ECLI:CZ:US:2018:1.US.736.18.1
sp. zn. I. ÚS 736/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti D. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, zastoupeného JUDr. Karlem Brücklerem, advokátem se sídlem Praha 5, U Hrušky 63/8, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 12. 2017 sp. zn. 9 To 72/2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2017 sp. zn. 1 T 10/2015 byl zamítnut návrh stěžovatele na obnovu řízení, které bylo pravomocně skončeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2016 č. j. 1 T 10/2015-984, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 10. 2016 č. j. 9 To 40/2016-1147. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti uvedenému usnesení Městského soudu v Praze.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a dále do jeho práva na spravedlivý proces.
Stěžovatel namítá, že trestní soudy odmítly v řízení o povolení obnovy vyslechnout svědky, jejichž svědectví mohla zpochybnit věrohodnost výpovědi svědka Edera, která v původním řízení podle jeho názoru představovala jediný přímý usvědčující důkaz. Trestní soudy namísto toho pouze přečetly písemné prohlášení těchto potenciálních svědků předložené stěžovatelem, čímž měly zasáhnout do jeho práva na spravedlivý proces a znemožnit realizaci jeho obhajoby.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře již mnohokrát konstatoval, že mu nepřísluší nahrazovat závěry trestních soudů konkluzemi svými a "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž trestní soudy dospěly. Pokud uvedený princip platí v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí platit tím spíše v řízení o mimořádném opravném prostředku. I v případech řízení o povolení obnovy tedy přísluší trestním soudům, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 254/12).
Obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti pravomocných rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Trestní soudy přitom nemohou bez dalšího nekriticky převzít tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, na nichž byla založena původní skutková zjištění. I když by přitom šlo o skutečnosti či důkazy nové, nemusí být způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 trestního řádu (shodně např. usnesení sp. zn. III. ÚS 62/04 nebo I. ÚS 3022/11).
V projednávané věci se tak Ústavní soud soustředil na to, zda rozhodnutí trestních soudů, že v daném případě neexistují zákonem předpokládané důvody pro povolení obnovy řízení (§278 trestního řádu), neslo znaky libovůle, popř. založilo porušení práv zaručených ústavním pořádkem; pouze za těchto podmínek by totiž Ústavní soud mohl přistoupit ke kasačnímu zásahu. O takovou situaci však v tomto případě nešlo.
Již Městský soud v Praze ve svém usnesení ze dne 13. 10. 2017 sp. zn. 1 T 10/2015 vysvětlil, že v případě dvou ze tří svědků, jejichž výslechu se stěžovatel domáhal, nejde o důkazy soudům dříve neznámé. Obhajoba totiž jejich výslech navrhovala již v původním řízení, přičemž soudy tyto důkazy považovaly za nadbytečné, a proto je odmítly provést. Rovněž výslech třetího ze svědků navrhovaných stěžovatelem Městský soud v Praze vyhodnotil jako nedůvodný a nadbytečný, neboť tento svědek nebyl přítomen předávání nepravých akcií společnosti Autic, tedy jednání, jež bylo základem skutku, za nějž byl stěžovatel odsouzen.
Uvedenou argumentaci dále rozvedl a prohloubil v napadeném usnesení Vrchní soud v Praze. Ten zejména zdůraznil, že nelze akceptovat tvrzení stěžovatele, že výpověď svědka Edera představovala v dané věci rozhodující usvědčující důkaz. Poukázal na skutečnost, že obhajoba stěžovatele založená na tom, že převzal padělané akcie právě od svědka Edera, byla spolehlivě vyvrácena znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví, odvětví ručního písma, a znaleckým posudkem z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistická počítačová expertíza.
Vrchní soud v Praze dále potvrdil, že výslechy dvou stěžovatelem navrhovaných svědků nelze považovat za důkazy, které by v původním řízení byly soudu neznámé. Navrhované svědecké výpovědi navíc nemohly vést k jinému rozhodnutí o vině, trestu či náhradě škody, neboť nebyly schopné zpochybnit, že podpisy svědka Edera na inkriminovaných dokumentech nebyly jeho pravými podpisy a že ani e-mailová komunikace předložená stěžovatelem není pravá. Tyto důkazy tedy nemohly potvrdit obhajobu stěžovatele a zpochybnit rozhodnutí o jeho vině ze spáchání stíhaného skutku.
Závěry trestních soudů, že v dané věci nebylo třeba vyslechnout svědky navrhované stěžovatelem a že nebyly splněny podmínky pro povolení obnovy řízení, neboť předložené důkazy nebyly způsobilé odůvodnit jiné rozhodnutí o vině, lze proto považovat za zcela opodstatněné a dostatečně odůvodněné.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2018
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu