ECLI:CZ:US:2018:1.US.957.18.1
sp. zn. I. ÚS 957/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Marie Fischerové, zastoupené Mgr. Pavlínou Marešovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 134/2016-41 ze dne 21. prosince 2017, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a vedlejšího účastníka řízení Krajského úřadu Středočeského kraje, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v řízení před Krajským soudem v Praze domáhala zrušení rozhodnutí správních orgánů, jímž bylo blíže určené osobě povoleno (a v odvolacím řízení potvrzeno) zřízení vodního díla - stavby domovní vrtané studny a byl jí povolen i odběr pozemní vody. Krajský soud žalobu stěžovatelky zamítl, Nejvyšší správní soud však jeho rozhodnutí ke kasační stížnosti stěžovatelky zrušil rozsudkem č. j. 2 As 67/2013-28 ze dne 27. 11. 2014 s tím, že žaloba stěžovatelky byla formulována natolik obecně, že nebyla projednatelná. Obsahovala základ jednoho žalobního bodu v tak obecné formě, že žaloba nemohla být úspěšná. Za takového stavu měl krajský soud vést stěžovatelku odstranění vad, tedy aby uvedený základ žalobního bodu řádně rozvedla.
2. Krajský soud následně žalobu stěžovatelky opět zamítl. Ke kasační stížnosti stěžovatelky Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem č. j. 3 As 134/2016-41 rozhodnutí krajského soudu opět zrušil, tentokrát však žalobu stěžovatelky zároveň odmítl. Podle Nejvyššího správního soudu byl krajský soud povinen se pokusit odstranit vady žaloby stěžovatelky, nebyl však povinen žalobu věcně projednat. Protože stěžovatelka přes výzvu soudu nerozvedla obecné formulace žaloby, její žaloba nebyla projednatelná a bylo namístě, aby ji krajský soud sám odmítl.
3. Proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jím došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu, práva na přezkum rozhodnutí orgánů veřejné správy a práva na spravedlivý proces. Tato porušení stěžovatelka spatřovala v tom, že nebyla v řízení před krajským soudem dostatečně poučena o povinnosti uvést v žalobě žalobní body, o způsobu, jak nedostatky žaloby odstranit, a o následcích neodstranění vad žaloby. Stěžovatelka v mezích svých možností reagovala na výzvu krajského soudu, z níž plynulo, že soud žalobu odmítne pouze tehdy, když stěžovatelka zůstane nečinná a neodpoví na otázky soudu. Stěžovatelka tedy odpověď na výzvu pojala jinak, než byla krajským soudem zamýšlena, nebyla však nečinná. Po celou dobu bylo zřejmé, že stěžovatelka vůči soudu jedná sama, bez zastoupení advokátem, soud ji tedy měl opětovně vyzvat. Stěžovatelce byl tedy odepřen přístup k soudu, aniž by soud využil všech možností, jak ochránit její možnost na věcné projednání žaloby.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, napadeným rozsudkem i předcházejícími rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
5. Ústavní soud opakovaně uvedl, že žalobce ve správním soudnictví vymezuje důvody žaloby svým tvrzením o porušení subjektivního či objektivního práva v žalobní lhůtě. Pokud tomu tak není, je podání pouhým oznámením záměru obrátit se na správní soud se žalobou, které ovšem nemá i při extenzivním výkladu pojmu žalobní bod žádné relevantní účinky. Od samého počátku jsou tedy kladeny požadavky na kvalitu argumentace žalobce [nález sp. zn. Pl. ÚS 17/09 ze dne 1. 12. 2009 (N 250/55 SbNU 415; 9/2010 Sb.)]. To slouží k racionalizaci a efektivitě řízení před správním soudem tak, aby nedocházelo k jeho zbytečnému prodlužování, k opakování stejné či podobné argumentace anebo naopak k dodatečnému předkládání dalších tvrzení, názorů a důkazů, které mohly být bez větších obtíží účastníky řízení uplatněny již dříve [nález sp. zn. II. ÚS 2732/15 ze dne 12. 1. 2016 (N 6/80 SbNU 65)]. Pokud takové tvrzení žalobce včas nepředloží, lze vycházet z toho, že případné vady řízení či důvody nezákonnosti nepovažuje pro posouzení své věci za zásadní. Není dán ústavněprávní důvod, pro který by soud měl z úřední povinnosti sám vyhledávat vady řízení či důvody nezákonnosti napadeného rozhodnutí [již nález sp. zn. I. ÚS 164/97 ze dne 10. 3. 1999 (N 39/13 SbNU 277)]. Podle čl. 36 odst. 2 Listiny se na soud může obrátit ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy. Není-li tedy ze strany žalobce takového tvrzení, toto ústavně zaručené právo mu nesvědčí.
6. V posuzované věci stěžovatelka nezpochybňovala, že projednatelný žalobní bod krajskému soudu nepředložila. Její argumentace se vztahovala výlučně k rozsahu poučovací povinnosti krajského soudu (resp. ochraně jejích procesních práv ze strany Nejvyššího správního soudu).
7. I k této otázce se Ústavní soud opakovaně vyjádřil. Obecný soud je povinen poučit účastníky řízení o jejich právu nechat se zastoupit osobou znalou práva i o právu požádat o ustanovení bezplatného zástupce, a to obzvláště za situace, kdy je z podání účastníka řízení zřejmé či jinak z úřední činnosti soudu známo, že se účastník řízení v procesním právu zjevně neorientuje [nález sp. zn. I. ÚS 3849/11 ze dne 12. 8. 2014 (N 151/74 SbNU 289)]. Výzva k odstranění vad podání pak musí obsahovat i poučení o důsledcích jejího nesplnění. Absence poučení o procesních následcích nesplnění výzvy, které vedou k nevratným procesním rozhodnutím soudu, jejichž důsledkem je nemožnost věcného projednání podání účastníka řízení, je porušením základního práva na přístup k soudu [nález sp. zn. II. ÚS 2793/10 ze dne 5. 4. 2011 (N 62/61 SbNU 21)].
8. V posuzované věci je však zřejmé, že stěžovatelka byla zastoupena advokátem v řízení před krajským soudem i v řízení před Nejvyšším správním soudem. Jeho předchozí kasační rozhodnutí č. j. 2 As 67/2013-28 přitom bylo pro další postup krajského soudu zásadní: Nejvyšší správní soud mu v něm uložil, jaké úkony má vůči stěžovatelce učinit a jaký mají význam z hlediska procesní úpravy řízení před správními soudy. Stěžovatelka tedy již z tohoto rozhodnutí mohla a měla (byla zastoupena právním profesionálem) seznat, co má v dalším řízení učinit. V tomto dalším řízení pak byla poučena i ze strany krajského soudu. Pro postup soudu nejsou významné důvody, pro které své procesní povinnosti neplnila prostřednictvím advokáta, který jí měl poskytnout odbornou právní službu. Nejvyšší správní soud i krajský soud tedy stěžovatelce daly dostatečnou možnost odstranit vady její žaloby, které nevyužila. Stěžovatelka neuplatnila svá práva stanoveným postupem ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Je nasnadě, že negativní důsledek z toho plynoucí její ústavně zaručená práva neporušil.
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu