ECLI:CZ:US:2018:1.US.627.18.1
sp. zn. I. ÚS 627/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného Mgr. Annou Kašparovou, advokátkou se sídlem Klicperova 469, Kralupy nad Vltavou, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. října 2017 č. j. 26 Co 236/2017-611 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 21. března 2017 č. j. 11 Nc 2001/2016-540 ve znění opravného usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 24. dubna 2017 č. j. 11 Nc 2001/2016-545, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a K. H., matky nezletilých dětí, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti dle §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí. Stěžovatel tvrdil, že orgány veřejné moci v soudním řízení svými rozhodnutími porušily ústavně zaručené právo stěžovatele a jeho synů zaručené čl. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, čl. 8 a čl. 1 Dodatkového protokolu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel namítá z hlediska nezletilých dětí zejména porušení čl. 3 odst. 1 a 2, čl. 5, čl. 7, čl. 9 odst. 3, čl. 12, čl. 16, čl. 18 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") rozhodl o úpravě poměrů nezletilého L. M. H. a nezletilého V. Š. H. tak, že se svěřují do péče K. H., matky (dále též "matka"). Stěžovateli (dále též "otec") uložil povinnost přispívat na výživné od 27. 5. 2013 pro L. M. částkou 1 700 Kč a pro V. . částkou 1 300 Kč, s účinností od 1. 6. 2014 uložil povinnost přispívat na výživné pro L. M. částkou 2 000 Kč a pro V. Š. částkou 1 500 Kč, s účinností od 1. 9. 2016 uložil povinnost přispívat na výživné pro L. M. částkou 2 300 Kč a pro V. Š. částkou 1 800 Kč měsíčně splatnou k rukám matky vždy do každého 15. dne v měsíci předem. Rozhodl o dlužném výživném pro L. M. ve výši 29 495 Kč a pro V. Š. ve výši 7 531 Kč s výhodou splátek, žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Otci uložil povinnost nahradit náklady státu ve výši 1/3nákladů řízení, dle samostatného usnesení, co do zbytku nepřiznal státu náhradu nákladů řízení. Opravným usnesením okresního soudu ze dne 24. 4. 2017 č. j. 11 Nc 2001/2016-545 bylo dlužné výživné stanoveno od 27. 5. 2013 do 31. 3. 2017 pro L. M. ve výši 31 695 Kč a pro V. Š. ve výši 9 731 Kč, s možností splátek.
3. K odvolání rodičů Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozhodl v záhlaví uvedeným rozsudkem, že stěžovatel je povinen přispívat na výživné s účinností od 1. 1. 2017 pro L. M. částkou 2 500 Kč a pro V. Š. částkou 2 500 Kč. Dlužné výživné od 1. 1. 2017 do 31. 10. 2017 ve výši 8 300 Kč pro každého z nezletilých je otec povinen zaplatit k rukám matky do tří měsíců. Ve věci nákladů řízení krajský soud rozhodl, že se žádnému z účastníků nepřiznávají, a to ani státu.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti shodně jako v opravném prostředku tvrdil, že řízení bylo stiženo podstatnými vadami, a to jednak ohledně znaleckého posudku ve věci zjištění vhodného výchovného prostředí pro nezletilé děti, ale i stanovení výše výživného. Soudy nevzaly v úvahu skutečné majetkové poměry stěžovatele a stanovily výši výživného dle jeho potencionálního příjmu, tedy v rozporu se skutkovým stavem. Nezohlednily oprávněné potřeby dalších osmi dětí, ke kterým má stěžovatel vyživovací povinnost. Stěžovatel tvrdil, že soudní řízení svévolně nerespektovalo §867 o. z., nezletilým neposkytlo žádnou informaci pro rozhodnutí. Děti sice vyslovily přání být s oběma rodiči, ale soud vyšel jen z jednoho rozhovoru se znalcem. Okresní soud ani krajský soud se nezabývaly důvody matky, proč odmítala střídavou péči, přestože se již osvědčila v předchozím období, a neupravily konkrétní dobu styku s otcem.
5. Stěžovatel argumentoval judikaturou Ústavního soudu a navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí napadená ústavní stížností zrušil, nezletilí byli svěřeni do střídavé péče obou rodičů, výši výživného stanovil ve světle spotřeby, úspor, příjmů, možností a vyživovacích povinností k dalším dětem obou rodičů.
6. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s právními závěry soudu v rámci řízení o úpravě výchovných poměrů k jejich nezletilým synům, v nichž krajský soud neshledal předpoklady pro změnu výlučné péče matkou na střídavou výchovu a stanoveného výživného, jak se stěžovatel domáhal.
7. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoli "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů ve vztahu k nezletilému dítěti, atp. Úkolem Ústavního soudu v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je tak především posoudit, zda soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363); či nález ze dne 18. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 266/10 (N 165/58 SbNU 421); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna [srov. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683)].
8. Jak stěžovatel správně poukazuje, za tímto účelem Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů, s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu, vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte" (srov. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu).
9. V nyní projednávané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že všechna tato kritéria oba rodiče splňují rovnoměrným způsobem, výjimkou je přání nezletilých, v němž se vyslovily pro zachování stávajícího stavu a jednoznačně chtějí zůstat v péči matky. Nezletilý L. M. střídání výchovných prostředí výslovně odmítl, přestože plně nerozuměl institutu střídavé péče. Dle tvrzení stěžovatele je přání nezletilého zásadním vodítkem, nikoli však jediným kritériem.
10. S tímto názorem stěžovatele se Ústavní soud v obecné míře ztotožňuje, neboť vychází ze závěrů judikatury Ústavního soudu, v níž ve vztahu k tomuto kritériu, tj. přání dítěte, konstatoval, že "za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu." Současně však zdůraznil, že "není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů" [srov. např. nález ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 4160/12 (N 66/69 SbNU 213)]. Proto Ústavní soud ve své judikatuře vymezil řadu podmínek a okolností, které obecné soudy musí při zohlednění přání nezletilého dítěte nezbytně dodržet a zvažovat, přičemž se týkají jak hodnocení samotného postoje nezletilého dítěte, tj. zohlednění věku, rozumové a emocionální vyspělosti nezletilého dítěte, zvážení míry objektivity (nezávislosti) tohoto postoje [srov. např. nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 3007/09 (N 172/58 SbNU 503); či nález ze dne 2. 11. 2010 sp. zn. I. ÚS 2661/10 (N 219/59 SbNU 167)], tak i způsobu jeho zjišťování v průběhu soudního řízení, ať již hlediska formy, kdy přání dítěte musí být zjišťováno komplexně, tj. především formou nepřímých otázek (zejména u mladších dětí), anebo z hlediska příslušného orgánu, který má přání nezletilého zjišťovat, tj. zda tak musí činit obecný soud sám či zda postačí, pokud tak obecný soud učiní prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD), znaleckého posudku či prostřednictvím zástupce nezletilého (srov. např. nálezy ze dne 20. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 2919/14 (N 7/76 SbNU 115) či ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 2943/14 (N 110/77 SbNU 607)]. Jinými slovy, obecný soud je povinen takto zjištěný postoj (přání) nezletilého dítěte hodnotit komplexně, s ohledem na výše uvedená kritéria a okolnosti, a pro daný případ jej učinit "zásadním vodítkem" až po pečlivém posuzování jeho zájmů a při zohlednění ostatních oprávněných zájmů (např. výchovných potřeb nezletilého dítěte či zájmu rodičů, sourozenců atp.). (srov. citovaný nález sp. zn. II. ÚS 2943/14).
11. Prizmatem výše uvedených ústavněprávních kritérií pro rozhodování obecných soudů ohledně úpravy výchovných poměrů rodičů k nezletilým dětem Ústavní soud přezkoumal rovněž ústavní stížností napadené rozhodnutí. Na základě toho dospěl k závěru, že krajský soud i okresní soud v nyní projednávaném případě uvedeným požadavkům dostál, neboť ve zjištěných skutečnostech neshledal předpoklady pro stanovení střídavé výchovy, jíž se stěžovatel domáhá. Ústavní soud se tak neztotožňuje s klíčovou argumentací stěžovatele, v níž namítá rozpor závěrů krajského soudu s judikaturou Ústavního soudu. Stěžovatel (s oporou v jejích závěrech) totiž dovozuje, že v jeho případě byla "naplněna kritéria pro svěření nezletilého do střídavé péče", vymezená Ústavním soudem, zejména v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13, v němž stanovil onu premisu, že "svěření dětí do střídavé péče má být pravidlem, nikoliv výjimkou". Ústavní soud k tomu ovšem poznamenává, že z citované judikatury Ústavního soudu (včetně ze stěžovatelem citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14) současně vyplývá, že tato premisa je platná pouze za předpokladu splnění všech výše předestřených ústavněprávních kritérií a zákonných podmínek, jež jsou odrazem ústavního požadavku na zohlednění zájmů nezletilých dětí, což však v daném případě splněno nebylo, neboť nezletilí opakovaně vyjádřili přání zachovat stávající rozsah styku s oběma rodiči.
12. V této souvislosti považuje Ústavní soud za nezbytné zdůraznit, že svěření nezletilých dítěte do střídavé péče i za situace, kdy oba rodiče naplňují výše uvedená kritéria zhruba stejnou měrou, není nutně vždy automatickým řešením, neboť obecné soudy jsou povinny vzít v potaz i další relevantní kritéria, pokud to specifické okolnosti projednávaného případu vyžadují, která s ohledem na povinnost respektovat a hájit nejlepší zájem nezletilého dítěte brání jeho svěření do střídavé péče a tedy vyvracejí onu presumpci ve prospěch střídavé péče.
13. Z obsahu rozhodnutí vyplynulo, že v daném případě nedošlo k dohodě rodičů o další výchově nezletilých, když matka žádala svěřit nezletilé do své výlučné péče, s čímž otec nesouhlasil a navrhoval svěřit nezletilé do střídavé péče obou rodičů s intervalem střídání po jednom nebo dvou týdnech. Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že matka má vhodné předpoklady pro další výchovu nezletilých. Okresní soud zohlednil závěry znaleckého posudku, kde znalkyně doporučila, s ohledem na příznivý vývoj nezletilých, jejich svěření do péče matky, když u otce byly zjištěny narcistické rysy a přístup otce k zabezpečení potřeb nezletilých je málo zodpovědný. Matka má pro nezletilé zajištěno vhodné zázemí a podmínky pro jejich další vývoj. Nezletilí jsou od ukončení společné domácnosti rodičů ve výlučné péči matky, která nezletilým zjišťuje osobní péči a umožňuje jim se stýkat s otcem dle předchozí domluvy. S ohledem na výše uvedené proto okresní soud rozhodl o úpravě poměrů tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozhodnutí, když neshledal důvody pro vypracování revizního znaleckého posudku navrhovaného otcem, neboť otcem oslovený znalec MUDr. Petr Ročka, stejně jako znalkyně PhDr. et. Bc. Tereza Soukupová, konstatoval u otce poruchu osobnosti s rysy narcistickými a histriónskými, což dle názoru soudu snižuje výchovné schopnosti otce. Znalkyně PhDr. et. Bc. Tereza Soukupová přitom při výslechu před soudem své závěry písemně vypracovaného znaleckého posudku řádně odůvodnila, proto Ústavní soud může odkázat v podrobnostech na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
14. Ústavní soud se neztotožnil s důvodností námitek stěžovatele ohledně porušení jeho práv zaručených Listinou, Dodatkovým protokolem k Úmluvě ani jeho námitek z hlediska porušení práv nezletilých dětí zaručených Úmluvou o právech dítěte.
15. Ústavní soud proto v této souvislosti, pouze toliko ve formě obiter dicta, považuje za vhodné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů (styku) rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá rozhodnutí zakládají na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná (věk dětí, nestejně hluboký citový vztah dětí k rodičům apod.). Ústavní soud toto hledisko zdůraznil např. v nálezu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683).
16. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2018
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu