ECLI:CZ:US:2018:2.US.1094.18.1
sp. zn. II. ÚS 1094/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. L., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, právně zastoupeného Mgr. Petrem Křížákem, MBA, LL.M., advokátem se sídlem Purkyňova 6, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2018, č. j. 4 Tdo 1522/2017-26, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 7 To 123/2017 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 72 T 24/2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 26. 3. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V záhlaví citovaným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let. Trestného činu loupeže se měl podle výroku rozsudku dopustit tím, že se - stručně řečeno - pokusil násilím zmocnit kabelky poškozené, která seděla ve svém zaparkovaném autě. Po krátkém souboji s poškozenou (bývalou policistkou) stěžovatel z místa utekl, aniž by se předmětné kabelky skutečně zmocnil. Při rozhodování o druhu a výměře trestu okresní soud vzal v potaz mj. stěžovatelovu trestní minulost a znalecké posudky stran osobnosti stěžovatele. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl odvolání stěžovatele a o odvolání státní zástupkyně rozhodl tak, že změnil výrok okresního soudu o trestu a nově uložil stěžovateli nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání deseti let. Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu dovolání k Nejvyššímu soudu, jenž jej v záhlaví citovaným usnesením odmítl. Dle Nejvyššího soudu se předmětné dovolání ocitlo svým obsahem mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, protože námitky stěžovatele směřovaly prakticky výlučně do skutkové, nikoliv právní roviny řízení.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že řízení před obecnými soudy bylo stiženo řadou procesních vad, které vedly k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Podstata stěžovatelových námitek spočívá v tom, že obecné soudy nesprávně zjistily a posoudily skutkový stav věci, což mělo mít za následek chybnou kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu loupeže dle §173 odst. 1 trestního zákoníku místo trestného činu krádeže dle §205 odst. 2 trestního zákoníku (ve stadiu pokusu). Další vady řízení spatřuje v tom, že obecné soudy nepřihlédly při rozhodování o druhu a výměře trestu k žádným polehčujícím okolnostem, uložily mu trest odnětí svobody na samé horní hranici trestní sazby a nedostatečným způsobem odůvodnily svá rozhodnutí.
4. Nelze přehlédnout, že námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti jsou téměř totožné s námitkami, které stěžovatel vznášel v průběhu trestního řízení před obecnými soudy, především v dovolacím řízení.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
6. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
7. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Je povolán k ochraně ústavnosti, nikoliv ke kontrole "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy) a nepřezkoumává pouhou správnost interpretace a aplikace "jednoduchého" práva ze strany obecných soudů. Jelikož Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů, není samo o sobě významné, je-li stěžovatelem namítaná věcná nesprávnost rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tedy zda v trestním řízení nebyly dotčeny ústavně chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
8. První skupina stěžovatelových námitek směřuje do skutkové roviny trestního řízení, byť se stěžovatel snaží tuto skutečnost skrýt za argumentaci, že obecné soudy chybně právně kvalifikovaly jeho jednání jako trestný čin loupeže. To ostatně vyplývá i z ústavní stížnosti, v níž stěžovatel své přesvědčení o chybné právní kvalifikaci odůvodňuje tím, že je "hřmotné postavy se značnou fyzickou silou (...), poškozená je žena (...) ani zdaleka nedosahující fyzických proporcí a silových dispozic odsouzeného, a byla-li mu schopna svým tělem zabránit v jeho úmyslu vniknout do automobilu, je zjevné, že odsouzený násilí nepoužil." Pouze na okraj lze připomenout, že ke stejnému závěru dospěl i Nejvyšší soud (str. 7 a násl. usnesení).
9. Je tudíž nezbytné připomenout, že z ústavního principu nezávislosti soudů ve smyslu čl. 82 Ústavy vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, jež je na zákonné úrovni vyjádřena §2 odst. 6 trestního řádu. Z ní vyplývá, že jenom soud rozhoduje, které skutečnosti jsou relevantní a které důkazy provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné či žádoucí dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má soud za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3709/16 ze dne 20. 6. 2017, §23; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz]. Výjimku z pravidla "nepřehodnocování důkazů" učiní Ústavní soud až v situaci, kdy hodnocení důkazů a z nich dovozené skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, čímž vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny naopak odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně), srozumitelně a logicky odůvodněny.
10. Pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky dané ustanovením §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení §125 trestního řádu a řádně, srozumitelně a logicky vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily a jak se vypořádaly s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost, a takové hodnocení nahrazovat svým vlastním.
11. Ústavní soud konstatuje, že z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí vyplývá, že příslušné soudy se celou věcí řádně zabývaly, objasnily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily, podle kterých zákonných ustanovení postupovaly a se všemi vznesenými námitkami se řádně vypořádaly. Nelze proto dospět k závěru, že by obecné soudy zjevným (extrémním) způsobem vybočily ze zásad spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jak byly vyloženy výše. Zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu, jenž rozhodoval ve věci jako poslední, je odůvodněno velmi pečlivým, logickým a vnitřně konzistentním způsobem, přičemž uvedený soud se podrobně zabýval i otázkou, zda v řízení před okresním a krajským soudem nedošlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Náležitou pozornost věnoval jak námitkám stěžovatele stran chybné právní kvalifikace jeho jednání jako trestného činu loupeže, tak i námitkám stran dokazování, skutkových zjištění nižších soudů, skutečnosti nepřiznání polehčujících okolností stěžovateli a výše nepodmíněného trestu odnětí svobody. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadené usnesení Nejvyššího soudu je plně v souladu s kautelami plynoucími z čl. 36 odst. 1 Listiny. Za protiústavní nelze považovat ani rozhodnutí nižších soudů. Okresní soud provedl dostatečně důkladné dokazování, provedené důkazy hodnotil adekvátním způsobem a detailně vyložil, proč je jednání stěžovatele nutné právně kvalifikovat jako trestný čin loupeže. Krajský soud prozkoumal rozhodnutí okresního soudu a neshledal, že by rozhodnutí okresního soudu trpělo vadami, jež by mohly vést k porušení práv stěžovatele. Byť je odůvodnění odvolacího soud v této části poměrně strohé, nelze jej považovat za svévolné nebo jinak vybočující z ústavněprávních limitů.
12. Druhá skupina stěžovatelových námitek se týče rozhodování o druhu a výměře trestu. K tomu Ústavní soud v první řadě předesílá, že pokud jde o otázku přiměřenosti uloženého trestu, zásadně mu nepřísluší se vyjadřovat k jeho výši a druhu [nález sp. zn. II. ÚS 455/05 ze dne 24. 4. 2008 (N 74/49 SbNU 119)], protože rozhodování obecných soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by obecné soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (čl. 39 Listiny), respektive by extrémně vybočily z pravidel stanovených pro tyto účely trestním zákoníkem [usnesení sp. zn. I. ÚS 3121/13 ze dne 3. 3. 2014; usnesení sp. zn. I. ÚS 3095/13 ze dne 5. 11. 2014]. Ústavní soud tedy do rozhodování o ukládání trestu nemůže zasáhnout ani tehdy, pokud by mohl mít za to, že v konkrétním případě by bylo přiléhavější uložení jiného trestu nebo trestu v jiné výměře, pokud se obecné soudy zároveň nedopustily extrémního a tudíž protiústavního pochybení.
13. Ve smyslu shora uvedených principů Ústavní soud konstatuje, že ačkoliv byl stěžovateli uložen přísný trest odnětí svobody - ostatně je na samé horní hranici základní trestní sazby - nelze dospět k názoru, že by postup soudů vybočoval ze zákonných pravidel pro ukládání trestů nebo že by se soudy při jeho ukládání dopustily extrémního pochybení (např. uložení druhu trest, který trestní zákoník nezná, neumožňuje jeho uložení u daného trestného činu nebo uložení trestu v nezákonné výši). Co se týče odůvodnění rozhodnutí o uložení trestu odnětí svobody, Ústavní soud zdůrazňuje, že v souladu se svou ustálenou judikaturou nahlíží na řízení před obecnými soudy všech stupňů v jejich celistvosti. Lze sice přisvědčit stěžovateli, že rozhodnutí prvostupňového soudu je v této části rozporuplné. Ústavní soud ale připomíná, že výrok o trestu byl změněn odvolacím soudem a následně posouzen i dovolacím soudem, přičemž oba tyto soudy svá rozhodnutí řádně, srozumitelně, logicky a pečlivě odůvodnily, pročež jim nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu