ECLI:CZ:US:2018:2.US.1104.18.1
sp. zn. II. ÚS 1104/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Mgr. Hany Chalupové a Mgr. Jakuba Chalupy, oba zastoupeni JUDr. Věrou Chandryckou, advokátkou se sídlem Slezská 11, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2016, č. j. 35 Co 162/2016-239, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2017, č. j. 26 Cdo 641/2017-261, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelé se jí domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno též jejich právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny a princip vázanosti státní moci zákonem podle čl. 2 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z listin k ní přiložených, se zejména podává, že Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 1. 2. 2016, č. j. 21 C 35/2013-202, zamítl žalobu stěžovatelů na určení neplatnosti výpovědi ze strany žalované (XXX, s. r. o. - anonymizováno) z nájmu stěžovatelů, a to k bytové jednotce v rozsudku specifikované. K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze v ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v jeho zamítavém výroku o věci samé a změnil jej toliko v nákladovém výroku ohledně výše nákladů řízení; jinak ho i v nákladovém výroku potvrdil. Následné dovolání stěžovatelů bylo v záhlaví označeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže však ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. Stručně řečeno, obecné soudy v právě projednávané věci vyšly z toho, že stěžovatelům nevzniklo z žádného právně relevantního důvodu právo nájmu k bytu v napadených rozsudcích specifikovanému a nejsou tedy ani aktivně legitimováni k podání žaloby na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu (která jim byla dána žalovanou). Naopak ke dni podání výpovědi vůči stěžovatelům trvalo nájemní právo otce stěžovatelky k tomuto bytu. Stěžovatelé rovněž neprokázali, že by s otcem stěžovatelky J. Dejmkem, byť to v určité fázi řízení před obecnými soudy tvrdili, vedli společnou domácnost s tím, že by na ně právo nájmu z tohoto důvodu přešlo.
6. Tato východiska - a tedy ani podstatu věci - stěžovatelé relevantním způsobem nezpochybňují ani v nyní projednávané ústavní stížnosti. Nevysvětlují tak svá navzájem rozporná stanoviska prezentovaná před nalézacím a odvolacím soudem [srov. k tomu například stranu 9 a 10 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu]. Proto je i podle Ústavního soudu přiléhavé konstatování, že stěžovatelé svá tvrzení ohledně vzniku jejich nájemního vztahu k předmětnému bytu, respektive tvrzení ohledně zániku nájemního vztahu otce stěžovatelky, jen nepřesvědčivě měnili. Ústavní soud přitom nezpochybňuje - a nečinily to ve svém důsledku ani obecné soudy - že stěžovatelé (resp. jejich právní předchůdci) do bytu a domu, v němž se byt nachází, investovali finanční prostředky v očekávání, že při transformaci bytového fondu příslušné městské části hlavního města Prahy byt získají jako nájemci za příznivých podmínek do svého vlastnictví, nicméně přechod nájemního práva, resp. jeho existenci jim svědčící, v řízení neprokázali. Na tom nic nemění ani to, že žalovaná se proti skutečnosti, že stěžovatelé byt užívali jako kancelář, bránila právě - byť nesprávně - výpovědí z nájmu bytu.
7. Za dané situace se tak stěžovatelé ani podle Ústavního soudu nemohou - už jen vzhledem k řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí - dovolávat ochrany své dobré víry a toho, že byt užívali po právu [srov. odkaz stěžovatelů na §2238 občanského zákoníku]. Rovněž podle Ústavního soudu totiž nelze dovodit, že by soudy danou věc posuzovaly příliš formalisticky, když napadená rozhodnutí ve svém důsledku nespočívají na posouzení otázky (ne)platnosti žádné smlouvy a není proto přiléhavý ani blanketní odkaz stěžovatelů na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2124/14 ze dne 26. 1. 2016 (N 13/80 SbNU 163).
8. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí, vycházející z toho, že stěžovatelům nesvědčí a nikdy nesvědčilo nájemní právo k předmětnému bytu, jsou z ústavního hlediska akceptovatelná, přičemž stěžovatelé ve skutečnosti jen využívají ústavní stížnost jako prostředek pokračující polemiky s nimi. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu