ECLI:CZ:US:2015:4.US.3523.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3523/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti JUDr. Jaroslava Homolky, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Homolkou, advokátem se sídlem v Jihlavě, Palackého 5001/1, proti usnesení Krajského soudu v Brně - soudu pro mládež ze dne 7. 10. 2014 sp. zn. 4 Tmo 57/2014 a usnesení Okresního soudu v Jihlavě - soudu pro mládež ze dne 25. 7. 2014 č. j. 13 Tm 11/2010-135, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení práv garantovaných v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 90 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných ve věci jím uplatněného nároku na odměnu a náhradu hotových výdajů v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě - soudu pro mládež (dále jen "okresní soud"), kde vystupoval jako soudem ustanovený obhájce mladistvé.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy zamítly podle §151 odst. 2 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") stěžovatelův návrh na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů. Podle soudů uplatněný nárok zanikl, neboť byl podán po uplynutí jednoroční subjektivní prekluzivní lhůty plynoucí ode dne, kdy se obhájce dozvěděl, že jeho povinnost obhajovat skončila. Tímto okamžikem se podle ustálené judikatury rozumí okamžik, kdy se obhájce seznámí s konečným rozhodnutím soudu ve věci samé doručením rozhodnutí, případně uplynutím dvouměsíční lhůty k podání dovolání. Obhájce i mladistvá se u hlavního líčení práva odvolání vzdali, dovolání podáno nebylo.
V projednávaném případě proto tato povinnost skončila právní mocí rozsudku nalézacího soudu dne 30. 9. 2010, avšak stěžovatel návrh soudu doručil až dne 28. 8. 2012. Jestliže povinnost obhajovat končí právní mocí rozsudku, není proto nutné s vyúčtováním nákladů čekat na rozhodnutí nalézacího soudu o tom, zda mladistvé bude či nebude přiznán nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. Rozhodnutí o takovém návrhu nemá vliv na rozhodnutí podle §151 odst. 2 tr. ř. Na uvedeném nic nemůže změnit ani právo obhájce podat opravný prostředek proti rozhodnutí soudu I. stupně o uplatněném nároku na obhajobu bezplatnou či na obhajobu za sníženou odměnu. Za tento provedený úkon by obhájce mohl dodatečně uplatnit nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů.
Stěžovatel s uvedenou argumentací soudů nesouhlasí. Uvedl, že ještě před nabytím právní moci odsuzujícího rozsudku podal dne 10. 8. 2010 návrh na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu ve smyslu §33 odst. 2 tr. ř., o němž bylo rozhodnuto nalézacím soudem až dne 7. 5. 2013 tak, že mladistvá má podle §33 odst. 2 tr. ř. nárok na bezplatnou obhajobu. S podáním návrhu na přiznání odměny a hotových výdajů vyčkával, neboť byl přesvědčen, že jeho povinnost obhajovat doposud neskončila, protože v případě negativního rozhodnutí by byl povinen podat proti příslušnému usnesení stížnost. Absence pravomocného rozhodnutí o návrhu na bezplatnou obhajobu způsobuje, že lhůta uvedená v §151 odst. 2 tr. ř. nezačne běžet.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před trestními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že obdobnou ústavní stížností téhož stěžovatele založenou na totožné právní argumentaci se již zabýval ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 1474/13. Od závěrů zde uvedených nemá důvod se odchylovat.
Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí nezávislých soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícím, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší výhradně těmto soudům.
Z judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního rozhodování jako celku, a tudíž na něj dopadají zásady spravedlivého procesu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi nicméně zdůrazňuje, že otázku náhrady nákladů řízení (resp. její výše), i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nelze klást z hlediska uvedených zásad na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodování ve věci samé (srov. sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13, IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05, IV. ÚS 98/14 a další). Zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, se zde uplatní silněji než jinde, čímž však nemá být řečeno, že by tato otázka nemohla v některých případech nabýt ústavněprávní dimenze. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou však výjimečné, přičemž v projednávané věci o takový případ nejde.
Ústavní soud shodně jako ve věci rozhodnuté pod sp. zn. III. ÚS 1474/13 neshledává shora nastíněné závěry soudů ústavně rozpornými a konstatuje, že v projednávané věci k porušení základních práv stěžovatele nedošlo. Je třeba zdůraznit maximu vigilantibus iura scripta sunt, která se musí vztahovat i na postup právního zástupce ve věcech odměny za zastupování. Významnou se jeví také skutečnost, že předmětné trestní řízení již skončilo a možnost dalšího pokračování v obhajobě se nacházela spíše v rovině hypotetických úvah stěžovatele. Ústavní soud připomíná, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva a jejím prostřednictvím se nelze dovolávat ochrany práv v případech, kdy sám stěžovatel zvolil postup, který ve svém důsledku nebyl pro něj příznivý.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. února 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu