ECLI:CZ:US:2018:1.US.821.18.1
sp. zn. I. ÚS 821/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Davida Uhlíře a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti K. L., zastoupeného Mgr. Zuzanou Divišovou, advokátkou, sídlem Jateční 1458/17, Praha 7 - Holešovice, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2017 č. j. 14 Co 340/2017 - 1314, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Řízení před obecnými soudy
Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ve věci péče soudu o nezletilé potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 5. 6. 2017 č. j. 50 P 296/2010 - 1237 a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Soud prvého stupně upravil styk stěžovatele (otce) s nezletilým synem ve výroku I., tak že stěžovatel je oprávněn a povinen stýkat se s nezletilým každý lichý týden v roce s výjimkou hlavních školních prázdnin od pátku 17:00 hodin do neděle 17:00 hodin, každý lichý rok o velikonocích od čtvrtka bezprostředně předcházejícího Velkému pátku od 17:00 hodin do velikonočního pondělí do 17:00 hodin, každý sudý rok o jarních prázdninách od pátku bezprostředně předcházejícího jarním prázdninám od 17:00 hodin celý týden do neděle do 17:00 hodin, o vánocích každý sudý rok od 26. 12. od 9:00 hodin do 28. 12. do 18:00 hodin, každý lichý rok od 26. 12. od 9:00 hodin do 1. 1. následujícího roku do 17:00 hodin a o hlavních školních prázdninách 2 x po 10 dnech s tím, že mezi těmito dny bude prodleva minimálně 7 dnů a konkrétní termín stěžovatel sdělí matce nezletilého doložitelným způsobem (doporučený dopis, email, sms apod.) do 30. 4. příslušného roku. Zároveň soud prvého stupně uložil matce nezletilého řádně připravit nezletilého na styk (výrok II.), stěžovateli uložil povinnost nezletilého převzít a odevzdat v místě bydliště matky a zdržet se jakýchkoliv nevhodných projevů vůči matce (výrok III.), dále rozhodl, že předávání a přebírání nezletilého se nesmí účastnit v rozsudku identifikovaný přítel matky (výrok IV.) a státu ani účastníkům nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok V. a VI.).
II. Tvrzení stěžovatele
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména pak právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), jakož i právo rodiče na péči o dítě a jeho výchovu dle čl. 32 Listiny, i právo na soukromý a rodinný život dle čl. 10 odst. 2 Listiny, resp. čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Porušení ústavních práv spatřuje stěžovatel v tom, že mu nebylo vyhověno v přiznání styku se synem v rozsahu, který navrhoval, tj. v širším rozsahu, než jak plyne ze shora rekapitulovaného výroku soudu prvého stupně. V rozhodnutí tak absentuje styk ve významné dny roku, zejména na Štědrý den, narozeniny a svátek nezletilého.
Stěžovatel vytýká odvolacímu soudu jeho závěr spočívající v tom, že až praktická realizace styku stěžovatele se synem ukáže, zda se styk může ještě rozšířit. Stěžovatel tvrdí, že je stejně způsobilý pro výchovu jako matka nezletilého, nebyla mu nijak omezena rodičovská zodpovědnost. Předpoklady stěžovatele i matky nezletilého pro výchovu nezletilého jsou stejné. Podle stěžovatele se soud prvého stupně opakovaně dopouští nepřesnosti, neboť není pravdou, že by stěžovatel trpěl duševní poruchou. Stěžovatel tvrdí, že z lékařské zprávy doložené v rámci řízení plyne, že stěžovatel se léčí s posttraumatickou stresovou poruchou. Ta je však dlouhodobě stabilizovaná.
Stěžovatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle níž má i nerezidentní rodič právo podílet se na výchově dítěte v zásadně stejném rozsahu jako rodič rezidentní. Jakákoliv odchylka od tohoto pravidla pak musí být přesvědčivě odůvodněna a to relevantními skutečnosti spočívajícími zejména v neschopnosti či překážkách daného u jednotlivého rodiče, které znemožňují nařídit styk v požadovaném rozsahu. Podrobně pak poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1921/17.
Podle stěžovatele se soudy dále nevypořádaly s námitkou, že je třeba hodnotit změnu výchovného prostředí u matky, která musí pečovat o další dvě nezletilé děti (nevlastní bratry nezletilého).
Stěžovatel dále uvádí, že soud bezdůvodně upřednostnil styk nezletilého s nevlastními bratry, které vychovává matka, před stykem nezletilého s nevlastní sestrou, kterou vychovává stěžovatel, tím, že nestanovil širší rozsah styku nezletilého se stěžovatelem.
Stěžovatel tedy považuje napadeným rozhodnutím upravený styk s nezletilým za příliš úzký a rozhodnutí za nedostatečně zdůvodněné, což vede k porušení jeho ústavních práv.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV. Posouzení Ústavním soudem
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o tvrzené porušení práva na spravedlivý proces, neshledal Ústavní soud v řízení před obecnými soudy jakékoli vady, které by mohly tomuto závěru svědčit. Stejně tak Ústavní soud neshledal tvrzené nedostatky v odůvodnění napadeného rozhodnutí či v nedostatečném zohlednění všech relevantních okolností potřebných pro rozhodnutí.
Pokud jde o namítané porušení práva na soukromý a rodinný život, resp. práva na péči o děti, Ústavní soud se k otázce ústavních aspektů svěřování dítěte do péče po rozchodu rodičů již opakovaně vyjádřil [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 568/06 ze dne 20. 2. 2007 (N 33/44 SbNU 399); nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503); nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421); nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167); nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013 (N 66/69 SbNU 213); nález sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. 5. 2014 (N 110/73 SbNU 739); nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683); nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 či nález sp. zn. III. ÚS 2298/15 ze dne 15. 3. 2016].
Ústavní soud obecně předesílá s ohledem na subsidiaritu ústavního přezkumu, jakož i referenční kritérium přezkumu, kterým je ochrana ústavě zaručených práv, nikoli další instanční, resp. věcný přezkum rozhodnutí obecných soudů, že posuzování skutkových otázek, zejména pak v rodinněprávních věcech, musí být v prvé řadě úkolem obecných soudů.
Intenzita přezkumu ze strany Ústavního soudu je z povahy věci nižší v situaci, kdy oba rodiče mají soudním rozhodnutím umožněn kontakt s dítětem a oba se podílejí na jeho výchově, na rozdíl od případů, kdy je jednomu z rodičů, či dokonce oběma, tato péče a výchova soudním rozhodnutím zcela znemožněna (srov. např. též usnesení sp. zn. IV. ÚS 358/16 ze dne 16. 6. 2016).
V nálezu sp. zn. IV. ÚS 1921/17, na který odkazuje stěžovatel, posuzoval Ústavní soud situaci, kdy obecné soudy sice uvedly, že široký styk stěžovatele s nezletilým prospěje vývoji dítěte, ovšem následně upravily jeho styk pouze v rozsahu od pátku 18.00 hodin do neděle 18.00 hodin každý sudý týden a v každém sudém roce od 26. 12. do 28. 12. Tento závěr shledal Ústavní soud jako rozporný a excesivní, neboť soudy upravily rozsah styku úžeji, než jak byl realizován dohodou rodičů a v praxi fungoval, navíc toto zúžení nijak nezdůvodnily a zejména pak vůbec neupravily styk otce s dítětem v období velikonoc, letních a jarních prázdnin a v období vánoc pouze dva dny v každý sudý rok. Ústavní soud tedy zdůraznil potřebu symetrické úpravy jednotlivých svátků a prázdnin ve vztahu k oběma rodičům v situaci, kdy této úpravě nic nebrání.
Případ stěžovatele je však poněkud odlišný, neboť soudy oproti dosavadní situaci styk stěžovatele s nezletilým rozšířily, ve srovnání s citovaným nálezem sp. zn. IV. ÚS 1921/17 pak upravily styk též značně šířeji, ať již jde o období vánoc, velikonoc, jarních i letních prázdnin, byť shora rekapitulovaná úprava styku nezahrnuje pravidelné střídání Štědrého dne, a narozenin a svátků nezletilého, jak požadoval stěžovatel. Soudy však zároveň nevyloučily další možné rozšíření styku s odkazem na potřebu vyhodnotit, jak bude styk stěžovatele s nezletilým realizován, přičemž tento přístup považuje stěžovatel za protiústavní. Ústavní soud však po prostudování spisového materiálu a zohlednění skutkových okolností případu (srov. dále) tento přístup za svévolný, potažmo protiústavní nepovažuje.
Klíčovým kritériem, které soudy musí brát při rozhodování ve věcech péče o děti v potaz, je nejlepší zájem dítěte. Nejlepší zájem dítěte je však definován vždy individuálně s ohledem na specifickou situaci dítěte. Výbor pro práva dítěte v Obecném komentáři č. 14 z 29. 5. 2013 o právu dítěte na to, aby jeho nejlepší zájmy byly předním hlediskem, mj. uvádí: "Koncept nejlepšího zájmu dítěte je flexibilní a adaptabilní. Měl by být přizpůsoben a definován individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě či děti, jichž se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jejich osobním poměrům, situaci a potřebám. V rámci individuálních rozhodnutí musí být nejlepší zájem dítěte hodnocen a stanoven ve světle specifických okolností konkrétního dítěte" (bod 32). Jde tak vždy o posouzení konkrétních skutkových okolností případu.
Skutkové okolnosti posuzovaného případu jsou poměrně specifické v tom, jakým způsobem doposud styk stěžovatele s nezletilým probíhal. Jak plyne ze spisového materiálu, styk stěžovatele s nezletilým byl sice upraven předběžným opatřením (na víkend každých 14 dní), fakticky ale probíhal na základě rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 50 P 296/2010-555 ze dne 9. 8. 2012. Uvedeným rozhodnutím byl upraven styk nezletilého s rodiči stěžovatele (prarodiči nezletilého), který byl širší než styk na základě shora uvedeného předběžného opatření. Stěžovatel se tak fakticky vídal s nezletilým na základě úpravy styku nezletilého s prarodiči, čímž byly eliminovány časté konflikty mezi stěžovatelem a matkou (resp. přítelem matky), ke kterým dříve při předávání nezletilého docházelo. Závěr soudu, že teprve praktická realizace přímého styku ukáže, zda lze styk ještě dále rozšiřovat, je tak v tomto ohledu pochopitelná.
Ostatně řada argumentů svědčila i proti zakotvení širokého styku a soud byl nucen učinit určitý kompromis. Jak plyne z rozhodnutí soudu prvého stupně (s. 4), dle znaleckých závěrů je u nezletilého nutno brát v potaz pocit bezpečí, který pociťoval v prostředí u prarodičů, přičemž při znaleckém vyšetření se nezletilý vyjádřil tak, "aby vše bylo jako doposud". Při změnách by se mohla konfliktní situace prohloubit. Znalkyně též vzala v potaz, že se stěžovatel dlouhodobě léčí "s poruchou osobnosti" (stěžovatel upozorňuje, že jde o "posttraumatickou stresovou poruchu" - pozn. ÚS), je léčen antidepresivy, případně neuroleptiky. Zachování dosavadní formy styku s prarodiči i rozsahu styku doporučil i opatrovník nezletilého, jakož i znalecké posudky. Prarodiče se však nadále nechtěli na předávání a přebírání nezletilého podílet a navrhli zrušení úpravy styku s nezletilým.
Ústavní soud trvale zdůrazňuje, že rozhodování v citlivých rodinně právních věcech musí být doménou zejména obecných soudů, které se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a bezprostředního kontaktu s účastníky řízení mohou proniknout do mnohdy spletité a těžko jednoduše řešitelné situace [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1708/14 ze dne 18. 12. 2014 (N 235/75 SbNU 617) či nález sp. zn. I. ÚS 823/16 ze dne 6. 12. 2016 (N 233/83 SbNU 637)].
Ústavní soud tedy nepřehlédl, že soud ve snaze najít kompromisní řešení, zakotvil styk stěžovatele s nezletilým v širším rozsahu, než byl doposud právně i fakticky realizován, zároveň však zohlednil skutečnost, že jde o první rozhodnutí (vyjma předběžného opatření), kterým je styk stěžovatele se synem upraven, jakož i to, že k eliminaci řady konfliktů přispěla právě skutečnost, že dosavadní styk stěžovatele se synem byl realizován pomocí úpravy styku nezletilého s prarodiči. Zároveň musel vzít v potaz velmi napjatý a konfliktní vztah stěžovatele s matkou, kvůli kterému doposud nebylo předávání a přebírání nezletilého přímo mezi rodiči možné. Pokud tedy soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že styk otce s nezletilým lze dále rozšiřovat až podle toho, zda se přímý styk stěžovatele s nezletilým osvědčí, lze po seznámení se se spisovým materiálem uvedené řešení ústavně akceptovat a nelze tento závěr považovat za rozporný s nejlepším zájmem dítěte, potažmo s ústavním právem stěžovatele na výchovu dítěte.
Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že bude-li soudem upravený styk stěžovatele s nezletilým probíhat bez problémů, resp. pokud původcem problémů nebude stěžovatel, je namístě v dalším rozhodnutí zohlednit závěry nálezu IV. ÚS 1921/17, tj. jednotlivé svátky (včetně Štědrého dne) a prázdniny upravit v zásadě symetrickým způsobem pro oba rodiče, nebudou-li rodiče požadovat úpravu jinou.
Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti, obsahu napadeného rozhodnutí i obsahu rozhodnutí soudu prvého stupně, které bylo napadeným rozhodnutím potvrzeno, jakož i obsahu soudního spisu, nemůže přisvědčit stěžovateli, že napadené rozhodnutí porušilo jeho ústavně zaručená práva.
S ohledem na výše uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2018
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu