ECLI:CZ:US:2018:1.US.534.18.1
sp. zn. I. ÚS 534/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Mgr. Václava Strouhala, zastoupeného JUDr. Romanem Kouckým, advokátem se sídlem Pardubice, gen. Svobody 339, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře ze dne 27. 11. 2017 č. j. 14 To 290/2017-175 a usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 23. 10. 2017 č. j. 2 T 20/2016-163, ve spojení s návrhem na zrušení ustanovení §12a vyhlášky Ministerstva spravedlnosti České republiky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Okresního soudu v Písku, kterým bylo rozhodnuto, že se mu jako ustanovenému obhájci v trestní věci vedené proti obviněné J. P. přiznává odměna a náhrada hotových výdajů v celkové výši 34 283 Kč a že ve zbytku se jeho návrh zamítá. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, jímž bylo uvedené usnesení Okresního soudu v Písku zrušeno a nově rozhodnuto tak, že se stěžovateli přiznává odměna a náhrada hotových výdajů v celkové výši 34 483 Kč a ve zbytku se jeho návrh zamítá. Stěžovatel rovněž navrhuje, aby Ústavní soud zrušil ustanovení §12a vyhlášky Ministerstva spravedlnosti České republiky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif").
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 1, čl. 2 odst. 1 a 3 a čl. 90 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 28, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Ustanovení §12a advokátního tarifu je pak podle stěžovatele v rozporu s čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 28 a čl. 37 odst. 2 Listiny.
Stěžovatel nejprve uvádí, že v trestní věci, v níž vystupoval jako ustanovený obhájce, vedl obhajobu velmi aktivně a úspěšně, neboť trestní stíhání jeho klientky bylo ukončeno zprošťujícím rozsudkem. Přesto mu byla Okresním soudem v Písku jako odměna a náhrada hotových výdajů oproti účtované částce 50 167 Kč přiznána pouze částka 34 283. Má za to, že Okresní soud v Písku se k jednotlivým položkám, které mu nebyly uznány jako odměna obhájce a hotové výdaje, vyjádřil pouze stroze a nekonkrétně. Náhrada cestovních výdajů mu byla přiznána v nižší míře, aniž by bylo soudem odůvodněno, jakým způsobem k této odlišné výši nákladů došel.
Rovněž Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, podle stěžovatele odůvodnil napadené usnesení nedostatečně a nepřesvědčivě. S odkazem na ustanovení §11 odst. 3 advokátního tarifu považuje za nesprávný závěr, že ustanovení §11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu taxativně uvádí opravné prostředky, u nichž advokátovi náleží odměna za jeden úkon právní služby. Stěžovatel dále vyjadřuje nesouhlas s tím, že soudy odmítly považovat za účtovatelné úkony jednak vyhledání důkazu (svědka) a jednak podání návrhu na jeho provedení. Soudy se podle jeho názoru nevypořádaly přezkoumatelným způsobem s jeho argumentací ohledně neaplikovatelnosti §12a advokátního tarifu a jeho protiústavnosti.
Protiústavnost ustanovení §12a advokátního tarifu stěžovatel dovozuje primárně z toho, že vzhledem k uspokojivému stavu české ekonomiky již neexistuje původně sledovaný cíl tohoto ustanovení, tedy přispět k úsporným opatřením omezením výdajů státního rozpočtu. Aplikací daného ustanovení podle jeho názoru dochází k nerovnému zacházení se dvěma subjekty, které vykonávají stejnou práci (tj. obhájcem zvoleným a obhájcem ustanoveným), a měla by jim tedy náležet stejná odměna.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí nezávislých soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich postupem a rozhodováním nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší výhradně těmto soudům.
Z judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že rozhodování o nákladech řízení tvoří integrální součást soudního rozhodování jako celku, a tudíž na něj dopadají zásady spravedlivého (řádného) procesu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi nicméně zdůrazňuje, že otázku náhrady nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nelze klást z hlediska uvedených zásad na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodování ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, IV. ÚS 3523/14 a další). Zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, se zde uplatní silněji než jinde, čímž však nemá být řečeno, že by tato otázka nemohla v některých případech nabýt ústavněprávní dimenze. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, přicházejí v úvahu výjimečně (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 2984/09 a IV. ÚS 777/12).
Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatele, že trestní soudy nedostatečným způsobem odůvodnily napadená rozhodnutí. Okresní soud v Písku primárně snížil sazbu za jeden úkon počítaný pro odměnu stěžovatele o 20 %, a to na základě ustanovení §12a advokátního tarifu. Tento soud dále sice stručným, avšak výstižným způsobem odůvodnil, proč stěžovateli nepřiznal odměnu za některé úkony, resp. náhradu hotových výdajů v plné požadované výši, popř. vůbec, přičemž vycházel mj. i ze stávající judikatury.
Tuto argumentaci dále rozvedl v napadeném usnesení Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem, že ustanovení §11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu taxativně uvádí opravné prostředky, u nichž advokátovi náleží odměna za jeden úkon právní služby, resp. s tím, že podání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání je třeba na základě §11 odst. 3 advokátního tarifu podřazovat pod skupinu úkonů vyjmenovaných v §11 odst. 2 písm. d) advokátního tarifu, neboť jde o úkon svou povahou a účelem nejbližší právě této skupině úkonů.
Ústavní soud v argumentaci trestních soudů neshledal žádný logický exces ani projev libovůle, v podrobnostech na ni odkazuje (srov. č. l. 2-3 napadeného usnesení Okresního soudu v Písku a č. l. 8-9 napadeného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře) a nepovažuje za potřebné ji dále rozvádět.
Jestliže stěžovatel namítá protiústavnost ustanovení §12a advokátního tarifu a navrhuje jeho zrušení, Ústavní soud k tomu předně podotýká, že se k otázce ústavnosti zmíněného ustanovení již vyjádřil v usnesení sp. zn. I. ÚS 2488/17. Konstatoval, že pravomoc zasahovat do normotvorné pravomoci orgánů veřejné moci nelze aplikovat v případech právních předpisů, které jsou například pouze nedokonalé, nedostatečně odůvodněné, zastaralé nebo neoblíbené. Vždy je nezbytné identifikovat rozpor s ústavním pořádkem, případně zákonem. Připomněl také, že odpadnutí důvodů vedoucích ke vzniku právní normy, případně změna společenské situace, nejsou samy o sobě dostatečnými důvody k vyslovení protiústavnosti ustanovení normativní povahy. Mohou to být důvody ospravedlňující normotvůrce k jejich revizi či ke změně právní úpravy, ale nejsou důvodem k realizaci pravomoci svěřené Ústavnímu soudu ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy. Opačný postup by znamenal nepřípustné rozšiřování jeho pravomocí.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Návrh na zrušení ustanovení §12a advokátního tarifu jako návrh akcesorický podle ustálené judikatury Ústavního soudu sdílí právní osud ústavní stížnosti, a proto byl také odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2018
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu