ECLI:CZ:US:2018:1.US.831.18.1
sp. zn. I. ÚS 831/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti T-Mobile Czech Republic a.s., se sídlem Tomíčkova 2144/1, Praha 4, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, advokátem se sídlem Vinohradská 30, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2017 č. j. 9 A 131/2012-94 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2017 č. j. 6 As 58/2017-39, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým byla odmítnuta její kasační stížnost proti rozhodnutí Městského soudu v Praze, jakož i zrušení tohoto rozhodnutí. Tvrdí, že uvedenými rozhodnutími správních soudů došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Závěr obou soudů, podle kterého povinnost přispět na účet univerzální služby (tedy povinnost veřejnoprávní platby) lze stanovit či vyměřit ve zcela neomezených lhůtách, nemůže být podle stěžovatelky v právním státě udržitelný, neboť takový způsob aplikace práva ze strany soudů, jejichž základním úkolem je poskytovat ochranu právům (čl. 90 Ústavy), ohrožuje stabilitu práva, právní jistotu stěžovatelky a v konečném důsledku i míru důvěry v právo a instituce právního státu jako takové. Stěžovatelka je přesvědčena, že správní soudy měly povinnost mezeru v aplikovaném zákoně č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích, (dále jen "zákon o telekomunikacích"), spočívající v absenci lhůty k vyměření dané veřejnoprávní platební povinnosti, překlenout cestou analogie iuris, tedy postupem, kdy se analogickou aplikací ústavně konformní úpravy tato mezera v právu vyplní.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím ze dne 31. 1. 2012 č. j. ČTÚ-42 820/2011-611/VI.vyř. (dále jen "prvostupňové rozhodnutí") stanovil Český telekomunikační úřad (dále jen "Úřad") v obnoveném správním řízení podíly pro výpočet výše příspěvků jednotlivých přispěvatelů na účet univerzální služby za rok 2003 (bod 1) a výši jejich příspěvků na účet univerzální služby za rok 2003 (bod 2) v souladu s §32 odst. 3 zákona o telekomunikacích. V bodu 3 výroku stanovil výši platby na účet univerzální služby jednotlivým účastníkům po započtení dosud uhrazených plateb podle původních rozhodnutí, tj. výši doplatku. Stěžovatelce byla výše příspěvku stanovena celkem na částku 71 284 634 Kč a vzhledem k tomu, že v roce 2006 uhradila (podle původního rozhodnutí) 71 202 692 Kč, představovala výše jejího doplatku částku 81 942 Kč. Rozklad stěžovatelky zamítl předseda Rady Úřadu rozhodnutím ze dne 29. 5. 2012 č. j. ČTÚ-48 584/2012-60 (dále jen "druhostupňové rozhodnutí") a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
Městský soud v Praze žalobu stěžovatelky zamítl. Její kasační stížnost Nejvyšší správní soud jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předně konstatuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů náleží soudům ve věcech civilních, trestních i správních. A právě Nejvyššímu správnímu soudu přísluší výklad zákonodárství z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - být oprávněn výklad podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02).
Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal.
Podstatu sporu představuje otázka, zda v daném případě existuje potřeba časově omezit možnost rozhodnout o výši finančního příspěvku na účet univerzální služby a zda byl správně stanoven okamžik účinnosti rozhodnutí vydaného v obnoveném řízení. Stěžovatelka se snaží domoci, aby nemusela hradit doplatek platby na univerzální službu za rok 2003 ve výši dodatečně stanovené v roce 2012 podle zákona o telekomunikacích. K námitkám uvedeným v ústavní stížnosti je však nutno poznamenat, že se jedná toliko o opakování argumentace použité v řízení před správními soudy, které se s ní již patřičným způsobem vypořádaly.
Ústavní soud ověřil, že se oba správní soudy dostatečně vyjádřily k otázce trvání povinnosti přispět na účet univerzální služby, jakož i k účinkům nového rozhodnutí vydaného Úřadem v dané věci. Zjištěný skutkový stav považuje Ústavní soud za dostatečný a jeho právní posouzení provedené správními soudy za logické, úplné a přesvědčivé. Ústavní soud připomíná argumentaci, v níž zejména Nejvyšší správní soud věnoval dostatečnou pozornost vysvětlení významu institutu univerzální služby, podmínek pro úhradu prokazatelných ztrát ze strany držitelů telekomunikačních licencí a stanovování výše platby na účet univerzální služby podle zákona o telekomunikacích. Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí poukázal na to, že stěžovatelka od počátku věděla o existenci své příspěvkové povinnosti, která jí byla dokonce již dříve pravomocně stanovena předchozími rozhodnutími. Pokud tato rozhodnutí sama zpochybňovala, pak musela důvodně očekávat i možnou změnu své příspěvkové povinnosti a nemohla namítat, že její právní jistota byla narušena. Nejvyšší správní soud přitom s odkazem na svoji dřívější judikaturu (srov. např. č. j. 9 Ca 383/2008-54, 3 As 3/2009-152 nebo 9 Ans 5/2008-107) dovodil, že ztráta ani příspěvek na její úhradu, jak byly upraveny v zákoně o telekomunikacích, nemá charakter daně a jedná se o zvláštní platbu, na niž nelze analogicky aplikovat pravidla o prekluzi podle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. S ohledem na tyto závěry ohledně charakteru finančního příspěvku na účet univerzální služby nebylo možné využít judikatury Nejvyššího správního soudu týkající se prekluze práva vyměřit clo (srov. č. j. 5 Afs 17/2009-102), na kterou poukazuje stěžovatelka v ústavní stížnosti. Proto taktéž na nyní posuzovanou věc nedopadá nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 493/05, v němž se Ústavní soud vyjádřil k účelu zavedení prekluzivních lhůt pro vyměření daně.
Z judikatury citované Nejvyšším správním soudem dále vyplývá, že jednotlivá rozhodnutí Úřadu (o ověření prokazatelné ztráty a stanovení výše příspěvku na účet univerzální služby), a z nich plynoucí vztahy nelze striktně oddělit. K závěru, který vyslovily správní soudy ve stěžovatelčině věci, tedy že úkony ověření výše prokazatelné ztráty a ověření výše finančního příspěvku se dějí formou správního řízení zakončeného individuálním správním aktem a že i proti (těmto) rozhodnutím podle zákona o telekomunikacích lze podat opravný prostředek, dospěl také Ústavní soud (srov. sp. zn. II. ÚS 801/02).
Ústavní soud konstatuje, že správní soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit za svévolná, jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Právo na spravedlivý (řádný) proces není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu