ECLI:CZ:US:2018:1.US.925.18.1
sp. zn. I. ÚS 925/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Zdeňky Adámkové, zastoupené Mgr. Petrem Svítkem, advokátem se sídlem Krakonošovo náměstí 74, Trutnov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 749/2017-129 ze dne 28. 12. 2017, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 21 Co 231/2016-81 ze dne 17. 10. 2016, rozsudku Okresního soudu v Trutnově č. j. 130 C 15/2015-58 ze dne 5. 4. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými byla zavázána zaplatit žalobci částku 61 000 Kč s příslušenstvím a náklady řízení. Rovněž požaduje zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo její dovolání odmítnuto jako nepřípustné.
Stěžovatelka namítá, že soudy hodnotily důkazy nepřiměřeně a v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů. K závěru, že žalobce poskytl stěžovatelce půjčku ve výši 61 000 Kč, dospěly mimo samotné tvrzení žalobce výhradně nepřímými důkazy, které však netvořily ucelený, spojitý a na sebe navzájem navazující řetěz důkazů. Soudy se náležitě nevypořádaly s její právní argumentací a svůj právní názor řádně nezdůvodnily.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno adekvátní dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatelky (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly k závěru, že stěžovatelka si od žalobce vypůjčila žalovanou částku. Odvolací soud se mj. vyjádřil i k hodnověrnosti výpovědi žalobce a svědkyně, která potvrdila, že se jí stěžovatelka svěřila, že si peníze od žalobce vypůjčila. Zdůraznil, že při hodnocení účastnické a svědecké výpovědi přihlížel rovněž k ostatním provedeným důkazům a k tomu, co vyšlo v řízení najevo. Poukázal na to, že rozsah potřebného dokazování v civilním procesu se neshoduje s rozsahem dokazování potřebného k uznání obžalovaného vinným v řízení trestním. Pro závěr, že soud má určitou skutečnost za prokázanou, dostačuje, aby předmětný skutkový závěr bylo možné s velkou mírou pravděpodobnosti připustit (srov. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1938/2008 a 21 Cdo 2682/2013).
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatelky s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Přijatým závěrům však nelze z ústavního hlediska nic vytknout, nelze je hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající. Ústavní soud nemá ani výhrady vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu, který dostatečně odůvodnil svůj závěr o nepřípustnosti dovolání za situace, kdy stěžovatelka zpochybňuje právní posouzení, které však vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2018
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu