ECLI:CZ:US:2018:1.US.682.18.1
sp. zn. I. ÚS 682/18
Usnesení
stavní soud rozhodl v senátě složeném předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Ing. Jiřího Brázdila, zastoupeného Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem Koliště 55, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě č. j. 54 Co 528/2016-128 ze dne 24. 4. 2017 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 4543/2017-170 ze dne 23. 11. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených usnesení a ústavní stížnosti se podává, že Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě svým rozhodnutím změnil v rozsahu výroků I., II. a III. usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 10. 5. 2016 č. j. 15 EXE 18/2015-70, kterými tento soud zastavil exekuci prováděnou soudním exekutorem (výrok I.), uložil oprávněné povinnost uhradit povinnému náklady exekučního řízení (výrok II.) a nepřiznal soudnímu exekutorovi náhradu nákladů exekuce (výrok III.) tak, že návrh povinného na zastavení exekuce se zamítá (výrok I.) a výrokem II. změnil výrok IV. prvostupňového rozhodnutí tak, že právní zástupkyně povinného je povinna uhradit oprávněné na nákladech exekučního řízení, které by jinak nebyly vznikly, částku 8 184 Kč.
Odvolací soud dospěl k závěru, že sjednané znění rozhodčí doložky nelze považovat za netransparentní a tudíž neplatné. Strany ji formulovaly tak, že veškeré majetkové spory se mají rozhodovat v rozhodčím řízení jediným rozhodcem, kterým je primárně určen konkrétní advokát. Pro případ, že by jmenovaný funkci rozhodce nepřijal, vzdal se jí, nebo ji odmítl vykonávat, případně stalo-li by se nemožným, aby tento spor jako rozhodce rozhodoval, určí sám jiného rozhodce, a to z řad advokátů. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1330/2016 soud uvedl, že pokud rozhodčí nález vydal právě tento, tj. jmenovitě a transparentně určený "ad hoc" rozhodce, nemůže mít eventuální (byť i případně neplatná) část na platnost celé rozhodčí doložky vliv.
Nejvyšší soud se přiklonil k závěru odvolacího soudu a dovolání stěžovatele v rozsahu směřujícím do výroku I. krajského soudu zamítl. Dovolání směřující do výroku II. (povinnost k náhradě nákladů řízení uložená advokátce) odmítl pro vady, neboť dovolání v této části neobsahovalo vymezení přípustnosti dovolání.
Stěžovatel je přesvědčen, že soudy nesprávně zhodnotily rozhodčí doložku konstitující pravomoc rozhodce, který poté v rozhodčím řízení vydal rozhodčí nález, jenž se stal exekučním titulem, jako platnou. Zejména namítá, že z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (usnesení sp. zn. 23 Cdo 1573/2014 ) stran posuzování platného či neplatného znění rozhodčí doložky podle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále "zákon o rozhodčím řízení") ve znění účinném do 31. 3. 2012 vyplývá, že nelze platně sjednat určení rozhodce třetí osobou tzv. appointing authority, která není stálým rozhodčím soudem, a že neplatnost byť jen části rozhodčí doložky má za následek neplatnost rozhodčí doložky jako celku. Nejvyššímu soudu vytýká, že dovolání posuzuje optikou rozhodnutí, jež se vztahují k odlišné právní úpravě zákona o rozhodčím řízení ve znění od 1. 4. 2012, která však na projednávanou věc nedopadá.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud konstatuje, že oba soudy se stěžovatelem předestřenou problematikou platnosti rozhodčí doložky ve smlouvě uzavřené podle právní úpravy účinné do 31. 3. 2012, která obsahuje způsob určení rozhodce za situace, kdy jako primární rozhodce je určena konkrétní třetí osoba, která není stálým rozhodčím soudem a jako sekundární rozhodce in eventum osoba, která je bez dalších podmínek či pravidel určena rozhodcem primárním, dostatečně zabývaly. Nejvyšší soud, který shledal dovolání přípustným, avšak nikoliv důvodným, posoudil věc i z hlediska souladu se svou judikaturou, na kterou stěžovatel poukazoval v dovolání (sp. zn. 23 Cdo 1112/2013, 33 Cdo 2504/2014, 21 Cdo 4529/2014, 33 Cdo 68/2014). Zdůraznil, že v projednávané věci stěžovatelem dovozovaná neplatnost rozhodčí doložky "v celém rozsahu" se nemůže - automaticky, resp. pouhým odkazem - uplatnit v nynějším případě, kdy rozhodce byl (oproti situacím v citovaných rozhodnutích) povolán k rozhodování sporu účastníků rozhodčí smlouvy samostatně, a pouze ve zvláštní rovněž stranami dohodnuté situaci, mohl spor rozhodnout někdo jiný, určený však nikoli "libovolně", nýbrž rozhodcem, na kterého rozhodovací oprávnění původně stranami rozhodčí smlouvy zvolený rozhodce jmenovitě delegoval. V případě sjednání náhradních pravidel pro určení rozhodce, jejichž uplatnění nenastupuje ihned (alternativně) vedle pravidel jiných, nýbrž - a pouze - tehdy, nepřipadá-li prvotní pravidlo v úvahu, tj. ve zvláštní rovněž stranami dohodnuté situaci, není úsudek o případné neplatnosti (netransparentnosti) namístě ve chvíli, pakliže k potřebě jejich využití vůbec nedojde. Tedy i případná neplatnost eventuálního pravidla pro určení rozhodce nemůže přivodit neplatnost celé rozhodčí doložky, jestliže rozhodčí nález vydal jmenovitě určený rozhodce, o jehož kompetenci věc rozhodnout není jakýchkoli pochybností.
Nejvyšší soud dále uvedl, že v dané věci není a ani nemohlo být podstatné zjištění, zda zákon o rozhodčím řízení ve znění účinném do 31. 3. 2012 (vůbec) připouštěl možnost sjednat mezi podnikateli určujícího rozhodce (appointing authority), neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat netransparentnost základního (sjednaného) pravidla pro určení rozhodce, tj. zpochybnit platnost rozhodčí doložky v rozsahu, jímž byl stranami zvolený advokát jednoznačným a jmenovitým způsobem povolán za rozhodce.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Nejvyšší soud, kterému přísluší výklad běžných zákonů a sjednocování judikatury, se danou problematikou ve vazbě na konkrétní okolnosti věci důkladně zabýval a své závěry patřičně a logicky objasnil. Okolnost, že závěry Nejvyššího soudu přijaté v této věci korespondují se závěry Nejvyššího soudu vyslovenými k právní úpravě zákona o rozhodčím řízení ve znění účinném od 1. 4. 2012, nejsou v projednávané věci způsobilé založit neústavnost napadených rozhodnutí. Nejvyšší soud rovněž důkladně objasnil odlišnost projednávané věci od případů řešených v jeho předchozích rozhodnutích zabývajících se obdobnou problematikou a vyzdvihl, že netransparentnost základního pravidla pro určení rozhodce nebyla prokázána.
Za dané situace nemá Ústavní soud důvod právní názor Nejvyššího soudu zpochybňovat. Ústavní soud připomíná, že v řadě předchozích rozhodnutí rovněž uvedl, že jeho úkol spočívá v posouzení, zda dané řízení bylo spravedlivé jako celek a zda vedlo ke spravedlivému výsledku. Za situace, kdy ve věci fakticky rozhodoval regulérně a transparentně určený rozhodce, není hypotetická úvaha o možné neplatnosti rozhodčí doložky pro případ, že by došlo k určení jiného rozhodce, způsobilá zapříčinit neústavnost napadeného rozhodnutí či dokonce posuzovat rozhodčí nález jako nález vydaný někým, kdo k tomu neměl pravomoc. Ostatně vůči ustanovení konkrétního rozhodce podle smluvními stranami sjednaného pravidla stěžovatel ani námitky nevznáší.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu