ECLI:CZ:US:2018:2.US.104.17.1
sp. zn. II. ÚS 104/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Grečmala, zastoupeného JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem sídlem Poděbradova 1243/7, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, č. j. 29 Cdo 3063/2015-368, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, a to pro porušení jeho ústavně zaručeného základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 4. 2014. č. j. 7 Cmo 94/2014-276 (dále jen "usnesení vrchního soudu"), kterým bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 11. 2013, č. j. 32 Cm 162/2011-250 (dále jen "usnesení krajského soudu"). Krajský soud uvedeným usnesením nepřiznal stěžovateli právo na osvobození od soudních poplatků v řízení o odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 10. 2012, č. j. 32 Cm 162/2011-138, ve věci směnečného platebního rozkazu na zaplacení částky 1 261 900,70 USD. Krajský soud uvedeným rozsudkem vydal směnečný platební rozkaz, kterým uložil stěžovateli a obchodní společnosti ZG Invest, s. r. o., společně a nerozdílně zaplatit uvedenou částku obchodní společnosti TKM invest, s. r. o. (dále jen "žalobce").
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že nesouhlasí s právním názorem obsaženým v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, že úvahy krajského soudu a vrchního soudu - při posuzování splnění podmínek pro jeho osvobození od soudních poplatků - nebyly zjevně nepřiměřené. Dále stěžovatel namítá, že vlastnictví nemovitosti neprokazuje jeho disponování s takovými finančními prostředky, které by mu umožnily zaplatit poplatek za odvolání ve výši 1,188.920,- Kč. Stejně tak skutečnost, že stěžovatel je účasten jako statutární zástupce ve čtyřech personálně propojených společnostech, neosvědčuje to, že by měl finanční prostředky v takové výši, která by mu umožňovala, aby soudní poplatek za odvolání zaplatil. Stěžovatel se domnívá, že v jeho případě nejde ani o svévoli nebo zřejmou bezúspěšnost při uplatňování nebo bránění jeho práva, neboť od počátku tvrdí, že žalovaná pohledávka ze směnky vůbec nevznikla, protože právní předchůdce žalobce získal směnku podvodným jednáním a stěžovateli naopak sám dluží. Stěžovatel je přesvědčen, že i kdyby nesplňoval podmínky pro úplné osvobození od soudního poplatku, bylo možné rozhodnout alespoň o částečném osvobození.
II.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení (které tvoří i soudní poplatky) a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces a opakovaně konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Rovněž v nyní projednávaném případě proto Ústavní soud konstatuje, že konstrukce ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., podle něhož obecné soudy postupovaly, je založena na tom, že v odůvodněných případech předseda senátu "může" účastníkovi řízení přiznat zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to jeho poměry. Přiznat úplné osvobození však může pouze výjimečně, "jsou-li pro to zvlášť závažné důvody". Z uvedeného proto jednak plyne, že osvobození od soudních poplatků je vždy v dispozici předsedy senátu, který musí velmi pečlivě vážit individuální okolnosti každého konkrétního případu, a dále, že k úplnému osvobození lze přistoupit jen ve výjimečných případech ze zvlášť závažných důvodů. Z citovaného znění této zákonné normy se také konsekventně podává, že možnost přezkumu Ústavního soudu, který stojí mimo soustavu obecných soudů a není proto jeho úkolem ani sjednocovat jejich postupy, je v této oblasti velmi omezená a jeho možnost derogovat rozhodnutí, v nichž soud zákonem předpokládané výjimečné okolnosti odůvodňující úplné osvobození od soudního poplatku neshledá, se týká pouze zjevných excesů.
Právě proto také podle ustálené judikatury Ústavního soudu k otázce poplatkové povinnosti a osvobození od ní platí, že tato úprava provedená zákonem č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, představuje jeden ze základních momentů podmiňujících právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 664/03 ze dne 16. 3. 2006 (N 56/40 SbNU 547) nebo nález sp. zn. I. ÚS 43/07 ze dne 26. 9. 2007 (N 149/46 SbNU 481)]. Z uvedeného plyne, že zakázaný exces obecného soudu při rozhodování o výši soudního poplatku by musel dosáhnout takové míry, že by mohl v konečném důsledku vést až k omezení či zbavení práva jednotlivce domáhat se ochrany svých práv soudní cestou (denegatio iustitiae). Taková situace však v nyní projednávané věci nenastala.
Krajský i vrchní soud svá usnesení (která si Ústavní soud vyžádal) v dostatečném rozsahu, přehledně, srozumitelně i věcně přiléhavě odůvodnily. Krajský a následně i vrchní soud dospěly k závěru, že poměry stěžovatele neodůvodňují přiznání osvobození od soudních poplatků, když stěžovatel podle nich věrohodným způsobem neprokázal své majetkové poměry. Vrchní soud k tomuto závěru konstatoval, že pokud je stěžovatel statutárním zástupcem ve 4 společnostech, které jsou navíc vzájemně personálně propojeny a v nichž mají majetkovou účast i jeho manželka s dcerou, nelze uvěřit tomu, že toliko jedna ze společností vyplácí stěžovateli měsíční mzdu 8.500,- Kč a že tedy veškeré další činnosti vykonává bezplatně. Jestliže stěžovatel k uvedené měsíční mzdě pobírá invalidní důchod ve výši 5.377,- Kč a jeho výdaje představují celkem částku 10.540,- Kč, není zřejmé, z jakých zdrojů hradí další základní potřeby své rodiny. Uvedené dává podle krajského soudu tušit, že stěžovatel nevylíčil své majetkové a sociální poměry pravdivě ve snaze vyhnout se povinnosti platit soudní poplatek. Krajský soud dále poukázal na to, že stěžovatel je spoluvlastník nemovitého majetku, který neuvedl ve svém prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků. Rovněž přiznání k dani z příjmu fyzických osob za rok 2010 a 2011 podle krajského soudu nevypovídají o tom, že je stěžovatel osobou ekonomicky slabou, přičemž závazky právnických osob, v nichž je stěžovatel zainteresován, nemohou být důvodem pro jeho osvobození od soudních poplatků, neboť jednak to byl především stěžovatel sám, kdo se svou aktivitou na jejich vzniku podílel, a jednak nejde o jeho přímé osobní závazky.
K hodnocení zřejmé bezúspěšnosti odvolání stěžovatele krajský ani vrchní soud vůbec nepřistoupily, neboť nebyla prokázána ani první podmínka osvobození od soudních poplatků, tj. takové majetkové poměry, které by osvobození odůvodňovaly. Bez splnění této podmínky soudy nemohly rozhodnout ani o částečném osvobození stěžovatele.
Za těchto okolností nelze označit za protiústavní napadené usnesení Nejvyššího soudu, který odmítl stěžovatelovo dovolání proti usnesení vrchního soudu a konstatoval, že shora uvedenému závěru krajského i vrchního soudu nelze nic vytknout. Přitom Nejvyšší soud mimo jiné připomněl svoji judikaturu, ze které vyplývá, že účastník řízení je povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti a dále nezbytnost verifikace majetkových poměrů účastníka řízení. K fyzickým osobám, které jsou podnikateli, Nejvyšší soud s odkazem na svoji judikaturu uvedl, že je též nutno přihlížet k tomu, zda se tyto osoby spekulativně nezbavily majetku či jiných výhod, aby se poplatkové povinnosti vyhnuly (odůvodnění napadeného usnesení Nevyššího soudu).
Napadené usnesení Nejvyššího soudu je řádně a logicky odůvodněno a proto Ústavní soud neshledal - i s ohledem na zmíněný restriktivní přístup k přezkumu rozhodnutí týkajících se nákladů řízení - žádný rozumný důvod, pro který by jej měl z ústavněprávního hlediska zpochybňovat.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2018
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu