ECLI:CZ:US:2018:1.US.804.18.1
sp. zn. I. ÚS 804/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Jana Boláčka, zastoupeného JUDr. Karlem Polákem, advokátem se sídlem Kutná Hora, Lorecká 465, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2016 č. j. 30 Co 48/2015-403 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2017 č. j. 33 Cdo 2374/2016-440, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Ze spisového materiálu se podává, že Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 30. 10. 2014 č. j. 11 C 77/2013-268, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 12. 12. 2014 č. j. 11 C 77/2013-295, uložil žalované, společnosti CNC - model s. r. o., na svůj náklad odstranit vadu díla - střešního pláště na domě stěžovatele spočívající v jeho netěsnosti vůči sněhu (výrok I.) a uložil žalované povinnost zaplatit stěžovateli částku 2 160 Kč s příslušenstvím (výrok II). Rozhodnutí odůvodnil tím, že vzhledem k tomu, že žalovaná nepostupovala při výměně střešního pláště s náležitou odbornou péčí, vykazuje dílo vadu způsobující zafoukávání sněhu do půdního prostoru domu, za kterou žalovaná odpovídá. Jelikož stěžovatel vadu vytkl včas, soud prvního stupně shledal požadavek stěžovatele na bezplatné odstranění vady opodstatněným.
Krajský soud k odvolání žalované napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu, jíž se stěžovatel po žalované domáhal, aby na svůj náklad odstranila vadu díla, zamítl (výrok I.) a ve výroku II. je potvrdil. S odkazem na závěry znaleckého posudku a výpověď znalce dospěl k závěru, že výměna střešního pláště na domě stěžovatele bez instalace fólie vadou díla není. Po právní stránce uzavřel, že v daném případě se nejedná o vadu díla a stěžovateli právo z odpovědnosti za vadné provedení opravy nevzniklo.
Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné, neboť stěžovatel v dovolání nevymezil způsobilé dovolací důvody.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svého práva na spravedlivý proces, které spatřuje v tom, že dovolací soud jeho dovolání neprávem odmítl jako nepřípustné, čímž mu byla odepřena spravedlnost. Odvolacímu soudu vytýká, že posouzení věci založil na interpretaci provedených důkazů, která je v extrémním rozporu s jejich skutečným obsahem. Na podporu svých tvrzení stěžovatel polemizuje s jednotlivými právními závěry Nejvyššího soudu ohledně naplnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podrobně rozebírá výpovědi účastníků a další provedené důkazy a překládá vlastní hodnocení důkazů, z něhož vyvozuje odlišné právní závěry, než ke kterým dospěl odvolací soud.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. K tomu však podle názoru Ústavního soudu v posuzovaném případě nedošlo.
V posuzované věci byl částečně změněn a částečně potvrzen rozsudek okresního soudu. Odvolací soud zopakoval důkazy provedené soudem prvního stupně a po jejich zhodnocení dospěl k odlišnému závěru, že žalovaná provedla výměnu střešní krytiny na domě stěžovatele bez instalace fólie podle jeho výslovné objednávky, a že tudíž absence fólie není vadou díla. Ústavní soud se neztotožňuje se stěžovatelem ohledně námitky extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a jejich interpretací odvolacím soudem. Odvolací soud podrobně objasnil hodnocení jednotlivých důkazů a jeho rozhodnutí obsahuje dostatečné, konkrétní a logické odůvodnění, z něhož vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Své rozhodnutí opřel mimo jiné o závěr, že ačkoli žalovaná stěžovatele poučila o vhodnosti použití fólie, stěžovatel ji výslovně odmítl a součástí objednávky ji neučinil.
Pokud jde o napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud především konstatuje, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na skutečnost, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09, II. ÚS 2888/12, IV. ÚS 3416/14 a v nich citovanou judikaturu). Ústavní soud se proto omezuje na konstatování, že Nejvyšší soud v odůvodnění rozhodnutí podrobně rozvedl, z jakých důvodů posoudil návrh stěžovatele jako dovolání, které nesplňuje požadavky na vymezení předpokladů jeho přípustnosti.
Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že pouhý nesouhlas, resp. polemika se závěry zastávanými civilními soudy, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a tedy ani porušení základních práv. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo právo na rozhodnutí založené na hodnocení důkazů a právních závěrech, které odpovídají představám stěžovatele.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2018
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu