ECLI:CZ:US:2018:1.US.768.18.1
sp. zn. I. ÚS 768/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Františka Smetky, zastoupeného Mgr. Liborem Rojarem, advokátem se sídlem v Uherském Ostrohu, Veselská 710, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 3197/2017-250 ze dne 28. listopadu 2017 a usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně č. j. 58 Co 237/2015-228 ze dne 27. února 2017, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně jako účastníků řízení a vedlejší účastnice řízení BRADDOCK FINANCE & CAPITAL LTD., se sídlem ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska, Londýn, Harley Street, 29 SUITE B, reg. číslo 04575632, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Uherském Hradišti zamítl návrh stěžovatele na zastavení exekuce, Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně toto rozhodnutí výše uvedeným usnesením potvrdil. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle §237 občanského soudního řádu. Dospěl totiž k závěru, že rozhodné právní otázky již byly v jeho rozhodovací činnosti vyřešeny, není důvod se od toho řešení odchýlit a neodchýlil se od nich ani krajský soud. Ve věci stěžovatele jako povinného by dle soudu mohla exekvovaná pohledávka zaniknout, pokud by stěžovatel učinil právní jednání směřující k započtení proti původnímu věřiteli. V době tohoto úkonu však původní věřitel již neexistoval. Za takového stavu pak nemohla být úspěšná námitka započtení směřující proti oprávněnému z exekuce, který byl postupníkem této pohledávky.
2. Proti rozhodnutí Nejvyššího a krajského soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu. Porušení tohoto práva stěžovatel spatřoval v tom, že Nejvyšší soud nedostatečně odůvodnil závěr o tom, že ve věci nedošlo ke zneužití práva postoupením pohledávky. Šlo přitom o pohledávku na zaplacení směnečné sumy cca 100 000 Kč proti pohledávce stěžovatele a jeho manželky na zaplacení nákladů řízení z téhož soudního sporu na zaplacení cca 800 000 Kč. Stěžovatel přitom nebyl nečinný, svou pohledávku exekučně vymáhal, avšak neúspěšně pro zánik postupitele. V rozporu s dobrými mravy bylo naopak jednání postupitele a postupníka, neboť šlo o osoby personálně spřízněné, které si postoupily pohledávku výrazně nižší, aniž by postupitel čehokoliv zaplatil na pohledávku stěžovatele a jeho manželky.
3. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
4. Podstatou ústavní stížnost je především polemika s rozhodnutím Nejvyššího soudu o tom, zda je jeho odůvodnění dostatečné z hlediska závěru o nepřípustnosti dovolání pro absenci odchylky odvolacího soudu od rozhodovací činnosti soudu dovolacího, a zda byl postup vedlejšího účastníka řízení v rozporu s dobrými mravy.
5. Dovolání, které může Nejvyšší soud odmítnout podle §237 občanského soudního řádu ve znění od 1. 1. 2013, je mimořádný opravný prostředek, který Nejvyšší soud může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. Mimořádnost takového opravného prostředku představovaná uvážením dovolacího soudu vede Ústavní soud k ještě zdrženlivějšímu přezkumu, než je tomu v případě běžných meritorních rozhodnutí [např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016 či I. ÚS 2936/15 ze dne 17. 8. 2016].
6. V této souvislosti je třeba uvést, že Ústavní soud již rozhodoval o ústavní stížnosti manželky stěžovatele (jeho solidární spoludlužnice) v této věci, kterou usnesením sp. zn. II. ÚS 1753/17 ze dne 19. 9. 2017 odmítl. V něm dospěl k závěru, na nějž lze i v této věci odkázat, neboť Ústavní soud neshledal důvod se od něj odchylovat (stěžovatel ani žádný neuvedl): dovolací soud se při posouzení dovolání držel své konstantní judikatury v dané oblasti. Rozlišování pojmů projev vůle směřující k započtení a námitka započtení ze strany dovolacího soudu není přepjatě formalistickým; Nejvyšší soud se při výkladu těchto pojmů nedopustil žádného excesu ze standardního výkladu daných pojmů.
7. Namítal-li stěžovatel stručnost napadeného usnesení, lze odkázat na výslovný požadavek stručného odůvodnění v §243f odst. 3 občanského soudního řádu. K tomu Ústavní soud již dříve uvedl, že i odmítnutí dovolání musí být odůvodněno tak, aby z něho byly patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům (cit. nález sp. zn. II. ÚS 2312/15 a tam citovaná judikatura). Tomuto požadavku napadené rozhodnutí zjevně dostojí, neboť jsou z něj rozhodovací důvody patrné a dostatečně vztažené k věci stěžovatele.
8. Využije-li stěžovatel bezvadně dovolání, které Nejvyšší soud odmítne z důvodů závisejících na jeho uvážení, je možné ústavní stížností napadnout samostatně rozhodnutí odvolacího soudu (z toho důvodu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu stanoví pro tuto procesní situaci zvláštní běh lhůty), které podléhá běžnému ústavněprávnímu přezkumu (právě proto, že nejde o rozhodnutí založené na uvážení).
9. To stěžovatel v posuzované věci učinil, vůči závěru napadeného rozhodnutí krajského soudu však předložil pouze tvrzení o nesprávném posouzení dobrých mravů. Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel měl více než rok, po který věděl, že existují vzájemné pohledávky mezi ním a postupitelem - pokud v této době svá práva nechránil, zánik postupitele a tím i pohledávky stěžovatele jde k jeho tíži. Takový závěr krajského soudu je ústavně akceptovatelný. Oproti tomu tvrzení stěžovatele o nemravnosti jednání postupitele, který převedl svou pohledávku, aniž by před tím zaplatil svůj dluh, žádné konkrétní a zásadní otázky dobrých mravů nepřináší.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu