat do zahraničí a případně zde požádat o ochranu. Tím se dostává pod jurisdikci státu, kde se v dané době nachází, a který může v rámci případné žádosti o vydání k trestnímu stíhání rovněž posoudit otázku, zda je stíhání pro daný skutek namístě či zda by měla být osoba před takovým trestním stíháním chráněna. V takové situaci, kdy je obviněný mimo sféru pravomoci orgánů dožadujícího státu, by aplikace zásady speciality vyplývající z předchozího vydání k trestnímu stíhání jiným nebo i tímtéž státem postrádala smysl. Stejně tak nelze podle názoru Nejvyššího soudu dospět k závěru, že by se v důsledku vycestování obviněného do zahraničí v průběhu lhůty podle článku 14 odst. 1 písm. b) Evropské úmluvy o vydávání zaniklá zásada speciality obnovovala po jeho novém vydání k trestnímu stíhání do dožadujícího státu. Smyslem uvedené zásady nepochybně není dát původně dožádanému státu možnost trestní stíhání obviněného pro určitý skutek navždy vyloučit, takové ustanovení ostatně Evropská úmluva o vydávání ani jiný právní předpis neobsahuje. Článek 14 odst. 1 této úmluvy je proto třeba chápat tak, že nejpozději uplynutím lhůty 45 dnů, kdy měl obviněný možnost vycestovat, nebo jeho vycestováním mimo území v daném případě České republiky zásada speciality vyplývající z jeho vydání končí, přičemž takto jednou zaniklá zásada speciality se neobnovuje.
38. Ústavní soud k celé věci uvádí, že obecná právní zásada speciality se vyvinula nejprve jako součást mezinárodního práva obyčejového, dnes je zakotvena nejen v Evropské úmluvě o vydávání, ale v mnoha dvoustranných smlouvách o mezinárodní justiční spolupráci.
39. Rozhodnutí, v jakém rozsahu se na stěžovatele vztahuje zásada speciality a zda lze soudit na to, že zde existuje výjimka z této zásady, vyžaduje posouzení několika otázek:
40. První otázkou je, kterou právní normu je třeba na posouzení věci použít, zda zákon o mezinárodní justiční spolupráci nebo Evropskou úmluvu o vydávání. Podle §3 odst. 2 zákona o mezinárodní justiční spolupráci se podle tohoto zákona postupuje, nestanoví-li mezinárodní smlouva jinak.
41. Ze srovnání ustanovení §85 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci, podle něhož: "Vydaná osoba nemůže být zbavena osobní svobody, nemůže na ni být podána obžaloba nebo návrh na potrestání, vedeno proti ní trestní stíhání před soudem, ani na ní vykonán trest nebo ochranné opatření pro jiný skutek spáchaný před vydáním, než pro který byla vydána, ledaže a) opustila území České republiky a dobrovolně se vrátila zpět nebo byla na území České republiky dopravena zákonným způsobem; b) zdržuje se na území České republiky po uplynutí 45 dnů po svém propuštění z vazby, výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo po ukončení výkonu ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody, ačkoli měla možnost území České republiky opustit" a článku 14 odst. 1 Evropské úmluvy o vydávání, podle něhož: "Proti osobě, která byla vydána, nebude vedeno trestní stíhání, nebude odsouzena ani zbavena svobody z důvodu výkonu trestu nebo ochranného opatření pro jakýkoli jiný trestný čin spáchaný před jejím předáním než pro ten, pro který byla vydána, ani ze žádného jiného důvodu nebude omezena její osobní svoboda s výjimkou následujících případů: (a) pokud strana, která ji předala, souhlasí. Žádost o souhlas bude podána spolu s doklady uvedenými v článku 12 a protokolem obsahujícím výpověď vydané osoby k danému trestnému činu. Souhlas bude dán, pokud trestný čin, pro který se žádá o vydání, podléhá vydání v souladu s ustanoveními této úmluvy; (b) pokud tato osoba měla možnost opustit území smluvní strany, do které byla předána a neučinila tak do 45 dnů od konečného propuštění nebo se na toto území po jeho opuštění vrátila", je zjevné, že výjimky ze zásady speciality jsou v zákoně a mezinárodní smlouvě upraveny odlišně, je proto na místě postupovat podle mezinárodní smlouvy. Článek 14 Evropské úmluvy o vydávání upravuje zásadu speciality dostatečně podrobně a přesně, takže tuto normu lze použít přímo (lze ji mít za "self-executing").
42. Druhou otázkou je, jakou metodu výkladu právní normy zvolit. Stěžovatel, když vykládá článek 14 odst. 1 písm. b) Evropské úmluvy o vydávání ("... pokud tato osoba měla možnost opustit území smluvní strany, do které byla předána a neučinila tak do 45 dnů od konečného propuštění nebo se na toto území po jeho opuštění vrátila"), se dovolává přímočarého výkladu gramatickou metodou. Uvádí, že opustil území České republiky ve lhůtě 45 dnů od konečného propuštění a dobrovolně se na její území nevrátil, takže na jeho případ tuto výjimku ze zásady speciality nelze aplikovat. Tato argumentace je správná, ale neúplná.
43. Nejvyšší soud kromě gramatického výkladu použil výklad logický, systematický a teleologický a zjistil, že tyto způsoby výkladu vedou k rozdílným závěrům. Platí, že výklad mezinárodní smlouvy (stejně jako každé jiné právní normy) nesmí být svévolný a nerozumný. Výklad mezinárodní smlouvy, jejímž předmětem je ochrana základních lidských práv a svobod, se jen výjimečně může odchýlit od jednoznačného slovního výkladu, přičemž její systematický, logický a teleologický výklad nesmí být zneužit k omezení základních práv a svobod.
44. Primárním předmětem Evropské úmluvy o vydávání je však spolupráce suverénních států při stíhání pachatelů trestných činů. Vydávající stát si prostřednictvím zásady speciality udržuje nad pachatelem trestného činu ve specifickém rozsahu svoji pravomoc. Smyslem zásady speciality je tedy respektování státní suverenity vydávajícího státu, jen odvozeně z ní pak plyne ochrana obviněného před trestním stíháním bez souhlasu vydávajícího státu.
45. Porušení zásady speciality je třeba považovat za porušení mezinárodních závazků, kdy dotčenou stranou je vydávající stát. Není tedy pochybením, jestliže se Nejvyšší soud ze dvou možných výkladů právní normy nepřiklonil k přímému gramatickému výkladu, ale sledoval především účel vykládané normy.
46. Na okraj lze také zmínit otázku, kdo se zásady speciality vůbec může dovolávat. Šlo by dovodit, že toto právo přísluší jen vydávajícímu státu, jehož suverenita by byla porušením zásady speciality dotčena, což je stanovisko zastávané kupř. některými nižšími federálními soudy ve Spojených státech (Bassiouni M., International Extradition - US Law nad Practice, Oxford University Press 2007). Ústavní soud má za to, že se této zásady může dovolávat i vydaná osoba, aniž by její porušení namítal vydávající stát, ba dokonce že k zásadě speciality přihlédnou orgány činné v trestním řízení z úřední povinnosti. Je totiž úkolem státních orgánů dožadujícího státu dbát na to, aby nebyla porušena práva vydávajícího státu, bez toho, že ten by se těchto práv musel kdokoliv dovolávat.
47. Jak z výše uvedeného vyplývá, námitky stěžovatele vztahující se k aplikaci zásady speciality a zákonné překážky jeho trestního stíhání pro absenci dodatečného souhlasu švýcarských justičních orgánů s trestním stíháním i pro jiné trestné činy, než pro které byl stěžovatel vydán, nejsou důvodné a lze plně odkázat na odůvodnění a argumentaci, uvedené v odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
48. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by v posuzované věci došlo k dotčení namítaných základních práv stěžovatele, ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu