ECLI:CZ:US:2018:1.US.979.18.1
sp. zn. I. ÚS 979/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti J. M., t. č. Věznice Mírov, zastoupeného Mgr. Petrem Pulcerem, advokátem se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, 28. října 3117/61, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018 č. j. 33 Cdo 2435/2017-265, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 8. 2016 č. j. 8 Co 290/2016-224 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. 12. 2015 č. j. 59 C 228/2014-169, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že odvolací soud potvrdil rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě, který rozsudkem pro uznání uložil stěžovateli zaplatit žalobkyni úroky z prodlení ve výši 8,05 % z částky (jistiny) 4 234 Kč za dobu od 28. 9. 2013 do 6. 11. 2014 a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Nejvyšší soud odmítl dovolání jako nepřípustné, neboť stěžovatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. Namítá, že pokud před Okresním soudem v Ostravě učinil uznávací projev, tak mu okresní soud nemusel vyhovět, resp. nemusel či ani případně neměl automaticky (mechanicky) bez dalšího rozhodnout rozsudkem pro uznání, ale měl se zabývat tím, zda je či není hmotněprávní nárok vedlejšího účastníka v plném rozsahu platný a důvodný z hledisek, která soud má posuzovat z moci úřední. Je rovněž přesvědčen, že v dovolání vymezil procesní otázku, a to tak, zda má soud v návaznosti na učiněný uznávací projev žalovaného zkoumat i platnost hmotněprávního podkladu uznávaného nároku z titulu ex offo.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
V projednávané věci jde o částku bagatelní, která podle konstantní judikatury Ústavního soudu zpravidla není schopna představovat reálné porušení základních práv či svobod. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum v těchto věcech měl provádět Ústavní soud. Lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny (srov. též např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 101/01, IV. ÚS 2294/13 a nález sp. zn. III. ÚS 404/04).
Ústavní soud pro úplnost konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Soudy svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu