ECLI:CZ:US:2018:2.US.1076.18.1
sp. zn. II. ÚS 1076/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného Mgr. Martou Ptáčkovou, advokátkou se sídlem Moravské náměstí 15, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 1. 2018 č. j. 5 To 451/2017-425 a proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 10. 11. 2017 č. j. 7 T 15/2016-410, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na zákonného soudce dle článku 38 Listiny. Dále namítá zásah do svého základního práva dle čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatel napadeným usnesením Městského soudu v Brně rozhodl o zamítnutí návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení, které bylo pravomocně skončeno rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2015 č. j. 7 T 15/2016-168 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 7. 2016 č. j. 5 To 291/2016-224. Krajský soud v Brně napadeným usnesením toto rozhodnutí potvrdil tím, že zamítl stěžovatelovu stížnost. Krajský soud poukázal na to, že v dané trestní věci bylo již jedenkrát rozhodováno o povolení obnovy řízení, kdy usnesením Městského soudu v Brně č. j. 7 T 15/2016-300 ze dne 11. 4. 2017 byl návrh odsouzeného stěžovatele (podaný za něj jeho družkou) zamítnut. Proti tomuto rozhodnutí si stěžovatel podal stížnost, která byla usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 5To 176/2017-311 ze dne 10. 5. 2017 jako nedůvodná zamítnuta. K argumentaci, že stěžovatel měl používat v době útoku, za nějž byl odsouzen, mobilní telefon, krajský soud upozornil, že z podkladů, týkajících se užívání předmětného telefonního čísla vyplývá, že "telefonní číslo bylo využíváno na paušálním tarifním programu do 23. 10. 2014, kdy došlo na základě požadavku jeho majitele k přenesení čísla ke společnosti T-Mobile". Žádné další potvrzení, faktury či jiné doklady od společnosti T-Mobile, týkající se užívání předmětného telefonního čísla odsouzeným v době spáchání předmětného skutku, pak odsouzený soudu již nedoložil. Krajský soud tudíž neměl v žádném případě za prokázané, že telefonní hovory z předmětného telefonního čísla uskutečnil dne 24. 2. 2015 právě odsouzený (a nikoliv jiná osoba). Nad to, i kdyby byl telefon užíván stěžovatelem, jedná se o minimální časový rozdíl, tudíž nemůže mít "zásadní vliv na celkové posouzení věci". Krajský soud se též bedlivě zabýval námitkami stěžovatele ohledně poukazované zmatečnosti uvádění místa jeho pobytu (v době počátečního vedení předmětného trestního řízení) a odkázal na rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 5 To 291/2016-224 ze dne 13. 7. 2016, jakož i usnesení č. j. 5 To 176/2017-311 ze dne 10. 5. 2017, kde se soud touto problematikou řádně zabývá. Nově předložená zpráva Policejního prezídia ČR ze dne 24. 4. 2017, v níž je mj. konstatováno "zjištěné pochybení v postupu příslušníka Policie ČR", pak podle soudu nemá žádný vliv na učiněné předchozí závěry (zejména pak za situace, kdy se v této zprávě policejního prezidenta dále uvádí, že "chybnost zápisu neměla vliv na úkony policejního orgánu - provádění potřebných šetření a opatření v přípravném řízení ve smyslu trestního řádu").
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že krajský soud pominul smysl jeho námitky - v odsuzujícím rozsudku je zcela přesně uvedeno, že stěžovatel se trestné činnosti dopustil ve 12:10. A z nově doložených důkazů podle stěžovatele vyplývá, že v tuto dobu telefonoval. Má tedy za to, že se vyskytla taková pochybnost, že je potřebné přesně vyhodnotit čas útoku na poškozeného, a dále i konkrétní místo. I tyto skutečnosti mohou mít zásadní vliv na celkové posouzení věci. Stěžovatel dále poukazuje na to, že je mu od počátku řízení dáváno k tíži, že byl pro policii nekontaktní, což koneckonců bylo jak důvodem pro vzetí do vazby, tak se podle něj promítlo do výroku o trestu. Stěžovatel doložil doklady, které prokazují, že ze strany policejních orgánů docházelo k pochybením. Je přesvědčen, že nejprve tyto námitky soudy v původním řízení odmítaly s tím, že neprokázal, že k chybě došlo. Aktuálně pak tyto důkazy získal a doložil, přičemž soudy přešly do argumentace, že pochybení policejního orgánu nastalo, ale že to na věc nemělo vliv. Stěžovatel dále polemizuje s tím, že zranění, které poškozenému vzniklo, mělo být hodnoceno jako pracovní úraz, nicméně zaměstnavatel to nenahlásil. Pokud zranění nebylo řešeno jako pracovní úraz, nasvědčuje tomu, že zranění nevzniklo při výkonu práce, ačkoliv to poškozený tvrdil. Krajský soud výše uvedené argumenty jako jednotlivosti odmítá v podstatě s tím, že jde o drobnosti, které na celkové posouzení věci nemohou mít vliv. Ve svém souhrnu však výše popsané nové skutečnosti tvoří podle stěžovatele ucelený řetězec, ze kterého jasně a beze vší pochybnosti vyplývá, že v žádném případě nemohl být v určité době na určitém místě, aby se dopustil útoku vůči poškozenému. Stěžovatel dále poukazuje na to, že v rámci odvolacího řízení rozhodoval nesprávně obsazený senát. Usnesení krajského soudu, které napadá ústavní stížností, bylo vydáno senátem ve složení JUDr. Josef Teplý, JUDr. Hana Kleinová a JUDr. Aleš Flídr. A to i přesto, že JUDr. Aleš Flídr v dané věci rozhodoval již dříve, a to ve věci jeho stížnosti proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2015 č. j. 70 Nt 3645/2015-16, kterým byl vzat do vazby. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 12. 2015 sp. zn. 9 To 435/2015 bylo rozhodováno senátem ve složení, ve kterém figuroval právě JUDr. Aleš Flídr.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
6. Směřuje-li ústavní stížnost proti usnesení, jímž byl trestním soudem zamítnut návrh na povolení obnovy řízení, nepřísluší Ústavnímu soudu hodnocení věcné správnosti původních rozhodnutí v trestním řízení. Ústavněprávní přezkum může směřovat pouze k zodpovězení otázky, zda existovaly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, resp. zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené nové skutečnosti takovými neshledaly. Z hlediska ústavně právního přezkumu je proto především významné, zda obecné soudy návrh stěžovatele řádně projednaly, zda vydaná rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna, a zda uplatněné právní závěry nejsou výrazem libovůle či excesu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí totiž vyplývá, že se obecné soudy náležitě vypořádaly s argumenty stěžovatele. Ústavní soud tedy nemá důvod závěry obecných soudů jakkoliv věcně přehodnocovat.
7. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance neshledal. Způsob, jímž se obecné soudy vypořádaly s námitkami a návrhy stěžovatele, není v rozporu s jeho právem na spravedlivý proces. Ústavní soud v jejich postupu neshledal nic, co by vybočovalo z mezí ústavnosti. Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že neslouží jako další přezkumná instance, nýbrž jako ochránce ústavnosti, která však v projednávané věci dotčena nebyla. Jinak řečeno, projednávaný případ, respektive ústavní stížnost, nedosáhl hranice ústavnosti, což se vztahuje na obě napadená rozhodnutí obecných soudů. Neprovedení některých navržených důkazů bylo soudy odůvodněno a všemi zásadními argumenty stěžovatele se obecné soudy zabývaly. Ani otázka složení odvolacího soudu podle Ústavního soudu nenaplňuje natolik zásadním způsobem zásah do práva stěžovatele na spravedlivý proces, aby se jí Ústavní soud meritorně zabýval. Stěžovatel neuvedl žádný argument, jak by i v případě, že by jeho námitka byla relevantní, zasáhlo nesprávné složení senátu do jeho substantivních základních práv, a čím mělo narušit soudní proces, spočívající pouze v druhém využití prostředku obnovy řízení stěžovatelem v téže věci.
8. Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, pročež jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu