ECLI:CZ:US:2018:2.US.1117.18.1
sp. zn. II. ÚS 1117/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Claritty Wammes, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, č. j. 30 Cdo 5500/2015-296, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, podanou elektronicky dne 27. 3. 2018, se stěžovatelka domáhá toho, aby Ústavní soud zakázal Nejvyššímu soudu pokračovat v porušování práva stěžovatelky na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a aby Nejvyššímu soudu přikázal obnovit stav před jejich porušením a v souladu s ustanovením §14 a násl. občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") rozhodnout o vznesené námitce podjatosti členů senátu Nejvyššího soudu 30 Cdo.
2. Z obsahu ústavní stížností napadeného rozsudku se podává, že jím Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2015, č. j. 64 Co 131/2015-267, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 11. 2014, č. j. 19 C 219/2011-229, kterému byla věc vrácena k dalšímu řízení.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítaný zásah do jejího práva na spravedlivý proces spatřuje v tom, že Nejvyšší soud vydal napadený rozsudek, aniž by rozhodl o jí vznesené námitce podjatosti (ve smyslu ustanovení §14 a násl. o. s. ř.), směřující vůči rozhodujícímu senátu 30 Cdo, a to z důvodů, které se dozvěděla až po vynesení a odůvodnění předmětného rozsudku. Stěžovatelka konkrétně namítá, že Nejvyšší soud o vznesené námitce rozhodl pouze přípisem ze dne 27. 2. 2018, v němž jí bylo sděleno, že o ní nebude soud rozhodovat a nebude k ní přihlížet, neboť byla vznesena až po skončení dovolacího řízení, ačkoliv §15a o. s. ř. žádný takový důvod nezná.
4. Ústavní soud připomíná, že stěžovatelka proti totožnému rozsudku Nejvyššího soudu již v minulosti podala ústavní stížnost, kterou však Ústavní soud odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 800/18 ze dne 13. 3. 2018).
5. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
6. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") tvoří procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou garantovány ústavním pořádkem. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Přímo v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Povaze řízení o ústavní stížnosti by tudíž odporovalo, pokud by s ním paralelně probíhalo ve stejné věci řízení před obecnými soudy.
7. V nyní projednávané věci Ústavní soud shledal, že ústavní stížností napadený rozsudek Nejvyššího soudu je sice konečný v tom smyslu, že proti němu již stěžovatelka nemohla brojit žádným dalším opravným prostředkem, nicméně v důsledku jeho vydání ještě nedochází k zásahu do práv stěžovatelky, kdy tento zásah by již nebyl reparovatelný v systému obecného soudnictví. Uvedeným rozsudkem se totiž "pouze" zrušila předchozí rozhodnutí obecných soudů s tím, že řízení před nimi bude probíhat dále. Z toho vyplývá, že stěžovatelka bude moci v tomto řízení uplatnit všechny námitky, které zčásti uplatňuje nyní v ústavní stížnosti, a pouze nebude-li srozuměna s výsledkem řízení před obecnými soudy a bude mít za to, že jimi dojde k porušení jejích základních práv a svobod, může následně zvážit podání nové ústavní stížnosti, která již bude (po splnění dalších procesních podmínek řízení) věcně projednatelná, jelikož se nebude protivit shora zmíněnému principu subsidiarity (podobně viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. III. ÚS 2596/14, usnesení ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 1131/16, či usnesení ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 1574/16, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz).
8. Na uvedeném závěru nic nemění skutečnost, že stěžovatelka v nyní projednávané ústavní stížnosti (na rozdíl od předchozího řízení) namítá toliko "zásah" do svých základních práv, spočívající v absenci rozhodnutí Nejvyššího soudu o námitce podjatosti. V obecné rovině je sice třeba konstatovat, že projednávání a rozhodování ve věci musí být spravedlivé, čemuž by odporovalo, byla-li by věc projednávána a rozhodnuta soudcem, kterým věc projednávána a rozhodována být neměla, jelikož měl být vyloučen. Současně je však nutno konstatovat, že bude-li mít stěžovatelka v dalším průběhu řízení za to, že právě tak tomu v daném řízení bylo, resp. že rozhodnutí jí nepříznivé bylo vydáno soudcem (senátem) podjatým, nic jí nebude překážet, aby proti takovému rozhodnutí brojila v rámci soustavy obecných soudů opravnými prostředky, které občanský soudní řád předvídá, a jež jsou i za účelem uplatnění této námitky stěžovatelce k dispozici. Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se i nadále domnívat, že stav protiústavnosti napraven nebyl, se může domáhat, aby Ústavní soud zasáhl. Za dané situace tak byla ústavní stížnost stěžovatelky Ústavnímu soudu podána předčasně, a proto se jedná o návrh nepřípustný, jak ostatně vyplývá i z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. např. usnesení ve věcech vedených pod sp. zn. II. ÚS 207/16; III. ÚS 3309/13; II. ÚS 2815/09; II. ÚS 57/07; II. ÚS 565/06).
9. Nad rámec výše uvedeného považuje Ústavní soud za vhodné poukázat na okolnost, že stěžovatelka v daném případě vznesla námitku podjatosti vůči rozhodujícímu senátu Nejvyššího soudu 30 Cdo skutečně až po vydání napadeného rozsudku Nejvyššího soudu, a proto není ani Ústavnímu soudu příliš zřejmé, jaký jiný procesní postup předvídaný občanským soudním řádem mohl Nejvyšší soud ve vztahu ke stěžovatelkou vznesené námitce podjatosti zvolit za situace, kdy byla uplatněna až po skončení dovolacího řízení.
10. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a vyjadřoval se k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel skrze soudce zpravodaje předložený návrh odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2018
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj