ECLI:CZ:US:2018:2.US.1130.18.1
sp. zn. II. ÚS 1130/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele R. P., zastoupeného JUDr. Jiřím Solilem, advokátem, se sídlem Jakubská 647/2, Praha 1, proti usnesení Okresního státního zastupitelství Praha - východ sp. zn. ZT 443/2017 ze dne 14. 2. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí o zahájení jeho trestního stíhání pro tvrzený zásah do jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na presumpci neviny dle čl. 40 Listiny.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že dne 22. 1. 2018 bylo stěžovateli doručeno usnesení Policie České republiky č. j. KRPS-32899-69/TČ-2017-011471-NOVM ze dne 24. 11. 2017, kterým bylo proti němu zahájeno trestní stíhání pro spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Tohoto trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, že v době od 20:30 hod. do 20:40 hod. dne 29. 1. 2017 měl fyzicky napadnout po předchozí slovní rozepři poškozenou, měl jí způsobit poranění, která si měla vyžádat lékařské ošetření a následnou pracovní neschopnost. Proti uvedenému usnesení o zahájení trestního stíhání podal stěžovatel prostřednictvím svého obhájce stížnost. O této stížnosti bylo napadeným usnesením Okresního státního zastupitelství Praha - východ sp. zn. ZT 443/2017 ze dne 14. 2. 2018 rozhodnuto tak, že bylo zrušeno usnesení policejního orgánu a dále bylo podle ustanovení §160 odst. 1 trestního rozhodnuto o zahájení trestního stíhání stěžovatele jako obviněného z údajného spáchání přečinu ublížení na zdraví dle §146 odst. 1 trestního zákoníku.
3. Ve stížností napadeném unesení Okresního státního zastupitelství Praha - východ bylo popsáno usnesení policejního orgánu a shrnuto, že stěžovatel podal stížnost, jíž vyjádřil nesouhlas s postupem policejního orgánu. Státní zástupce pak konstatoval důvodnost některých výhrad stěžovatele. Neshledal však, že by nebylo dostatečně důvodné zahájit trestní stíhání a poukázal v napadeném usnesení zejména na to, že stopy násilí na těle poškozené jsou podchyceny rovněž obrazovou dokumentací založenou ve spisu. Vysvětlení poškozené je pak podepřeno znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, který jednak popisuje zjištěná zranění poškozené, vyjadřuje se k jeho projevům a způsobu léčení, vedle toho také hodnotí mechanismus jeho vzniku. Popisuje-li poškozená především násilnou manipulaci s jejíma rukama, se zápěstím a s prsty, pak to koresponduje se závěry znaleckého posudku o mechanismu vzniku zranění, jaké bylo zejména na její ruce zjištěno. Pro formulaci názoru státního zástupce je podstatné i to, že tuto pasáž vysvětlení poškozené potvrzuje svým vyjádřením i sám stěžovatel, neboť v jím podaném vysvětlení připustil, že se snažil chytit poškozenou za ruce a snažil se jí klíče odejmout, byť se tak mělo dít poté, co ho sama poškozená udeřila.
4. Státní zástupce v napadeném usnesení uvedl, že pro právní posouzení považuje za podstatnou absenci nějakého poznatku o okolnosti, která by vylučovala protiprávnost jednání stěžovatele, byť k události mělo dojít v domě, který on užívá k bydlení a údajně také poté, co byl sám - podle jeho tvrzení - poškozenou udeřen. Podle názoru státního zástupce je v násilné manipulaci se zápěstím poškozené a s bolestivým páčením jejích prstů zahrnut úmysl způsobit poškozené takovým jednáním ublížení na zdraví, k němuž v tomto případě také došlo. Vedle toho ukazují stopy na těle poškozené, že nešlo pouze o letmý tělesný kontakt, ale že stěžovatel s poškozenou alespoň po přechodnou dobu zápasil a působil proti ní fyzickou silou. Poškozená hovoří o pracovní neschopnosti, o bolestivosti zranění, o nutnosti užití léků tlumících bolest a je v této části vyjádření podepřena jak znaleckým posudkem, tak odborným vyjádřením o době trvání její pracovní neschopnosti, byť ta sama není určující pro posouzení, zda je předmětné zranění ublížením na zdraví či nikoli. Z odborných materiálů o zranění poškozené i z obrazové dokumentace vyplývá užití fixační pomůcky k léčení zranění poškozené, jehož přesná doba sice dosud nebyla zjištěna, je však dostatečně zřejmé, že nebyla pouze přechodná. Za takových okolností dospěl státní zástupce v napadeném rozhodnutí k závěru, že má zranění poškozené znaky ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 trestního zákoníku. V rámci vyšetřování však bude podle státního zástupce třeba objasnit další skutečnosti, které mohou mít vliv na právní posouzení, bude třeba, aby policejní orgán věnoval pozornost i argumentům stěžovatele, jimiž je poukazováno na údajnou nepravdivost trestních oznámení opakovaně činěných poškozenou ve snaze tím stěžovatele poškodit. Ani tento argument však nemůže podle státního zástupce zvrátit výše hodnocenou důvodnost zahájení trestního stíhání.
5. Stěžovatel uvádí, že postupem orgánů činných v trestním řízení došlo k porušení jeho základních práv. Napadeným usnesením byl stěžovatel dle svého názoru totiž připraven o možnost podání opravného prostředku. Státní zastupitelství v tomto případě suplovalo práci policejního orgánu a došlo tak k situaci, kdy sám policejní orgán sice rozhodl zcela nepřezkoumatelně, což státní zastupitelství potvrdilo, avšak policejnímu orgánu již nebylo uloženo, aby věc napravil, ale státní zástupce rozhodl ve věci sám a nadto opět ne zcela přezkoumatelně, jak bude uvedeno níže. V tomto jednání státního zastupitelství stěžovatel spatřuje porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a zejména porušení práva na presumpci neviny, neboť státní zastupitelství podle něj dostatečně nezhojilo nepřezkoumatelnost usnesení policejního orgánu. Stěžovatel poukazuje na to, že po příjezdu policie k incidentu si údajná poškozená na žádné zdravotní problémy nestěžovala. Stěžovatel tvrdí, že v napadeném usnesení je zamlčena snaha stěžovatele, aby policie zajistila klíče, které měla údajná poškozená neoprávněně v držení, a které po několika měsících dobrovolně stěžovateli vydala. Jak v textu policejního zahájení trestního stíhání, tak v napadeném usnesení je pak zcela zamlčena skutečnost, že k věci byla vyslechnuta svědkyně, která byla u incidentu přítomna. Celému incidentu byl přítomen i syn údajné poškozené a stěžovatele, který však ze strany policejního orgánu nebyl vyslechnut. V napadeném usnesení sice jsou uvedeny některé úvahy státního zástupce, kterými se při svém rozhodování řídil, nicméně dle názoru stěžovatele nedosahují takové určitosti a intenzity, aby jimi mohlo být řádně zahájeno trestní stíhání. Zcela nepochopitelným se pak jeví postup státního zástupce, který policejnímu orgánu některé vady usnesení zcela jednoznačně vytkl, nicméně sám tyto vady neodstranil. Stěžovatel dále cituje dva nálezy Ústavního soudu, z nichž podle něj vyplývá povinnost řádně odůvodnit každé rozhodnutí státního zástupce, tím spíše, pokud jím bylo jako v případě stěžovatele zahájeno trestní stíhání.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
8. Z ustálené judikatury Ústavního soudu se podává, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 46/96 a sp. zn. IV. ÚS 582/99, dostupné na http://nalus.usoud.cz), či jeho majetek za - všeobecně - nepřípustné, případně nežádoucí (mezi mnohými srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní a obvykle v přijatelné lhůtě nezhojitelná. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
9. Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen pro zcela mimořádné situace, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/02, dostupný na http://nalus.usoud.cz); i zde však Ústavní soud vyložil, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. "Mimořádnost" odůvodňující zásah Ústavního soudu lze spatřovat kupříkladu v takovém odůvodnění rozhodných usnesení, jímž byly rozhodovací důvody vyloženy "obecným a povšechným způsobem", jímž na konkretizované a nikoli bezvýznamné námitky bylo reagováno "apodiktickým a v podstatě nic neříkajícím závěrem", dle něhož byl napadený postup "shledán zcela oprávněným", aniž by bylo možno na rozhodovací důvody alespoň usuzovat.
10. V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v procesních postupech orgánů činných v trestním řízení neshledal porušení ústavních práv a svobod stěžovatele. Z napadeného usnesení srozumitelně vyplývá, z jakých důvodů došlo k zahájení trestního stíhání a je pochopitelné, že v této fázi řízení nemůže státní zástupce sdělovat a hodnotit všechny důkazy, které mají orgány činné v trestním řízení ve své dispozici, což plyne i z napadeného rozhodnutí, z nějž se podává, že se jimi bude státní zastupitelství zabývat v podání přímo adresovaném policejnímu orgánu.
11. Stěžovatelem citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2520/14 ze dne 9. 10. 2014 s posuzovanou věcí nesouvisí, neboť v daném případě Ústavní soud rozhodl o zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání z toho důvodu, že ve věci rozhodovalo nepříslušné státní zastupitelství, a to pro nedodržení zákonného pravidla zakládajícího věcnou příslušnost nadřízeného státního zástupce k rozhodování o stížnostech proti usnesením policejního orgánu, k nimž dal souhlas nebo pokyn jemu podřízený státní zástupce. Ani nosné důvody rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 511/02 ze dne 3. 7. 2003 nejsou pro posuzovanou věc přiléhavé - v tomto svém nálezu Ústavní soud zdůraznil právě to, že "postavení státního zastupitelství v přípravném řízení, a jeho procesní vztahy k obviněnému (obžalovanému) jsou výrazně jiné než procesní vztahy mezi účastníky řízení před obecnými soudy a obecnými soudy samotnými a opačně. Zatímco od odsuzujících rozhodnutí obecných soudů se v trestních věcech, v jejich postavení (zcela) nezávislých orgánů soudní (veřejné) moci, zákonem vyžaduje - stručně vyjádřeno - dosažení lidsky dosažitelné jistoty, že inkriminovaný skutek se stal a že to byl obžalovaný, který jej spáchal, a k tomuto účelu a cíli se vztahuje řada dalších ústavně chráněných zásad, postavení státního zastupitelství naproti tomu je potud odlišné, že již zmíněné procesní vztahy jsou jednak ovlivněny prvky zřetelně inkvizičními, jednak, a to především, tím, že k podání obžaloby (vznesení obvinění) podle zákona zcela postačí důvodné podezření, že inkriminovaný skutek, který je státním zastupitelstvím pokládán za trestný čin, se stal, a že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že jeho pachatelem je určitá osoba..." V tomto rozhodnutí pak Ústavní soud požadoval pouze to, aby státní zastupitelství v odůvodnění svého rozhodnutí o zahájení trestního stíhání své důvody vyložilo natolik, aby bylo jasné, z jakých důvodů bylo změněno napadené rozhodnutí či nahrazeno rozhodnutím vlastním. Ve stěžovatelem citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 511/02 pak Ústavní soud též zdůraznil velkou odlišnost rozsahu odůvodnění rozsudku a usnesení o zahájení trestního stíhání, neboť "po státním zastupitelství jako žalobci a zástupci státu nelze vyžadovat, aby zejména v přípravném řízení stíhaného seznamovalo s důkazní situací tak, jak se v tom kterém okamžiku (fázi) přípravného řízení jeví, případně jak a z jakých důvodů ji hodnotí, a vyjasňovalo tak předčasně (do okamžiku skončení vyšetřování) své bližší či vzdálenější procesně-taktické záměry (cíle)". V nyní posuzovaném případě tedy příslušné státní zastupitelství dostálo standardům, které Ústavní soud ve své nálezové judikatuře ohledně rozsahu odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání po něm požaduje.
12. V projednávaném případě tedy Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance neshledal. Vzhledem k závěru o nedotčení ústavně zaručených práv stěžovatele napadeným rozhodnutím Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu