ECLI:CZ:US:2018:2.US.104.18.1
sp. zn. II. ÚS 104/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Miroslava Špadrny, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Praha 1, Opatovická 1659/4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 27 Cdo 1509/2017-131 ze dne 23. 10. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 1. 2018, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces před nezávislým a nestranným soudem, na soudní ochranu, a na zákonného soudce podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele pro nepřípustnost, neboť dospěl k závěru, že názor stěžovatele jako dovolatele, podle něhož není po právu závěr odvolacího soudu, že v jeho věci důvod zmatečnosti není dán, neobstojí. Odvolací soud totiž podle Nejvyššího soudu vycházel z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, a proto Nejvyšší soud neshledal důvod, proč napadené rozhodnutí zrušit. Stěžovatel tvrdil, že soudce, který v původní věci rozhodoval, JUDr. Michal Holub získal jako místopředseda nějaké poznatky o stěžovatelově věci při vyřizování stížností na postup soudkyně. K tomu však Nejvyšší soud uvedl, že to není významná věc a odkázal na svou judikaturu i judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Podle Nejvyššího soudu Ústavní soud shodně s Evropským soudem pro lidská práva považuje za validní kritérium pro shledání podjatosti soudce i tzv. jevovou stránku věci. Za objektivní však nepovažuje to, jak se nestrannost soudce subjektivně jeví účastníkovi řízení či obviněnému, neboť ať je jakkoliv pochopitelná, není určujícím prvkem, neboť za rozhodující považuje reálnou existenci objektivních okolností, které by mohly vést k pochybnostem, zda soudce disponuje určitým - nikoliv nezaujatým - vztahem k věci. Odvolací soud se podle Nejvyššího soudu všemi judikaturou i zákonem požadovanými kritérii řídil a náležitým způsobem odůvodnil, proč jednání soudce JUDr. Michala Holuba nepodřadil pod hypotézu uvedenou v §14 odst. 1 o. s. ř. a proč jeho jednání v objektivním smyslu nezpochybnilo nestrannost jeho soudcovského rozhodování.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s právním názorem dovolacího soudu a tvrdí, že Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl projednat z ryze povrchních, formálních důvodů, ačkoliv splňovalo zákonné náležitosti a bylo věcně projednatelné, neboť chybně zaměnil přípustnost dovolání s jeho důvodností. Navíc se stěžovatel domnívá, že judikatura Nejvyššího soudu zastává právě ten právní názor, který Nejvyššímu soudu předestřel stěžovatel, že poměrem k věci se rozumí také situace, kdy soudce získal o věci poznatky jiným způsobem než z dokazování při jednání, a v důsledku toho je jeho pohled na dokazováním zjištěné skutkové okolnosti případu deformován jeho dalšími poznatky zjištěnými mimoprocesním způsobem (odkázal na usnesení sp. zn. 21 ICdo 82/2014 ze dne 31. 5. 2016 a usnesení sp. zn. 29 Odo 750/2001 ze dne 30. 10. 2001). V každém případě odlišný právní názor stěžovatele a Nejvyššího soudu na jasně vymezenou a zdůvodněnou právní otázku neměl podle stěžovatele vést k odmítnutí dovolání. Otázka přípustnosti dovolání založeného na porušení základních práv dovolatele postupem odvolacího soudu byla judikatorně vyřešena například v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3324/15 ze dne 14. 6. 2016 a v (téže věci) rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3044/2016-162 ze dne 30. 8. 2016. V důsledku toho Nejvyšší soud, který odmítl dovolání stěžovatele věcně projednat, tím měl odepřít stěžovateli přístup k soudu, neboť Nejvyšší soud nesprávně a formalisticky zaměnil přípustnost dovolání s jeho důvodností, a dovolání stěžovatele odmítl, ačkoliv stěžovatel v dovolání řádně vymezil otázky procesního práva (otázku vyloučení soudce) i namítaný postup soudu, kterým došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele (odnětí věci zákonnému soudci) a poukázal na relevantní judikaturu Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu, od které se odvolací soud odchýlil.
4. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. V projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že hodnocení skutkového stavu případu a interpretace podústavního práva jsou doménou obecných soudů.
7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
8. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele i napadené rozhodnutí a shledal, že obecné soudy náležitě odůvodnily, proč dospěly k závěru o tom, že neshledaly důvod zmatečnosti a Nejvyšší soud pak řádně odůvodnil, proč odmítl stěžovatelovo dovolání. Jak již bylo uvedeno, Ústavnímu soudu nenáleží vstupovat do otázek výkladu podústavního práva či skutkového stavu věci, v posuzovaném případě nedošlo k natolik excesivnímu výkladu otázek podjatosti soudce (jako v případech, v nichž Ústavní soud zasáhl nálezy, na které odkazuje stěžovatel ve své ústavní stížnosti), že by mohl Ústavní soud dospět k závěru o zásahu do práva stěžovatele na zákonného soudce či porušení jeho práva na nestranný soud.
9. K stěžovatelově námitce o tom, že jeho dovolání mělo být meritorně projednáno, Ústavní soud upozorňuje na svou konstantní judikaturu, že "může přehodnocovat posouzení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníku řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami" (viz bod 20 nálezu ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 2312/15 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Je pravdou, že Ústavní soud připustil (např. usnesení ze dne 28. 3. 2017 sp. zn. III. ÚS 506/17), že právní úprava dovolacího řízení klade na účastníky řízení relativně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (k tomu blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14). Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zaměňuje odmítnutí dovolání pro vady s odmítnutím pro nepřípustnost. Nejvyšší soud akceptoval v napadeném rozhodnutí stěžovatelovo podání jako bezvadné a neodmítl jej pro vady. Ani v takovém případě však zákonodárce neukládá Nejvyššímu soudu povinnost takovéto bezvadné dovolání meritorně projednat, ale umožňuje mu odmítnout je pro nepřípustnost, pokud Nejvyšší soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s jeho judikaturou, a neshledá důvod, aby se od této judikatury odchýlil. To se stalo i v posuzovaném případě, přičemž vysvětlení Nejvyššího soudu neshledal z důvodů výše uvedených Ústavní soud jako rozporné s ústavním pořádkem.
10. Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, pročež jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu