ECLI:CZ:US:2018:1.US.735.18.4
sp. zn. I. ÚS 735/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Davida Uhlíře o ústavních stížnostech a) L. S. K., zastoupené JUDr. Marcelou Vilímkovou, advokátkou, sídlem Karolinská 661/4, Praha 8 - Karlín, a b) nezletilé E. A. S., zastoupené opatrovnicí Veřejnou ochránkyní práv, sídlem Údolní 658/39, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. ledna 2018 č. j. 20 Co 452/2017-437, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a D. S., zastoupeného Mgr. Petrem Langem, LL.M., advokátem, sídlem Jakubská 156/2, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 28. 2. 2018, navrhla stěžovatelka a) zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o navrácení její dcery, stěžovatelky b) (dále též "nezletilá"), do místa jejího obvyklého bydliště ve městě A., Spojené státy americké. Stěžovatelka a) namítá, že tímto rozhodnutím došlo k porušení jejích základních práv podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 5 Protokolu č. 7 k Úmluvě a čl. 10 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, jakož i porušení čl. 89 odst. 2, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 1, čl. 3, čl. 6 odst. 2, čl. 9 odst. 1 a 2, čl. 11, 16, 19, 24, čl. 27 odst. 1 a čl. 29 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 3, 12 a 13 Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, vyhlášené jako sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 34/1998 Sb. (dále jen "Haagská úmluva").
2. Dne 12. 3. 2018 Ústavní soud obdržel i ústavní stížnost stěžovatelky b), podanou jejím jménem Městem Jindřichův Hradec jako jejím kolizním opatrovníkem v řízení o jejím navrácení. Tato ústavní stížnost, o níž bylo původně vedeno řízení pod sp. zn. I. ÚS 937/18, směřovala proti stejnému rozsudku, a to z důvodu tvrzeného porušení základních práv stěžovatelky b) podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1, čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 8 odst. 1 Úmluvy a čl. 2 odst. 1, čl. 3, čl. 6 odst. 2, čl. 9 odst. 1 a 2 a čl. 11 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, jakož i porušení čl. 3, 12 a 13 Haagské úmluvy.
3. S oběma ústavními stížnostmi byl spojen návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka b) navrhla, aby bylo řízení o její ústavní stížnosti spojeno s řízením o ústavní stížnosti stěžovatelky a).
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
4. Stěžovatelka a), která je občankou České republiky i Spojených států amerických, žila se svým manželem, vedlejším účastníkem, který je občanem Spojených států amerických, ve městě A. Právě zde se jim v březnu 2014 narodila dcera, stěžovatelka b). S výjimkou období od konce roku 2014 do března 2015 žili manželé společně. V červnu 2016 odcestovali s dcerou do České republiky na minimálně tříměsíční pobyt, jehož důvodem měl být špatný zdravotní stav nezletilé, jakož i snaha napravit manželský vztah. Celá rodina bydlela u matky stěžovatelky a) v J. Zpět do Spojených států amerických se v říjnu 2016 vrátil pouze vedlejší účastník, zatímco obě stěžovatelky zůstaly v České republice.
5. Dne 25. 8. 2017 podal vedlejší účastník návrh, aby Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") rozhodl o navrácení nezletilé do místa jejího obvyklého pobytu ve městě A. Podle jeho tvrzení nebyla cesta do České republiky plánována nastálo, ale pouze na tři měsíce, přičemž všichni tři se měli v září 2016 vrátit do Spojených států amerických. Stěžovatelka a) se však vrátit odmítla, pročež vedlejší účastník, s ohledem na nutnost postarat se o dům, odjel sám a v dalších měsících udržoval se svou dcerou kontakt pouze přes program Skype. Teprve v květnu 2017 se vrátil do České republiky, kde se měl pokusit o vyřešení celé situace dohodou. Počátkem srpna 2017 nicméně zase odcestoval, protože k žádné dohodě nedošlo a asistovaný kontakt s nezletilou, dohodnutý orgánem sociálně-právní ochrany dětí v Jindřichově Hradci, byl limitován na jednu hodinu týdně. Podle přesvědčení vedlejšího účastníka je stěžovatelka b) počínaje dnem 17. 9. 2016, tedy dnem následujícím po dni původně plánovaného návratu celé rodiny do Spojených států amerických, neoprávněně zadržována na území České republiky.
6. Rozsudkem městského soudu ze dne 6. 10. 2017 č. j. 82 Nc 2503/2017-312 byl návrh vedlejšího účastníka zamítnut. Městský soud o návrhu rozhodoval v řízení o navrácení nezletilého dítěte ve věcech mezinárodních únosů dětí (dále jen "řízení o navrácení dítěte") podle §478 a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění zákona č. 296/2017 Sb. (dále jen "zákon o zvláštních řízeních soudních"). Toto řízení je procesní reflexí právní úpravy obsažené v Haagské úmluvě, jejímiž smluvními stranami jsou Česká republika i Spojené státy americké. Městský soud v něm rozhoduje výlučně o tom, zda bude dítě navráceno do místa obvyklého bydliště či nikoli. Nerozhoduje o péči (výchově), výživě dítěte ani o styku rodičů s dítětem. Jde o řízení předběžné, v němž je zkoumán konflikt jurisdikcí a v němž má být s konečnou platností zodpovězena otázka, jurisdikci jakého státu má být nezletilé dítě podrobeno. V tomto ohledu je podle městského soudu úprava obsažená v Haagské úmluvě jasná a striktní. Dojde-li k protiprávnímu přemístění či zadržení dítěte a je-li podán návrh na navrácení dítěte do jednoho roku od protiprávního přemístění nebo zadržení, soud musí podle čl. 12 Haagské úmluvy nařídit navrácení dítěte do místa jeho obvyklého bydliště. Tuto povinnost nemá, jestliže je dána některá z výjimek podle čl. 13 nebo 20 Haagské úmluvy.
7. Stanovení mezinárodní pravomoci soudu k rozhodování otázky rodičovské odpovědnosti se odvíjí právě od obvyklého bydliště dítěte v době, jež bezprostředně předcházela tvrzenému protiprávnímu přemístění či zadržení. Jde o místo, kde se dítě skutečně obvykle zdržuje delší dobu, kde si vytvoří sociální vazby apod. Při jeho určení je třeba vždy zkoumat, zda rodiče v rozhodné době projevili, ať už výslovně nebo konkludentně, souhlas se změnou, respektive založením obvyklého pobytu dítěte v jiném státě. Městský soud po provedeném dokazování a zhodnocení jednotlivých důkazů zjistil, že ke dni 16. 9. 2016 měla stěžovatelka b) obvyklý pobyt ve Spojených státech amerických. K jejímu přemístění do České republiky dne 19. 6. 2016 sice došlo s vědomím a souhlasem vedlejšího účastníka, ten však - na rozdíl od stěžovatelky a) - tuto změnu nezamýšlel jako změnu trvalou. Tomu odpovídá jeho zjištěné chování v tomto období, například skutečnost, že neprodal ani nepronajal svůj dům ve městě A., či doba, na kterou si v České republice zamýšlel zapůjčit vozidlo nebo na kterou si zřídil zdravotní pojištění. Podle městského soudu tak jednání stěžovatelky a) která se dne 16. 9. 2016 odmítla s nezletilou vrátit do Spojených států, mělo za následek, že počínaje následujícím dnem došlo z její strany k neoprávněnému zadržení v České republice.
8. Tato zjištění přesto nepostačovala městskému soudu k vyhovění návrhu vedlejšího účastníka. Ten totiž po svém návratu do Spojených států amerických až do května 2017 neučinil žádné relevantní právní kroky, jimiž by se pokusil dosáhnout návratu své dcery, přestože mu z jednání stěžovatelky a) již od října 2016 muselo být zřejmé, že se do Spojených států amerických vrátit nehodlá. Rovněž si musel být vědom, že doba sedmi měsíců, kdy byl zcela bez osobního kontaktu se stěžovatelkou b), mohla být vzhledem k jejímu nízkému věku kritická. Vedlejší účastník měl teprve v květnu 2017 kontaktovat Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí, kde mu byla poskytnuta informace o možnosti žádat navrácení dítěte, ani poté ale nejednal bezodkladně a návrh podal až s odstupem dalších tří měsíců. Po celou dobu, co se poprvé vrátil do Spojených států amerických, nevyužil právních prostředků, jimiž si mohl vymoci osobní kontakt s nezletilou. Osobní situace mu přitom umožňovala, aby se za tímto účelem vrátil do České republiky dříve.
9. Městský soud dospěl k závěru, že i když v řízení nebylo prokázáno, že by vedlejší účastník udělil stěžovatelce a) výslovný souhlas k dalšímu pobytu nezletilé v České republice, z jeho chování od října 2016 do srpna 2017 lze tento souhlas dovodit konkludentně z jeho dlouhodobé nečinnosti. Tím mělo dojít k smíření se vedlejšího účastníka s jejím dalším pobytem v České republice dle čl. 13 písm. a) Haagské úmluvy, v důsledku čehož již dále neměla být dána povinnost k rozhodnutí o navrácení dítěte. Vedlejší účastník zároveň nepodal návrh v přiměřené lhůtě po obdržení oznámení o jejím protiprávním zadržení, ačkoli takovýto postup předpokládá čl. 16 Haagské úmluvy. S ohledem na tyto závěry se již městský soud nezabýval otázkou, zda není dáno vážné nebezpečí, že návrat nezletilé do Spojených států amerických by ji vystavil fyzické nebo duševní újmě podle čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy.
10. K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 9. 1. 2018 č. j. 20 Co 452/2017-437 změnil rozsudek městského soudu tak, že nařídil navrácení stěžovatelky b) do místa jejího obvyklého bydliště ve městě A. Současně stanovil stěžovatelce a) povinnost zajistit navrácení její dcery ve lhůtě 1 měsíce od právní moci rozsudku s tím, že pokud by tak neučinila, vedlejší účastník bude oprávněn si ji za tímto účelem od stěžovatelky a) převzít v České republice. Navrácení stěžovatelky b) krajský soud podmínil splněním několika záruk ze strany vedlejšího účastníka. Do doby než bude příslušným opatrovnickým soudem ve Spojených státech amerických rozhodnuto o úpravě rodičovské odpovědnosti k stěžovatelce b) je vedlejší účastník povinen
- zajistit oběma stěžovatelkám samostatné bydlení v místě obvyklého bydliště stěžovatelky b) v bytě o velikosti minimálně 2+1 s příslušenstvím a náklady s tímto bydlením v plné výši hradit,
- uhradit stěžovatelce a) na její účet výživné na stěžovatelku b) za 6 měsíců předem v kapitalizované výši 6 000 USD,
- zdržet se odejmutí stěžovatelky b) z faktické péče stěžovatelky a),
- uhradit na účet stěžovatelky a) částku 30 000 Kč na úhradu letenek v ekonomické třídě pro obě stěžovatelky za účelem návratu do místa obvyklého bydliště nezletilé.
11. Ve shodě s městským soudem neměl ani krajský soud pochybnost o tom, že obvyklé bydliště stěžovatelky b) od jejího narození bylo a nadále je město A. Pakliže se s ní stěžovatelka a) odmítla vrátit, došlo z její strany od 17. 9. 2016 k neoprávněnému zadržení nezletilé v České republice. Otázkou tak zůstala existence některé z výjimek, jež by bránila vzniku povinnosti rozhodnout o navrácení nezletilé. Krajský soud zdůraznil, že tyto výjimky je nutno vykládat restriktivně a mít při jejich aplikaci na paměti, že jdou ve své podstatě proti hlavním cílům Haagské úmluvy, jimiž je působit preventivně proti tzv. civilním únosům a posilovat vzájemnou důvěru mezi smluvními státy jednoznačným určením mezinárodně příslušného soudu v místě obvyklého bydliště dítěte.
12. K výjimce podle čl. 13 písm. a) Haagské úmluvy krajský soud uvedl, že se nemůže ztotožnit s námitkou stěžovatelky a) a orgánu sociálně-právní ochrany dětí, podle níž vedlejší účastník v době neoprávněného zadržení nezletilé v České republice ve skutečnosti nevykonával právo péče o dítě. Vedlejší účastník je nositelem rodičovské zodpovědnosti ke své dceři a až do října 2016 vykonával společnou péči o ní. Otázka, který z rodičů se na péči o dítě podílel větší či menší měrou, kdo z nich má lepší předpoklady pro výchovu dítěte, jaké jsou případné specifické rodičovské kompetence účastníků a jak tedy mají být v nejlepším zájmu dítěte do budoucna upraveny práva a povinnosti výchovy a výživy k nezletilé, krajskému soudu nepříslušelo posuzovat v rámci řízení o návratové žalobě. Danou problematikou je oprávněn se zabývat pouze a jedině mezinárodně příslušný opatrovnický soud v místě obvyklého bydliště dítěte.
13. Odlišný názor zaujal krajský soud v otázce, zda vedlejší účastník vyjádřil konkludentní souhlas se zadržením nezletilé. "Smíření se" znamená vnitřní přijetí protiprávního přemístění či zadržení dítěte druhým z rodičů, a to ať již aktivní nebo pasivní, které musí být potvrzeno objektivním posouzením všech relevantních okolností. Vždy je třeba zohlednit, zda se rodič v době po protiprávním přemístění či zadržení dítěte nechoval takovým způsobem, že by pozdější podání návratové žaloby bylo s tímto jeho postojem nekonzistentní. Podle krajského soudu však v dané věci takovýto skutkový závěr učinit nelze. Vedlejší účastník totiž hned po návratu do Spojených států amerických v říjnu 2016 kontaktoval příslušné místní úřady ve věci zadržení jeho dcery. V květnu 2017 pak kontaktoval také Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí za účelem zprostředkování kontaktu s dcerou a i jinak aktivně usiloval o zajištění kontaktu s ní prostřednictvím přímých žádostí adresovaných matce v rámci e-mailové a telefonické komunikace, případně komunikace přes program Skype.
14. Krajský soud rovněž zkoumal, zda nejsou dány důvody pro odepření navrácení dítěte podle čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy. Podle jeho názoru by soudy měly uvažovat o použití tohoto ustanovení pouze ve výjimečných případech, například bude-li prokázáno, že rodič požadující navrácení dítěte na dítěti páchal trestný čin, pohlavně je zneužíval, nebo že dítě trpí závažným onemocněním či postižením a jeho návrat do místa obvyklého bydliště by dítě vystavil duševní újmě nebo znamenal zhoršení jeho duševního postižení či zdravotního stavu. Hrozbu vážného nebezpečí, že návrat by dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace, lze vykládat i tak, že v zemi, kam se má dítě vrátit, je epidemie, občanská válka či teroristické útoky. Krajský soud nicméně nezjistil žádné okolnosti, které by opodstatňovaly závěr, že navrácení do místa obvyklého bydliště vystaví dítě vážnému nebezpečí fyzické nebo duševní újmy nebo přispěje k zhoršení jeho zdravotního stavu.
15. Vznik nesnesitelné situace způsobené odloučením dítěte od osoby, která dítě zadržela, odvolací soud nedovozuje, neboť lze očekávat, že stěžovatelka a) odcestuje do místa jeho obvyklého bydliště společně s nezletilou a u místního soudu podá návrh na novou úpravu práv a povinností rodičů k nezletilému dítěti. Stěžovatelce a) jako občance Spojených států amerických nemůže být odepřen vstup na jejich území. Pokud namítá, že tam pro její nezletilou dceru nejsou vytvořeny vhodné, zejména bytové podmínky (závadnost vody, přítomnost azbestu a celková nevhodnost dosavadního bydlení), krajský soud podotýká, že bylo nařízeno navrácení nezletilé do města A., nikoli však nezbytně na adresu původního bydliště rodiny. V rámci záruk byl návrat nezletilé podmíněn zajištěním samostatného bydlení pro nezletilou a její matku, přičemž je to navrhovatel, kdo je povinen hradit náklady s tímto bydlením spojené. Tím má být zaručeno, že nezletilé nebude způsobena újma pobytem v potenciálně zdraví nevhodném prostředí. Pokud stěžovatelka a) namítá dceřinu neznalost anglického jazyka, je tomu tak z důvodu, že během pobytu v České republice nejsou rozvíjeny jazykové schopnosti nezletilé i v angličtině, která jí do odjezdu ze Spojených států amerických byla vlastní.
16. Při posuzování výjimky podle čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy krajský soud zkoumal i zdravotní stav nezletilé a potenciální nebezpečí, které z něj pro ni vyplývá v případě nařízení jejího návratu. Z provedených lékařských zpráv bylo zjištěno, že stěžovatelka b) v minulosti (v období od podzimu 2015 do července 2016) prodělala opakované a intenzivní záchvaty febrilních křečí, jejichž příčinu se v České republice ani ve Spojených státech amerických nepodařilo zjistit. Záchvaty se u ní ale již 1,5 roku neobjevily, přičemž, jak uvádí zprávy českého i amerického lékaře, tyto záchvaty obvykle samy vymizí do 5 let věku dítěte. I kdyby se záchvaty v budoucnu mohly nebo měly znovu objevit, není možno konstatovat, že by nařízením navrácení dítěte bylo jakkoli ohroženo její zdraví. Nezletilá tam již byla léčena, a to obdobným způsobem a se stejnými výsledky (příčiny křečí nezjištěny) jako v České republice. Určité systémové rozdíly v přístupu k pediatrické péči v obou zemích (otázka rozsahu nutných vyšetření, typ medikace, otázka financování léčby) nepochybně nemohou být zdejším soudem označeny jako vážné nebezpečí fyzické újmy pro dítě. Vedlejší účastník ostatně doložil, že do budoucna je nezletilá ve Spojených státech amerických přihlášena k zdravotnímu pojištění, jež pokrývá nutnou péči o ni.
17. K tvrzením o dobré adaptaci nezletilé v České republice (že zde chodí do školky a že se integrovala do kolektivu dětí v místě současného bydliště) nemohl krajský soud přihlédnout, protože podle čl. 12 odst. 1 a 2 Haagské úmluvy je okolnost, že se dítě sžilo s novým prostředím, důvodem pro nenavrácení dítěte pouze v případě, že řízení o navrácení bylo zahájeno po uplynutí jednoho roku od protiprávního zadržení či přemístění dítěte. V daném případě bylo dítě neoprávněně zadrženo na území České republiky počínaje dnem 17. 9. 2016, přičemž návrh na nařízení navrácení dítěte byl podán dne 28. 8. 2017, tedy před uplynutím této doby. Krajský soud nadto zamítl řadu důkazů navrhovaných účastníky řízení, z nichž část byla navržena k prokázání skutečností, které měl již tak jako tak za prokázané.
18. Podle §489 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních rozhodl krajský soud o přiměřených zárukách, které musí být poskytnuty ze strany vedlejšího účastníka jako podmínka pro navrácení nezletilé do místa jejího obvyklého bydliště ve Spojených státech amerických. Krajský soud je toho názoru, že po vedlejším účastníkovi lze splnění těchto záruk spravedlivě požadovat. Sám při jednání před odvolacím soudem výslovně deklaroval svou schopnost a ochotu případné záruky splnit. Je namístě, aby vedlejší účastník do doby, než příslušný soud ve Spojených státech amerických rozhodne o úpravě práv a povinností rodičů k nezletilé, hradil odpůrkyni a nezletilé přiměřené bydlení. Vzhledem k okolnostem případu a k věku nezletilé by mělo jít o samostatný dvoupokojový byt s příslušenstvím, který budou stěžovatelky moci obývat bez spolunájemníků. Vedlejší účastník pak bude hradit až do rozhodnutí příslušného soudu nájemné, spotřebu energie, případně další poplatky a místní taxy, které jsou s nájmem bytu spojeny a které podle povahy věci a zvyklostí v daném místě pronajímatel vyžaduje k hotové úhradě. Dále je žádoucí, aby předem uhradil na výživu nezletilé částku, která bude pokrývat také náklady spojené s docházkou nezletilé po dobu 6 měsíců do předškolního zařízení ve Spojených státech amerických, což by jí mělo pomoci adaptovat se na tamní prostředí a zdokonalit se v anglickém jazyce. Stěžovatelce a) to zase umožní začlenit se do pracovního procesu. Tyto podmínky byly stanoveny s výhradou meritorní úpravy ve Spojených státech amerických.
III.
Argumentace stěžovatelky a)
19. Stěžovatelka a) má za to, že krajský soud ve věci postupoval necitlivě a zcela ignoroval nejlepší zájem dítěte, jakož i skutečnost, že navrácení nezletilé do Spojených států amerických by mohlo mít pro obě nedozírné a nenapravitelné následky. Napadené rozhodnutí označuje za prima facie zmatečné, nesrozumitelné, vnitřně rozporné a nevykonatelné. Toto rozhodnutí je založeno na restriktivním výkladu či mechanickém použití čl. 12 Haagské úmluvy, neboť k vyhovění návrhu postačovalo podezření na zadržení dítěte a zjištění, že k podání návrhu došlo do jednoho roku.
20. Ústavní stížnost podrobně rekapituluje vývoj rodinných vztahů. Podle stěžovatelky a) vedlejší účastník nikdy nejevil o rodinu zájem, vždy se věnoval především sám sobě a měl často projevy agrese, které vyústily do jejího fyzického napadení. Všichni společně bydleli v nevyhovující staré chatě, která byla zároveň zdravotně závadným prostředím. Byla to právě ona, kdo obhospodařoval domácnost a finančně ji zajišťoval, což bylo možné jen díky pomoci její rodiny. Po napadení stěžovatelky a) byl vedlejší účastník zatčen a po propuštění mu byl uložen zákaz se k ní přiblížit s výjimkou stanoveného styku s nezletilou. Stěžovatelka a), která se mezitím i s dcerou přestěhovala, souhlasila s návratem do jeho chaty pouze z důvodu, že se sám nebyl schopen o dceru adekvátně postarat. Mohla tak dohlížet na jejich styk a starat se o ni. Konflikty ale stále pokračovaly, k čemuž se přidaly i zdravotní problémy dcery. V tomto období začali oba rodiče zvažovat přesun do České republiky, kde by měla nezletilá zdravotní pojištění zdarma, nižší životní náklady a řádné bydlení.
21. V červnu 2016 se rodina skutečně přestěhovala do České republiky, kde bydlela v domě babičky nezletilé v J. Zpáteční letenky měly být koupeny pouze z důvodu, že byly levnější, a nikoli, že by se měla rodina po určité době vrátit zpět. Stěžovatelka a) zařizovala dům a připravovala ho na zimu. Svou dceru přihlásila do stálé péče pediatra, do školky i do volnočasových kroužků. Vedlejší účastník si zajistil povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny. Přes tyto skutečnosti se v říjnu 2016 vrátil do Spojených států amerických. Po svém odletu se nikdy neptal na její zdravotní stav, ani na ni nepřispíval. Nevyjádřil přání, aby se stěžovatelky vrátily za ním. Nikdy nezodpověděl dotazy, jak má podle jeho představy rodina fungovat dál. Jím podaný návrh na navrácení dítěte byl proto překvapivý.
22. Účelem Haagské úmluvy, jak se podává z ústavní stížnosti stěžovatelky a), je chránit děti a zajišťovat jejich rozvoj a růst ve stabilním, příznivém a stálém prostředí, a nikoli umožnit jednomu z rodičů donutit druhého k přesunu do jiného státu prostřednictvím dítěte. Krajský soud pochybil již při zkoumání obvyklého bydliště dítěte, které je nutno zkoumat primárně z pohledu dítěte a až sekundárně z pohledu rodičů. Správně měl posoudit, jak je dítě sžito s prostředím v České republice a jaké má vazby na Spojené státy americké, zda vedlejší účastník vůbec někdy o dítě fakticky pečoval, zda a kdy vedlejší účastník odporoval přesunu obvyklého bydliště dítěte do České republiky a zda z jeho chování a vyjádření neplyne zjevná akceptace pobytu dítěte na území České republiky, zda je v nejlepším zájmu dítěte jeho setrvání v České republice nebo přesun do Spojených států amerických a zda takovýto přesun nemůže vystavit dítě nebezpečí zdravotní újmy. Rovněž měl být zjištěn, byť prostřednictvím odborníka, názor dítěte.
23. Při rozhodování o navrácení dítěte musí být vždy zohledněn nejlepší zájem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, jenž se odvíjí od konkrétních okolností věci (například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2008 sp. zn. 30 Cdo 5473/2007 nebo rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 11. 12. 2014 ve věci stížnosti č. 22909/10 Hromádka a Hromádková proti Rusku). Podle stěžovatelky a) bylo podstatné, že nezletilá žila ve Spojených státech amerických pouze do 2 let, zatímco od 2 do 4 let žilo při plném vnímání svého okolí v České republice. Nezletilá je českým občanem, mluví česky a má zde rodinu, která o ní s plným nasazením pečuje. Českou republiku považuje za svůj domov, chodí zde do mateřské školy, má zde kamarády a rodinné příslušníky, k nimž si vybudovala hluboký citový vztah. Ve Spojených státech amerických má naopak pouze otce, který se o ni prakticky nikdy nezajímal a s kterým se ani nedokáže plnohodnotně domluvit. Ten se s ní přitom může stýkat v České republice. Stěžovatelka a) ostatně jejich styku nikdy nebránila. Tyto skutečnosti měly s ohledem na recentní judikaturu Ústavního soudu bránit vyhovění návrhu (nález ze dne 9. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 378/17; všechna v tomto usnesení citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Dnes již nelze nastolit obnovu dřívějšího stavu, a to i kdyby skutečně došlo k údajnému protiprávnímu zadržení dítěte [mělo jít o obdobnou situaci, jaká byla řešena v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 22. 4. 2010 ve věcech stížností č. 4824/06 a 15512/08 Macready proti České republice]. Podání návrhu vnímá stěžovatelka a) jako pomstu za trestní oznámení podané v minulosti, jež vedlo k zatčení vedlejšího účastníka.
24. Nezájem vedlejšího účastníka o nezletilou měl opodstatňovat závěr, že se s jejím dlouhodobým pobytem v České republice smířil. Stěžovatelka a) rozporuje závěr, podle něhož byl návrh na navrácení dítěte podán včas. Pasivita vedlejšího účastníka netrvala jen 7 měsíců, ale po dobu delší jednoho roku. Ještě v červenci 2017 vedlejší účastník souhlasil, aby bylo dítě objednáno na vyšetření na prosinec 2017. Na jednání v prosinci 2017 pak uvedl, že se zdravotní péčí o dceru nesouhlasil až ve chvíli, kdy si uvědomil, že stěžovatelka a) se chce v České republice usadit. Dále stěžovatelka a) uvedla, že krajský soud v rozporu s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte i čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy dostatečně a komplexně nezjišťoval naplnění podmínek pro vydání napadeného rozhodnutí. Posledně uvedené ustanovení nemá bránit (jen) navrácení dětí do zemí zmítaných válkou či epidemii (k čemuž by postačoval čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). Jeho účelem je, aby orgány veřejné moci rozhodující podle Haagské úmluvy zohlednily zájem dítěte komplexně a aby dítě nebylo poškozeno na svých právech. V případě "návratu" nezletilé k otci nastane u dítěte traumatická ztráta rodiče, který zajišťoval jeho výchovu, nejistota a frustrace spojená s nutností přizpůsobit se cizímu jazyku, neznámým kulturním podmínkám, učitelům a příbuzným.
25. Poslední část ústavní stížnosti se týká tvrzeného porušení práva stěžovatelky a) na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. K tomu mělo dojít opomenutím zabývat se s úřední povinnosti nejlepším zájmem dítěte, respektive kategorickým požadavkem vyplývajícím z čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy. Rozsudek krajského soudu považuje stěžovatelka a) za jednostranný, upřednostňující vedlejšího účastníka, zatímco řada tvrzení stěžovatelek zůstala ponechána bez povšimnutí, nebo je vypořádána nedostatečným způsobem. Závěr o tom, že pasivita vedlejšího účastníka neprokazuje jeho úmysl trvale bydlet v České republice, zakládá vnitřní rozporuplnost napadeného rozsudku.
26. Rozporuplnost nutno spatřovat i v tom, že krajský soud navrácení dítěte podmínil přemístěním matky do Spojených států amerických, aniž by zkoumal a vedl důkazní řízení k tomu, zda se stěžovatelka a) vůbec může do Spojených států amerických přemístit a zda má pro přesun zajištěny podmínky materiálního zajištění, dobrého zdravotního stavu, zdravotního pojištění a zaměstnanosti. Pakliže by do Spojených států amerických neodjela, její dcera by byla napadeným rozsudkem fakticky svěřena do péče vedlejšího účastníka, ačkoli v jiné části jeho odůvodnění se implicitně předpokládá, že vedlejší účastník není schopen se o dítě starat a že dítě nemůže bydlet v jeho chatě. Krajský soud vůbec nezajímalo, co se bude dít, jestliže matka do Spojených států amerických nevycestuje. Nezkoumal, jakou psychickou zátěž by pro ni přemístění znamenalo, zda si takovýto přesun může finančně dovolit či jakou má možnost najít si práci. K této otázce nechtěl provést ani výslech stěžovatelky a), která se musela důrazně dožadovat alespoň několika minut pro svá vyjádření. Naopak v případě vedlejšího účastníka byl dne 5. 12. 2017 proveden další účastnický výslech.
27. Z obavy, že výkonem napadeného rozsudku pozbude ústavní stížnost svého smyslu, požádala stěžovatelka a) o odklad jeho vykonatelnosti podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Za situace, kdy má dítě státní občanství Spojených států amerických, na něj v případě opuštění území České republiky mimo jurisdikci Evropské unie již nemusí dosáhnout (srovnej usnesení ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 3175/12). Nic na tom nemění ani záruky podle §489 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních, které jsou podle stěžovatelky a) nedostatečné a nevynutitelné. Trvá na tom, že nemůže být nucena k přesunu do Spojených států amerických, neboť jí tam v důsledku napadeného rozsudku hrozí trestní stíhání za mezinárodní únos či zadržení dítěte.
IV.
Argumentace stěžovatelky b)
28. Stěžovatelka b) uplatnila částečně shodnou argumentaci jako stěžovatelka a). Napadenému rozsudku vytýká, že případné navrácení do Spojených států amerických by zásadním způsobem ohrozilo její životní podmínky, rodinný život a zdravotní stav, přičemž nápravu těchto následků by bylo možné očekávat jen stěží. Krajský soud měl zcela opominout nejlepší zájem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatelka b) je plně integrovaná v České republice, kde si vytvořila i s ohledem na svůj věk pevné sociální vazby ke svému okolí a členům své rodiny, zejména k matce a babičce, se kterými žije v jedné domácnosti a je na ně fixována. Má zavedený životní režim, navštěvuje předškolní zařízení, a různé kroužky, je registrována u praktického lékaře, podstupuje řadu zdravotních vyšetření, která do dnešního dne nebyla ukončena. S otcem již déle než 1,5 roku nežije ve společné domácnosti, po určitou dobu ale nebyli v kontaktu vůbec a v současnosti je jejich kontakt nepravidelný nebo omezený. Na život ve Spojených státech amerických nemá s ohledem na nízký věk žádné vzpomínky.
29. Za těchto okolností není v nejlepším zájmu stěžovatelky b), aby byla vytržena z prostředí, ve kterém již po dobu téměř dvou let žije harmonický život. Vytržení takto malého dítěte z prostředí, na které je zvyklé a s kterým je zcela sžité, a jeho umístění do prostředí, které v daném věku vnímá jako cizí, způsobí fatální následky na zdravém psychickém vývoji stěžovatelky, frustraci, které do budoucna nebude možné zcela odstranit. Nejlepší zájem dítěte v dané věci opodstatňoval použití výjimky podle čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy, tato však byla ze strany krajského soudu vyložena velmi restriktivně, aniž by byly zohledněny okolnosti posuzovaného případu.
30. Napadenému rozsudku nutno vytknout, že se řadou otázek zabývá velmi formalisticky, aniž by se dostatečně vypořádal s důkazními návrhy, které v řízení před obecnými soudy předkládal opatrovník stěžovatelky b). Týká se to například určení místa obvyklého bydliště, u něhož se úvahy krajského soudu omezily na otázky, zda k přemístění došlo bez případného souhlasu druhého rodiče a zda návrh vedlejšího účastníka byl podán do jednoho roku od zadržení nezletilé na území České republiky. Krajský soud naopak odmítl řadu důkazů, jejichž prostřednictvím měly být prokázány faktické poměry rodiny ve Spojených státech amerických, a tím prostředí, do jakého se má stěžovatelka b) vrátit. Se stěžovatelkou b) mělo být jednáno toliko jako s objektem zájmů rodičů, zejména pak otce, a nikoli jako se subjektem práv, který disponuje ústavně zaručenými právy, včetně práva být slyšen. Krajský soud se měl správně zabývat otázkami, jaký je názor dítěte, respektive jeho opatrovníka, jakým způsobem bude zachováno jeho rodinné prostředí, jeho osobní důstojnost, ochrana práva na zdraví a jiných sociálních či kulturních práv a jaké důsledky způsobí navrácení stěžovatelky b) zpět do Spojených států amerických za situace, kdy je takovéto rozhodnutí vydáváno se značným časovým odstupem od okamžiku zadržení.
31. Jako vnitřně rozporné hodnotí stěžovatelka b) napadený rozsudek z toho důvodu, že se v něm na jedné straně tvrdí, že navrácení stěžovatelky nepředstavuje žádné nebezpečenství pro stěžovatelku, na straně druhé se však stanoví záruky, které mají zamezit potencionálnímu ohrožení dítěte. Tyto záruky jsou přitom v některých případech nevykonatelné, a to již z toho důvodu, že jurisdikce českých soudů je na území Spojených států amerických vyloučena. Napadený rozsudek například vychází z předpokladu, že matka bude doprovázet stěžovatelku b) do města A., a tam nadále zajišťovat fyzickou péči o ni. Tím krajský soud matce stěžovatelky b) fakticky uložil povinnost vrátit se do Spojených států amerických, aniž by se jí dotázal či provedl jiné důkazy ohledně možností jejího návratu. Již v průběhu řízení navíc uvedla, že tak učinit nemůže z důvodu hrozby jejího trestního stíhání a odebrání dítěte. Krajský soud vůbec neřešil, zda a za jakých podmínek bude stěžovatelka b) navrácena, jestliže se matka odmítne vrátit do Spojených států amerických. Nevykonatelné jsou i záruky, které mají zamezit tomu, aby byla stěžovatelka b) odebrána z faktické péče matky či aby bylo oběma zajištěno samostatné bydlení. Není zřejmé, z jakých prostředků bude dlouhodobě nezaměstnaný vedlejší účastník hradit náklady spojené s výživou stěžovatelky b), včetně zdravotního pojištění, ani zda bude stěžovatelka b) automaticky zařazena do předškolního vzdělávání, bez čehož se matka nebude moci zařadit do pracovního procesu.
32. Krajský soud dospěl k závěrům a skutkovým tvrzením, která jsou v rozporu s provedenými důkazy. Své závěry staví na úvahách, které nebyly předmětem dokazování, nebo na důkazech, které v řízení nebyly vůbec provedeny. Závěr o smíření se otce se změnou pobytu stěžovatelky byl vyloučen na základě úkonů ze strany otce, jimiž mělo být 29 e-mailů tvořících jeho komunikaci s Úřadem pro mezinárodně právní ochranu dětí, 26 e-mailů s příslušným americkým úřadem a 500 e-mailů s právními zástupci. Tyto e-maily však (s výjimkou jednoho) nebyly provedeny jako důkaz. Rovněž nebylo vzato v potaz, že se otec po dobu téměř 5 měsíců odmlčel, přičemž další e-maily poslal stěžovatelce a) až těsně před uplynutím jednoho roku od údajného zadržení. Závěry krajského soudu jsou založeny na takto ojedinělé komunikaci. Při akceptaci tohoto výkladu pak lze použití institutu smíření se, který stanoví Haagská úmluva, vyloučit i v případě zaslání jednoho neoficiálního e-mailu na příslušný úřad, což zjevně neodpovídá smyslu tohoto institutu.
33. Z provedeného dokazování nijak nevyplývá finanční situace vedlejšího účastníka, zda má nebo nemá úspory, jeho vlastnictví k nemovitostem či skutečnost, že služby na dům nebyly odhlášeny. Stejně tak nebylo nijak doloženo, zda je vedlejší účastník schopen a ochoten splnit záruky. Krajský soud se v tomto ohledu spokojil jen s jeho tvrzením, což vyvolává pochybnosti o jeho nestrannosti. Napadený rozsudek lze podle stěžovatelky b) považovat za překvapující a v rozporu se stávající judikaturou. Jde o zcela diametrálně odlišné rozhodnutí, než jaké přijal - na základě téhož důkazního stavu - městský soud. Krajský soud měl stěžovatelku b) poučit o svém právním názoru na věc i o tom, že se bude zabývat pouze otázkou časového okamžiku podání návratové žaloby ze strany otce, zatímco ostatní návrhy na provedení dokazování s ohledem na formalistický výklad Haagské úmluvy nepřipustí.
V.
Řízení před Ústavním soudem
34. Ústavní soud usnesením ze dne 15. 3. 2018 č. j. I. ÚS 735/18-47 podle §63 občanského soudního řádu ve spojení s §469 zákona o zvláštních řízeních soudních jmenoval Veřejnou ochránkyni práv opatrovníkem stěžovatelky b) k jejímu zastupování v tomto řízení. O návrhu stěžovatelky a) na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku rozhodl podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu usnesením ze dne 15. 3. 2018 č. j. I. ÚS 735/18-50 tak, že mu vyhověl. Vykonatelnost byla odložena do pravomocného rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti.
35. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost stěžovatelky a) i ústavní stížnost stěžovatelky b), o níž bylo původně vedeno řízení pod sp. zn. I. ÚS 937/18, směřují proti stejnému rozsudku a jsou podány osobami, jejichž práv se tento rozsudek dotýká, Ústavní soud usnesením ze dne 15. 3. 2018 č. j. I. ÚS 735/18-54 podle §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §112 odst. 1 občanského soudního řízení spojil obě ústavní stížnosti ke společnému řízení, které je dále vedeno pod sp. zn. I. ÚS 735/18 jakožto spisovou značkou dříve podané ústavní stížnosti. Jmenování Veřejné ochránkyně práv opatrovníkem stěžovatelky b) tím bylo vztaženo na řízení o obou ústavních stížnostech. K tomu je třeba dodat, že ústavní stížnost stěžovatelky b) sice byla podána Městem Jindřichův Hradec v jejím zájmu, což má význam pro posouzení otázky, zda byla podána osobou k tomu oprávněnou, tato skutečnost však ještě nezakládá jeho oprávnění zastupovat stěžovatelku b) v tomto řízení (podrobně nález ze dne 28. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 2866/17). K jmenování opatrovníka pro řízení o její ústavní stížnosti by tak muselo dojít i v případě, že by ke spojení řízení nedošlo.
36. Ústavní soud si vyžádal spis vedený u městského soudu pod sp. zn. 82 Nc 2503/2017 a vyzval krajský soud i vedlejšího účastníka k vyjádření se k ústavním stížnostem. O vyjádření požádal také Veřejnou ochránkyni práv jako opatrovnici stěžovatelky b).
V./a
Vyjádření krajského soudu
37. Krajský soud ve svém vyjádření ze dne 20. 4. 2018 plně odkázal na obsah napadeného rozsudku, který detailně popisuje vzniklý skutkový stav a ozřejmuje jeho právní hodnocení. Jak dále uvedl, jeví se mu již pravidlem, že neúspěšný účastník řízení o navrácení dítěte se po rozhodnutí odvolacího soudu obrací na některý z vrcholných soudů s cílem zvrátit navrácení dítěte do místa obvyklého bydliště. Prodloužení řízení pak má za následek, že žádný soud není schopen v důsledku uplynutí doby mnoha let od nezákonného přemístění do České republiky provést výkon rozhodnutí navrácením dítěte. Procesní úspěch a formální vítězství tak nakonec zůstává tomu z rodičů, který dítě proti vůli druhého přemístil.
38. Argumentace stěžovatelek obsahuje zčásti skutečnosti, které pro právní posouzení věci nemohou být určující, zčásti rozsáhlou skutkovou polemiku se závěry odvolacího soudu, jakož i úvahy ryze emocionální. Nelze souhlasit s tím, že by napadený rozsudek byl překvapivý. Krajský soud účastníky řízení seznámil s účelem řízení, skutečnostmi rozhodnými pro právní posouzení věci, zamýšleným dalším doplněním dokazování ze strany odvolacího soudu a také s možností rozhodnutí v režimu úplné apelace, tedy změny rozsudku městského soudu. Následně rovněž nařídil celkem dvě jednání.
39. Řízení o navrácení dítěte je toliko řízením o předběžném opatření sui generis. Široký rozsah přezkumné činnosti zdejšího odvolacího soudu a prostor daný k uplatnění všech procesních práv stěžovatelek je proto v evropském kontextu spíše výjimkou. Krajský soud se podrobně vyjádřil k pojmu obvyklého bydliště, přičemž upozornil na jeho různá pojetí, a to i s přihlédnutím k judikatuře Soudního dvora Evropské unie. Pojem místa obvyklého bydliště dítěte slouží určení mezinárodní příslušnosti soudu, jeho výklad je autonomní, nezávislý na výkladu vnitrostátních předpisů obsahujících identický pojem. Určení tohoto místa musí vycházet z předem daných skutečností. Ve smyslu zahraniční judikatury jde o smíšenou otázku faktů a práva, byť v realitě je více frekventovaný koncept skutkový. Posuzována je třeba míra integrace dítěte či úmysl pečujících osob.
40. Pojem nejlepší zájem dítěte se stal zejména v posledních letech určitým teoretickým východiskem i v tzv. únosové agendě. Lze jej vykládat jednak jako zohlednění všech výhod, které je možné za dané situace dítěti poskytnout, jednak jako minimalizaci nepohodlí, škodlivých vlivů či dokonce újmy, která by mohla být dítěti rozhodnutím soudu způsobena. Jde o pojem flexibilní, neboť jeho obsah může v důsledku prostého běhu času a změny rozhodujících skutečností doznat změny. Za všech okolností musí být vykládán s přihlédnutím ke konkrétní osobnosti dítěte, jeho potřebám, schopnostem, predispozicím a rozvojovému potenciálu, stejně jako s přihlédnutím k aktuální životní situaci jeho rodičů. Svoji roli zde hrají stabilita prostředí, vztah dítěte k tomu kterému z rodičů, přání dítěte. V souvislosti s neoprávněným přemístěním nebo zadržením dítěte nelze význam nejlepšího zájmu dítěte absolutizovat. Zájem dítěte nemůže tvořit podklad pro rozhodnutí soudu bez dalšího tam, kde je dána jednoznačná právní úprava. Recentní právní úprava řízení o navrácení dítětě kupříkladu nepovažuje ani vztah dítěte k jednomu z rodičů, ani přání dítěte za překážku rozhodnutí o navrácení dítěte.
41. Dojde-li k protiprávnímu přemístění či zadržení dítěte, daný komplex právních předpisů má za cíl zajistit, že nikdo nemůže těžit ze svého protiprávního chování či jednání. Rodič, který dítě nezákonně přemístil či zadržel, je prostřednictvím zásahu státní moci nucen je bezodkladně navrátit do původního bydliště. Neoprávněným odebráním nebo zadržením dítěte je třeba rozumět odebrání nebo zadržení, které porušuje právo péče o dítě vyplývající buď ze soudního rozhodnutí, ze zákona nebo z oboustranně zavazující dohody podle právních předpisů smluvního státu, kde mělo dítě své obvyklé bydliště bezprostředně před odebráním nebo zadržením. To vše za předpokladu, že v této době skutečně existoval výkon práva péče o dítě, ať již rodiči společně nebo jedním z rodičů samostatně nebo by toto právo mohlo být nerušeně vykonáváno v případě, že by k odebrání nebo zadržení nedošlo. Dítě se zásadně nenavrací k druhému z rodičů (do jeho rukou), ale toliko do místa obvyklého bydliště.
42. Každá neshoda rodičů nezletilého dítěte, obzvlášť, eskaluje-li do soudního řízení, má na nezletilé dítě dozajista negativní vliv. Nelze ovšem paušálně shrnout, že každé řízení o navrácení dítěte, v němž bylo najisto postaveno protiprávní přemístění dítěte, musí mít za následek odepření návratu dítěte z důvodu "fyzické nebo duševní újmy", případně "nesnesitelné situace". Je-li totiž ze strany rodiče, který se protiprávního únosu dopustil, předložena soudu zpráva psychologa či psychiatra, že předání nezletilého do jiného výchovného prostředí či jeho umístění mimo republiku považuje se za ohrožující pro duševní vývoj nezletilého, je otázkou, jaké důsledky má soud takové zprávě přičítat a zda takovou zprávu lékař u každého dítěte traumatizovaného věčnými konflikty rodičů nevyhotoví buď z opatrnosti, nebo v naději, že tímto sdělením alespoň potvrdí status quo. Krajský soud vždy pečlivě zvažuje existenci těchto (dnes pravidelně tvrzených) okolností, přičemž vychází z lékařských zpráv a důkazů, které tu byly ke dni jeho rozhodnutí, nikoli z písemností zajištěných po jeho rozhodnutí. Ty přicházejí k důkazu až v řízení o výkon rozhodnutí a mohou představovat důvody pro odepření, respektive zastavení výkonu rozhodnutí. Tyto etapy řízení, tedy řízení nalézací a vykonávací, nelze zaměňovat.
V./b
Vyjádření vedlejšího účastníka
43. Z vyjádření vedlejšího účastníka ze dne 7. 5. 2018 vyplývá, že podle jeho názoru se obecné soudy danou věcí řádně zabývaly a svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Ústavní stížnosti jsou především polemikou se skutkovým posouzením věci, která postrádá ústavněprávní přesah. Odůvodnění napadených rozhodnutí je ústavně konformní a srozumitelné a v něm obsažené závěry není důvod jakkoli zpochybňovat. V závěrech obecných soudů nelze shledat žádný náznak svévole či odklon od předchozí praxe. Krajský soud pouze napravil pochybení městského soudu, který nesprávně použil argumentaci ohledně údajného smíření se vedlejšího účastníka s pobytem nezletilé v České republice.
44. Vedlejší účastník zdůrazňuje, že obecné soudy nerozhodovaly o navrácení dítěte otci, ale o vrácení věci do jurisdikce Spojených států amerických. Teprve tamní soud upraví právo péče o dítě tak, aby byl zohledněn jeho nejlepší zájem. Haagská úmluva vychází z postulátu, že jakékoli přemístění nezletilého z místa jeho obvyklého bydliště bez souhlasu držitele práva péče o nezletilého závažným způsobem porušuje zájem dítěte a představuje situaci, kterou je třeba v co nejkratší lhůtě ukončit bez meritorního přezkumu sporu mezi rodiči. To je právě předmětný nejlepší zájem dítěte, který stěžovatelky odmítají uznat, přičemž právě tento požadavek Haagské úmluvy obecné soudy dodržely.
45. Oba soudy provedly totožný výklad pojmu obvyklé bydliště a své závěry řádně podložily. Nezletilá až do inkriminované doby žila pouze ve Spojených státech amerických, kde měla veškeré zázemí a kde se rodiče před soudem dohodli, že žádný z nich bez souhlasu druhého nezmění bydliště dítěte. Stěžovatelka a) tuto dohodu porušila tím, že protiprávně zadržela dceru v České republice a fakticky znemožnila otci výkon práva péče. Nelze naopak akceptovat stav, kdy rodič únosce bude spoléhat na přiznání odkladného účinku či jiné způsoby prodlužování řízení a vědomě účelově odsouvat návrat, aby posléze mohlo být tvrzeno, že si nezletilé dítě zvyklo na pobyt v České republice. Jde o očividné zaměňování zájmu dítěte za zájem rodiče únosce, vyplývající z nepochopení účelu a smyslu čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy.
46. Navrácení nezletilé do místa jejího obvyklého bydliště pro ni nebude znamenat nesnesitelnou situaci. Ve Spojených státech amerických jí žádná rizika ani újma nehrozí. Jde o vyspělý demokratický stát se zcela konformním přístupem k lidským právům. Upozornit lze i na zásadu reciprocity, kdy soudy Spojených států amerických opakovaně vydávají návratové rozsudky do České republiky. Nezletilá je občankou Spojených států amerických, má tam zajištěné bydliště, finance i školu. Tvrzení stěžovatelky a) o násilí či zneužívání ze strany otce byla vyvrácena přímo v řízení. Podle zkušenosti vedlejšího účastníka na něj dcera reagovala vždy pozitivně. Ve spisu jsou obsaženy fotografie i videa prokazující, že jejich vztah byl zcela v pořádku a že spolu mluvili v angličtině, a to i po dobu jejich kontaktu v roce 2017. Nezletilá je navíc ve věku, kdy se dokáže bez větších problémů znovu napojit na užívání angličtiny.
47. Vedlejší účastník si není vědom toho, že by bylo proti stěžovatelce a) zahájeno trestní stíhání. Pakliže si stěžuje, že se vyžaduje také její návrat, nelze než dodat, že strpění určitého diskomfortu od ní v dané situaci lze očekávat. Byla to ostatně ona, kdo způsobil porušení soudní dohody protiprávním zadržením dcery v České republice. Pokud by se odmítla vrátit do Spojených států amerických s dcerou, znamenalo by to, že rozhodnutí o návratu bylo v jejím nejlepším zájmu, protože právě tam má rodiče, který o ní má zájem. Ve vztahu k stanoveným zárukám vedlejší účastník uvedl, že je ve stanovené lhůtě beze zbytku splnil, a tudíž jsou veškeré námitky vůči nim obsoletní. Stěžovatelce a) zaslal celkovou částku 7 450 USD a zajistil bydlení v nájemním bytě v sousedním městě A., což oznámil jí i orgánu sociálně-právní ochrany dětí.
48. Závěrem vedlejší účastník vytýká postupu orgánu sociálně-právní ochrany dětí jednostranný přístup, když ve své činnosti akcentoval pouze přání a tvrzení matky, zatímco jeho důkazně podpořená tvrzení (ohledně pracovní historie, úspor, bydlení či zajmu o dítě) přehlížel. Fakticky tak tento orgán vystupoval jako právní zástupce matky, k níž byl zcela nedůvodně nekritický, ačkoli se dopustila protiprávního zadržení dítěte, omezování styku otce s dcerou, neposkytování informací a křivého obvinění otce z pohlavního zneužívání. Jestliže uvedený orgán vnímá jako dostatečnou možnost výkonu rodičovské péče to, že je otci umožněn občasný kontakt s dcerou přes program Skype, jde o zcela tristní selhání, jež přispělo ke vzniku aktuální negativní situace.
V./c
Vyjádření Veřejné ochránkyně práv
49. Veřejná ochránkyně práv Mgr. Anna Šabatová, Ph.D., se ve svém vyjádření ze dne 1. 6. 2018, které učinila jako opatrovnice stěžovatelky b), obecně vyjádřila k účelu Haagské úmluvy, jakož i nutnosti zohlednění dalších mezinárodních závazků při jejím použití. Vždy musí být zohledněn nejlepší zájem dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte i právo na rodinný život podle čl. 8 Úmluvy.
50. Zatímco závěr krajského soudu o nedostatku podmínek pro použití čl. 13 písm. a) Haagské úmluvy považuje Veřejná ochránkyně práv za dostatečně a srozumitelně odůvodněný, toto hodnocení již nelze vztáhnout na způsob, jakým se krajský soud zhostil posouzení podmínek pro použití jejího čl. 13 písm. b). Výčet okolností, jejichž naplnění by podle názoru krajského soudu mohlo založit důvod použití tohoto článku, je příliš zužující, neboť mohou nastat i jiné skutečnosti, které by mohly navrácené dítě vystavit fyzické nebo duševní újmě, případně je jinak dostat do nesnesitelné situace. Existenci takových okolností by bylo možné dovodit z tvrzené absence sociálního a výchovného zázemí na straně otce, slabé rodičovské vazby stěžovatelky b) k otci či naopak její citové fixaci na matku jako primární pečovatelku, existence jazykové komunikační bariéry, jejího zdravotního stavu a nedostupnosti potřebné zdravotní péče ve Spojených státech amerických. Krajský soud se ale těmito okolnostmi nezabýval. V dostatečné míře prováděl dokazování pouze jejím zdravotním stavem. Z napadeného rozsudku není zřejmé, na základě jakých skutečností krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatelka a) bude svou nezletilou dceru do Spojených států amerických následovat, ani zda zvažoval riziko jejího trestního stíhání v případě návratu. Pokud by nespolupracovala, stanovené záruky by se staly iluzorními, bez reálného vlivu na faktickou situaci stěžovatelky b) a její životní podmínky.
51. Z protokolu o jednání před krajským soudem mělo vyplynout, že účastníci řízení neměli prostor uplatňovat své námitky a navrhovat důkazy k otázce použití čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy. Byli toliko poučeni, že těžištěm dokazování je otázka souhlasu otce se změnou obvyklého bydliště nezletilé v souvislosti s jejím zdravotním stavem. Širšímu rozsahu dokazování krajský soud výslovně zamezil a následně účastníky poučil, že další dokazování provádět nebude. Správně měl přitom poskytnout poučení podle §213b odst. 2 ve spojení s §118a občanského soudního řádu, aby mohly stěžovatelky účinně reagovat na jiný právní náhled krajského soudu. Důsledkem tohoto postupu mohly být zásadní důkazy odůvodňující použití čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy, například odborná vyjádření z oboru psychologie či lékařská zpráva z oboru psychiatrie, předkládány až po ukončení řízení před krajským soudem, přestože jsou v rámci řízení o navrácení dítěte běžně stěžejním důkazem vypovídajícím o případné hrozbě újmy, která by dítěti návratem vznikla. Ze všech těchto důvodů mělo být porušeno základní právo stěžovatelky b) na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
V./d
První replika stěžovatelky a)
52. Na uvedená vyjádření reagovala stěžovatelka a) ve svých podáních ze dne 8. 6. 2018 a 21. 6. 2018. Vyjádření krajského soudu a vedlejšího účastníka podle jejího názoru nereagují na zásadní argumenty ústavní stížnosti, mezi něž patří poukaz na smysl a účel Haagské úmluvy, opožděnost návrhu, nesprávnost provedeného výkladu obvyklého bydliště dítěte, nerespektování nejlepšího zájmu dítěte či nerovný přístup k účastníkům řízení. Místo toho obhajují mechanické a izolované použití čl. 12 Haagské úmluvy, který ztotožňují s vyjádřením nejlepšího zájmu dítěte.
53. Význam napadeného rozhodnutí nelze bagatelizovat tím způsobem, že se jím pouze stanovuje jurisdikce pro opatrovnické řízení. Nejde o pouhé předběžné opatření sui generis, nýbrž o rozhodnutí, na jehož základě bude dítě nuceno k přestěhování do neznámého prostředí na dobu neurčitou. Krajský soud měl při posuzování obvyklého bydliště dítěte respektovat, že stěžovatelka a) žije se svou dcerou již dva roky v České republice, z toho většinu času bez reálného zájmu otce. Měl postupovat v souladu se zásadou minimalizace zásahu do soukromého a rodinného života a usilovat o zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb, nikoli vytrhnout dítě z jeho komfortního sociálního prostředí, do nějž se plně integrovalo. Vyjádření krajského soudu je spíše akademickou esejí, která paradoxně v mnohém podporuje argumentaci stěžovatelky a). Toto vyjádření vůbec nezohledňuje poměry dítěte, mezinárodní závazky ani relevantní rozhodnutí Ústavního soudu, zejména nález sp. zn. II. ÚS 378/17. Vyjádření vedlejšího účastníka zase obsahuje útočná a demagogická tvrzení bez ústavněprávního přesahu a potvrzuje, že vedlejší účastník podal návrh jen ze sobeckých pohnutek.
54. Námitka překvapivosti rozhodnutí, kterou stěžovatelka a) uplatnila v ústavní stížnosti, se týkala stanovení záruk. Toto rozhodnutí nemá žádný procesní podklad a stěžovatelka a) jej vnímá jako projev svévole. Krajský soud se jí ani jen nedotázal, zda může s dítětem cestovat do Spojených států amerických a zda má prostředky k tomu, aby tam mohla pobývat. Podotýká, že v této části je napadený rozsudek nevykonatelný, neboť podmínka implikující navrácení nemůže nikdy časově tomuto navrácení předcházet. Je logickým nesmyslem, pokud je vedlejší účastník povinen zajistit bydlení matky a nezletilé ve Spojených státech amerických do doby vydání rozhodnutí o úpravě rodičovské odpovědnosti k nezletilé, přičemž stěžovatelka a) je povinna zajistit navrácení nezletilé teprve poté. Stejně tak odporuje pravidlům výrokové logiky povinnost vedlejšího účastníka zdržet se odejmutí nezletilé z faktické péče stěžovatelky a), jestliže jde o podmínku, při jejímž splnění mu bude nezletilá navrácena.
55. K vyjádření Veřejné ochránkyně práv stěžovatelka a) dodala, že se s jejími závěry v podstatných částech ztotožňuje, zejména pokud jde o tvrzení, že krajský soud procesně pochybil ignorováním tvrzení a důkazních návrhů obou stěžovatelek.
V./e
Doplňující vyjádření vedlejšího účastníka
56. Vedlejší účastník ve svém podání ze dne 30. 7. 2018 vyjádřil nesouhlas s některými tvrzeními obsaženými ve vyjádření Veřejné ochránkyně práv i posledním vyjádření stěžovatelky a). Není pravdou, že by se krajský soud nezabýval námitkami ohledně použitelnosti čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy, pouze je shledal nepřesvědčivými. Pokud jde o pochybnosti ohledně stanovených záruk, vedlejší účastník odmítá představu, že krajský soud měl předem předpokládat nerespektování závazného soudního rozhodnutí ze strany stěžovatelky a). Neochota rodiče, který unesl dítě, podřídit se rozhodnutí o navrácení dítěte nemůže být důvodem pro jeho zrušení, stejně jako riziko trestního stíhaní v domovském státě, který je pouze důsledkem porušení povinnosti. To by totiž znamenalo dát všem rodičům-únoscům zelenou a nechat je, ať si děti protiprávně přemísťují, jak chtějí.
57. Výsledek řízení před Ústavním soudem bude mít zásadní význam pro nastavení další praxe v oblasti tzv. mezinárodních únosů. Pokud umožní rodičům-únoscům schovávat se za různé psychologické posudky, které povedou k účelovému prodlužování řízení o navrácení dítěte, pak následkem bude porušení Haagské úmluvy a práv všech účastníků, včetně většího odcizení dítěte od únosem postiženého rodiče. Místo toho by měl Ústavní soud zajistit dodržování práv protiprávně přemístěných dětí na zákonné soudní řízení před místně příslušným soudem. Představa, že řízení o navrácení dítěte bude plnohodnotným soudním řízením s veškerým opatrovnickým dokazováním, znamená nepochopení účelu celé Haagské úmluvy. Nadužívání a zneužívání psychologického znaleckého zkoumání bylo odmítnuto již novelou občanského soudního řádu v roce 2008, čímž došlo k překonání předchozí judikatury Nejvyššího soudu, která se touto slepou cestou vydala. Odlišný charakter tohoto řízení od opatrovnického řízení byl zdůrazněn také úpravou zakotvenou později v zákonu o zvláštních řízeních soudních. Ve všech právních předpisech týkajících se této problematiky, jakož i odborné literatuře a judikatuře, je výslovně kladen důraz na rychlost řízení. Prodlužováním řízení dochází k těžko napravitelným škodám na vztahu dítěte a únosem postiženého rodiče.
V./f
Druhá replika stěžovatelky a)
58. Stěžovatelka a) využila možnosti sdělit své stanovisko i k doplňujícímu vyjádření vedlejšího účastníka. Ve svém podání ze dne 14. 8. 2018 shrnula podstatné části své argumentace. Nadále trvá na tom, že návrh na navrácení dítěte byl podán po uplynutí roční lhůty. Dále uvedla, že dobrovolně řádně dodržuje zavedené styky otce s dítětem přes program Skype, které však otec dosud využíval jen k výtkám na adresu matky. Do Spojených států amerických nemůže vycestovat, protože tam nemá kde bydlet, ani k tomu nemá potřebné prostředky. Vedlejší účastník jí žádný byt nezajistil, ani jí neposlal peníze. Ty poslal pouze na bankovní účet ve Spojených státech amerických, k němuž má rovněž dispoziční právo, a to se sdělením, že jsou to peníze použitelné pouze na tamní pobyt nezletilé a nesmí být převedeny jinam.
59. Vedlejší účastník nijak nereflektuje argumentaci stěžovatelky a) k nejlepšímu zájmu dítěte a k pravidlům spravedlivého procesu. Místo toho se dovolává pustého formalizmu a rychlého soudního řízení bez řádného posouzení jeho předmětu. Takový postup by byl nicméně protiústavní a nepřijatelný pro právní řád kteréhokoli demokratického státu.
60. Podáním ze dne 4. 12. 2018 stěžovatelka a) doplnila své důkazní návrhy podporující její tvrzení, že vedlejší účastník měl v úmyslu dlouhodobě pobývat v České republice.
VI.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
61. Ústavní soud konstatuje, že je příslušný k projednání obou návrhů. Ústavní stížnosti jsou přípustné (ze strany stěžovatelek byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), byly podány včas a osobami k tomu oprávněnými a splňují i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
62. Oprávnění Města Jindřichův Hradec podat ústavní stížnost jménem stěžovatelky b) vyplývá ze skutečnosti, že tato ji s ohledem na svůj věk a schopnosti nemohla podat sama a podání ústavní stížnosti bylo v jejím zájmu. Za těchto okolností mohla ústavní stížnost jejím jménem z povahy věci podat pouze jiná osoba. Nepřipuštění této možnosti by fakticky znamenalo, že stěžovatelce by byl odepřen přístup k Ústavnímu soudu, a to přestože z možnosti podat ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nemůže být vyloučena žádná fyzická nebo právnická osoba, která je nositelem základního práva nebo svobody (podrobně nález sp. zn. II. ÚS 2866/17).
VII.
Vlastní posouzení
63. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelek, vyjádřeními účastníka a vedlejšího účastníka řízení a obsahem příslušného spisu, zhodnotil, že ústavní stížnosti je zjevně neopodstatněná.
64. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
65. Stěžovatelky uplatnily ve prospěch svého tvrzení o porušení jejich základních práv a svobod několik okruhů námitek ve vztahu k napadenému rozsudku, jejichž podstatu lze shrnout jako
- nesprávné posouzení obvyklého bydliště nezletilé [čl. 3 písm. a) Haagské úmluvy],
- nesprávné posouzení toho, zda vedlejší účastník pečoval o osobu dítěte, respektive vykonával právo péče o dítě v době zadržení, nebo zda souhlasil či později se smířil se zadržením nezletilé [čl. 13 písm. a) Haagské úmluvy],
- nesprávné posouzení nebezpečí, že návrat by vystavil dítě fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace [čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy], včetně významu sžití se dítěte s novým prostředím (čl. 12 Haagské úmluvy), a
- stanovení logicky rozporných a fakticky nevynutitelných záruk podmiňujících navrácení nezletilé, jejichž prostřednictvím měla být stěžovatelce a) nepřípustným způsobem uložena povinnost vycestovat do Spojených států amerických [§489 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních].
66. Ústavní soud se postupně zabýval všemi uvedenými okruhy námitek, přičemž v jejich rámci posuzoval také to, zda závěry obecných soudů obstojí z hlediska zásad spravedlivého procesu, zejména zda nedošlo k takovým pochybením v rámci procesu dokazování a následného skutkového nebo právního posouzení, která by z hlediska práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny zpochybňovala výsledek řízení jako celek.
67. V posuzované věci rozhodovaly obecné soudy o návrhu vedlejšího účastníka na navrácení jeho dcery do místa obvyklého pobytu podle čl. 8 Haagské úmluvy. Zvláštní úprava řízení o tomto návrhu je upravena v §478 a násl. zákona o zvláštních řízeních soudních, přičemž pro rozhodnutí o návrhu byly z hlediska tzv. podústavního práva podstatné především čl. 3 písm. a), čl. 12 a 13 Haagské úmluvy a §489 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních.
68. Podle čl. 3 Haagské úmluvy se přemístění nebo zadržení dítěte považuje za protiprávní, jestliže [písmeno a)] bylo porušeno právo péče o dítě, které má osoba, instituce nebo kterýkoli jiný orgán buď společně, nebo samostatně, podle právního řádu státu, v němž dítě mělo své obvyklé bydliště bezprostředně před přemístěním nebo zadržením, nebo [písmeno b)] v době přemístění nebo zadržení bylo toto právo skutečně vykonáváno, společně nebo samostatně, nebo by bylo takto vykonáváno, kdyby bylo nedošlo k přemístění nebo zadržení. Právo péče o dítě uvedené v písmenu a) může vyplývat zejména ze zákonů nebo ze soudního nebo správního rozhodnutí nebo z dohody platné podle právního řádu daného státu.
69. Článek 12 Haagské úmluvy stanoví, že jestliže dítě bylo protiprávně přemístěno nebo zadrženo podle čl. 3 a v den zahájení řízení před soudním orgánem smluvního státu, v němž dítě je, uplynulo období kratší jednoho roku ode dne protiprávního přemístění nebo zadržení, nařídí příslušný orgán bezodkladně navrácení dítěte. Neprokáže-li se, že dítě se sžilo se svým novým prostředím, soudní nebo správní orgán nařídí navrácení dítěte, i když řízení začalo po uplynutí období jednoho roku uvedeného v předcházejícím odstavci. Má-li soudní nebo správní orgán dožádaného státu důvod se domnívat, že dítě bylo přemístěno do jiného státu, může zastavit řízení nebo zamítnout návrh na navrácení dítěte.
70. Uvedená ustanovení doplňuje čl. 13 Haagské úmluvy, podle něhož bez ohledu na ustanovení předcházejícího článku není soudní nebo správní orgán dožádaného státu povinen nařídit navrácení dítěte, jestliže osoba, instituce nebo jiný orgán, který nesouhlasí s jeho navrácením, prokáže, že [písmeno a)] osoba, instituce nebo jiný orgán, který měl pečovat o osobu dítěte, ve skutečnosti nevykonával právo péče o dítě v době přemístění nebo zadržení nebo souhlasil či později se smířil s přemístěním nebo zadržením, nebo [písmeno b)] je vážné nebezpečí, že návrat by dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace.
71. Pro účely dalšího výkladu nutno zmínit i §489 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních, který stanoví, že soud může v rozhodnutí podmínit nebo podmíněně odložit navrácení dítěte, a to splněním přiměřených záruk navrhovatelem nebo vydáním rozhodnutí anebo učiněním jiných opatření orgány státu, do něhož má být dítě navráceno.
72. Ústavní soud v rámci ústavněprávního přezkumu posuzoval, zda napadený rozsudek respektoval ústavní záruky spravedlivého procesu, jejichž součástí jsou vedle požadavku náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), nález ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)] také některé požadavky vztahující se ke skutkovým zjištěním a jejich právnímu hodnocení. Vlastní skutkové a na ně navazující právní závěry obecných soudů, jež jsou obsaženy v odůvodnění soudního rozhodnutí, nesmí být projevem libovůle, ani nesmí sloužit k sofistikovanému zdůvodnění zjevné nespravedlnosti [nález ze dne 11. 7. 1996 sp. zn. III. ÚS 127/96 (N 68/5 SbNU 519)]. Skutková zjištění musí být výsledkem takového hodnocení provedených důkazů, které je logicky správné a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Právní hodnocení se pak musí vztahovat k takto učiněným skutkovým zjištěním a nesmí být s nimi v rozporu. Případný rozpor mezi obecnými soudy provedenými důkazy a jejich skutkovými zjištěními nebo mezi jejich skutkovými zjištěními a právními závěry má za následek porušení základního práva účastníka řízení, jestliže jde o rozpor "extrémní", který zpochybňuje výsledek soudního řízení [nález ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87), nález sp. zn. III. ÚS 84/94].
73. Zásadám spravedlivého procesu by neodpovídaly výklad a použití tzv. podústavního práva, jež by nezohlednily správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného práva nebo svobody na posuzovanou věc [nález ze dne 21. 3. 2002 sp. zn. III. ÚS 256/01 (N 37/25 SbNU 287)], nebo by nerespektovaly jednoznačně znějící kogentní normu [nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)], nebo by zjevně a neodůvodněně vybočovaly ze standardů výkladu, který je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovatelnému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Rozhodnutí, jehož nosné důvody by byly výsledkem takto nesprávně provedeného výkladu, by z ústavněprávního hlediska nemohlo obstát.
74. Rozhodnutí o navrácení dítěte podle Haagské úmluvy a zákona o zvláštních řízeních soudních se dotýká především základního práva rodičů a dítěte na ochranu před neoprávněnými zásahy do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny, základního práva rodičů na péči o děti i práva dítěte na rodičovskou výchovu podle čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny i základních práv dítěte zaručených Úmluvou o právech dítěte. Je tomu tak z toho důvodu, že jeho výsledkem může být povinnost rodiče, který dítě protiprávně přemístil nebo zadržel, strpět jeho návrat do jiného státu. V obecné rovině jde nicméně o přípustný následek protiprávního jednání tohoto rodiče, který je legitimován požadavkem ochrany práv druhého z rodičů, jakož i zájmu dítěte na styku s tímto rodičem a jeho péči či výchovu. Neshodu mezi rodiči nelze řešit tím, že jeden z rodičů bez souhlasu toho druhého odejde či setrvá společně s dítětem v jiném státě, než v jakém má dítě své obvyklé bydliště, a tím znemožní druhému rodiči výkon jeho práv. Takovémuto jednání nelze přiznat právní ochranu a je žádoucí, aby jeho následky byly pokud možno co nejrychleji odstraněny navrácením dítěte do země, kde byla doposud vykonávána péče o něj ze strany obou jeho rodičů. Haagská úmluva sleduje právě tento účel. Teprve po navrácení dítěte do státu, kde je jeho obvyklé bydliště, může tamní příslušný soud rozhodnout o případné úpravě péče o dítě.
75. Jakkoli má rozhodování o navrácení dítěte podle Haagské úmluvy za cíl obnovení stavu před přemístěním nebo zadržením dítěte, neznamená to, že k tomu musí dojít bez dalšího. Tak jako v jiných případech, kdy se rozhodnutí orgánu veřejné moci týká práv nezletilého dítěte, poskytuje i tato úmluva prostor pro posouzení, zda s ohledem na všechny relevantní okolnosti nepřeváží zájem na zachování nově vzniklého stavu. Nelze totiž přehlížet, že plynutím času se vyvíjí i poměry dítěte či jeho vzájemný vztah k jednotlivým rodičům. Dítě si zvyká na nové prostředí a vytváří si nové zázemí a sociální vazby. Haagská úmluva proto předpokládá, že rodič, do jehož práv bylo přemístěním nebo zadržením dítěte zasaženo, bude aktivně usilovat o jeho navrácení. Naopak nezaručuje vyhovění jeho návrhu, jestliže by dlouhodobě zůstával nečinný. Nelze přehlédnout, že navrácení se vždy týká především samotného dítěte, které není objektem, ale subjektem souvisejících právních vztahů, a v tomto smyslu je nutno v souladu s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte zohlednit primárně jeho nejlepší zájem, s nímž může být pozdější navrácení naopak v rozporu.
76. Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozsudku neshledal žádný důvod, pro který by bylo lze z ústavněprávního hlediska rozporovat závěry obecných soudů ohledně protiprávnosti zadržení nezletilé a místa jejího obvyklého bydliště. Provedené důkazy opodstatňují hodnocení, že mezi stěžovatelkou a) a vedlejším účastníkem neexistovala shoda na trvalém přestěhování se do České republiky nebo na tom, že by zde stěžovatelka a) měla zůstat se svou dcerou. Vedlejší účastník tento pobyt vnímal pouze jako dočasný, přičemž rozhodnutí matky nevrátit se s nezletilou do Spojených států amerických mu brání v tom, aby se mohl ve stejné míře jako předtím podílet na péči o ní. Právě absence jeho souhlasu je důvodem, pro který je třeba jednání stěžovatelky a) považovat za protiprávní zadržení podle čl. 12 Haagské úmluvy.
77. Z neexistence shody na dlouhodobém či trvalém přemístění vyplývá, že místem obvyklého bydliště nezletilé podle čl. 3 písm. a) Haagské úmluvy bylo v době jejího zadržení nadále město A., v němž celá rodina před odjezdem do České republiky žila. Návrh byl zároveň podán v době jednoho roku od protiprávního zadržení dítěte, což podle čl. 12 Haagské úmluvy znamená povinnost soudu nařídit bezodkladně navrácení dítěte bez ohledu na to, zda se nezletilá sžila s novým prostředím. V této souvislosti postačí odkázat na příslušné části odůvodnění napadeného rozsudku, respektive jemu předcházejícího rozsudku městského soudu.
78. Uvedená povinnost soudu by byla dána pouze za předpokladu absence některé z výjimek vyplývajících z Haagské úmluvy, jejichž existence je podstatou dalších námitek stěžovatelek. Ústavní soud proto dále přezkoumal závěr krajského soudu, podle něhož nedošlo ke smíření se vedlejšího účastníka s protiprávným zadržením jeho dcery podle čl. 13 písm. a) Haagské úmluvy. Právě v otázce smíření se zaujal krajský soud odlišné právní hodnocení než městský soud. Ten dovodil konkludentní souhlas vedlejšího účastníka z jeho téměř rok trvající nečinnosti, během níž byl bez osobního kontaktu s nezletilou a zároveň nevyužil právního prostředku, který by mu pro takovýto kontakt otevřel prostor či kterým by dosáhl navrácení dítěte. Krajský soud se s tímto hodnocením neztotožnil. Vzal v úvahu, že vedlejší účastník hned po návratu do Spojených států amerických informoval místní příslušné úřady o neoprávněném zadržení jeho dcery v České republice, což doložil dopisem tamního Ministerstva zahraničních věcí (United States Department of State) ze dne 28. 10. 2016. V květnu 2017 pak kontaktoval Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí s žádostí o zprostředkování kontaktů s dcerou. Snaha o udržení těchto kontaktů vyplývala i z dalších důkazů, zejména komunikace rodičů z ledna a února 2017 či e-mailů navrhovatele z 29. 5. 2017, 1. 6. 2017 a 2. 6. 2017. Závěru, že se vedlejší účastník smířil s pobytem nezletilé v České republice, měly odporovat i e-mail stěžovatelky a) ze dne 20. 2. 2017, odkazující na telefonní hovor obou rodičů, a e-mail vedlejšího účastníka ze dne 2. 6. 2017. Veškerá tato komunikace je součástí příslušného spisu.
79. Podle Ústavního soudu je třeba smířením se podle čl. 13 písm. a) Haagské úmluvy rozumět dodatečný souhlas dotčeného rodiče s přemístěním nebo zadržením dítěte, jenž sice nebyl projeven výslovně, jeho existence však objektivně vyplývá z jednání tohoto rodiče. Zejména tomu tak bude v případě, kdy tento rodič zůstal po určité časové období nečinný, tedy neusiloval o navrácení dítěte do místa jeho obvyklého bydliště, přičemž okolnosti věci umožňují učinit jednoznačný závěr, že pobyt dítěte v jiném státě fakticky akceptoval. Vždy je přitom třeba zohlednit nejen to, zda dotčený rodič využil právních prostředků, které mu dává k dosažení navrácení dítěte zákon, ale i jiné jeho jednání, jež může spočívat například v komunikaci s druhým rodičem za účelem nalezení řešení vzniklé situace.
80. V posuzované věci podal vedlejší účastník návrh na navrácení dítěte až s téměř ročním odstupem od původně plánovaného data odletu z České republiky, tato skutečnost ovšem není pro závěr o smíření se postačující. Ze vzájemné komunikace rodičů ani z jiných důkazů neplynou žádné skutečnosti, z nichž by bylo lze dovozovat jednoznačný závěr o tom, že vedlejší účastník dodatečně akceptoval dlouhodobý pobyt své dcery v České republice. Jak již bylo uvedeno výše, vedlejší účastník měl po celou dobu zájem o kontakt s dcerou, přičemž za tímto účelem se dočasně vrátil i do České republiky. Rovněž se zajímal o právní prostředky řešení vzniklé situace, byť primárně usiloval o dohodu se stěžovatelkou a), s kterou po celou dobu průběžně komunikoval. Neobstojí proto závěr, že by byl nečinným nebo že by tato nečinnost vypovídala o jeho faktickém souhlasu se vzniklým stavem. Ani v tomto případě nelze shledat vybočení krajského soudu ze standardů spravedlivého procesu.
81. Další možný důvod nevyhovění návrhu, s nímž se musely vypořádat obecné soudy, spočíval v posouzení existence vážného nebezpečí, že návrat by vystavil dítě fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace. Tímto důvodem plynoucím z čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy se zabýval pouze krajský soud, neboť z hlediska zamítavého rozsudku městského soudu byly jakékoli úvahy týkající se tohoto důvodu nadbytečné. Podstata námitek stěžovatelek, jež se týkaly uvedeného důvodu, spočívala zjednodušeně řečeno v tom, že vedlejší účastník, který neměl o nezletilou nikdy řádně pečovat, nemá ani dnes představu, jakým způsobem by měly fungovat jejich vztahy po návratu do Spojených států amerických. Namítány byly i nepříznivé či nevyhovující životní podmínky ve městě A., ať už jde o dosavadní bydlení či přístup k zdravotní péči a náklady zdravotního pojištění. Překážka navrácení je stěžovatelkami spatřována i ve vytržení nezletilé z prostředí, na které si zvykla a kde si vybudovala silné citové vazby. Vždy je zdůrazňován nejlepší zájem nezletilé ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
82. Ústavní soud nemohl přisvědčit žádné z těchto námitek. Řízení o navrácení dítěte má za cíl obnovu stavu, kdy péče o dítě byla rodiči vykonávána v určitém státě, jeden z rodičů však druhému z nich znemožnil její výkon tím, že dítě protiprávně přemístil nebo zadržel v jiném státě. Překážka navrácení dítěte spočívající ve vážném nebezpečí musí být vykládána restriktivně jako výjimka z pravidla, přičemž její příčinou mohou být jak objektivní poměry ve státě, kam má být dítě navráceno (například zhoršená bezpečnostní situace nebo ohrožení veřejného zdraví), tak důvody vztahující se výlučně k tomuto dítěti (například riziko, že na něm bude spáchán trestný čin, nebo rizika plynoucí z jeho zdravotního stavu). Není pochyb, že obecné soudy musí zjišťovat a objasňovat důvody bránící návratu dítěte do místa obvyklého bydliště takovým způsobem, aby hrozba vážného nebezpečí fyzické nebo duševní, případně nesnesitelná situace z přikázaného návratu byly s co nejvyšší mírou pravděpodobnosti vyloučeny [nález ze dne 7. 12. 2000 sp. zn. III. ÚS 440/2000 (N 185/20 SbNU 285), nález sp. zn. II. ÚS 378/17]. Skutečnosti, na které upozorňují stěžovatelky, ale nemohly být určující.
83. Vážné nebezpečí nelze spatřovat v pouhých odlišnostech v životních podmínkách v obou státech, ať už se týkají například kvality dostupného bydlení či systémů zdravotního pojištění, a to i kdyby navrácení znamenalo v některých aspektech jejich zhoršení. Dále je třeba uvést, že Haagská úmluva vylučuje, aby v případě, že byl návrh na navrácení dítěte podán ve lhůtě jednoho roku od protiprávního přemístění nebo zadržení, spočíval důvod jeho zamítnutí v tom, že se dítě sžilo s novým prostředím a vytvořilo si zde sociální vazby. To platí i v případě, že by dítě mohlo pociťovat přetržení těchto vazeb jako určitou újmu. Krajský soud pečlivě odůvodnil, z jakého důvodu nejde v případě nezletilé o nesnesitelnou újmu. Zabýval se také zdravotním stavem nezletilé, jakož i jinými potenciálními nebezpečími, přičemž neshledal žádné skutečnosti, které by bylo lze hodnotit jako vážné nebezpečí podle čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy. Jeho právní závěry jsou náležitě odůvodněné, mají základ v provedeném dokazování a i věcně obstojí z hlediska zásad spravedlivého procesu. V podrobnostech na ně proto postačí pouze odkázat.
84. Poslední okruh námitek stěžovatelek se týká stanovení záruk podle §489 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních. Těmto zárukám nutno rozumět především jako povinnostem vedlejšího účastníka, jejichž splněním je podmíněn případný výkon rozhodnutí o navrácení nezletilé ze strany státních orgánů České republiky. Jejich stanovením naopak není uložena žádná další povinnost stěžovatelkám. Pouze jsou jim zaručena určitá plnění ze strany vedlejšího účastníka, která by měla zjednodušit jejich návrat a pobyt ve Spojených státech amerických. Jde o záruky výlučně ve prospěch stěžovatelek, přičemž nelze přisvědčit tvrzením, že jde o záruky nevykonatelné, nelogické či svévolné. To platí i pro povinnost vedlejšího účastníka zdržet se odejmutí nezletilé z faktické péče stěžovatelky a), neboť napadeným rozsudkem nebylo rozhodováno o svěření nezletilé do jeho péče, ale pouze o jejím navrácení do Spojených států amerických. Nadále platí, že důvodem, pro který musí stěžovatelka a) strpět návrat své dcery do Spojených států amerických, spočívá v jejím protiprávním jednání. Jestliže by se stěžovatelka a) odmítla vrátit, otázka péče o nezletilou by musela být bezprostředně řešena ze strany příslušných orgánů Spojených států amerických.
VIII.
Závěr
85. Ústavní soud uzavírá, že rozsudkem krajského soudu, kterým bylo rozhodnuto o navrácení nezletilé podle Haagské úmluvy do místa jejího obvyklého bydliště ve městě A., Spojené státy americké, nebylo porušeno základní právo stěžovatelek na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani jejich základní právo na soukromý a rodinný život podle čl. 10 odst. 2 Listiny. Rovněž nedošlo k porušení základního práva stěžovatelky a) na péči o děti podle čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny či stejnými ustanoveními Listiny zaručeného základního práva stěžovatelky b) na rodičovskou výchovu, ani k porušení jakéhokoli jiného ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Z tohoto důvodu rozhodl Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavních stížností stěžovatelek jako zjevně neopodstatněných.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2018
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu