ECLI:CZ:US:2018:2.US.1134.18.1
sp. zn. II. ÚS 1134/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky K. B., právně zastoupené Mgr. Vítem Reichmannem, advokátem se sídlem Radnická 1, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 12. 2017, č. j. 38 Co 262/2017-108 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. 7. 2017, č. j. 24 P 39/2017-86, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 29. 3. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi mělo dojít k porušení jejího práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 18 (sic!) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V řízení před obecnými soudy se stěžovatelka jakožto matka dvou nezletilých dětí domáhala změny úpravy práv a povinností rodičů k těmto nezletilým dětem. Stěžovatelka požadovala, aby Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") svěřil jejího syna (dále též "nezletilý") a dceru (dále též "nezletilá") do její péče, čímž by byl změněn dosavadní režim střídavé péče obou rodičů. Dále navrhovala, aby městský soud zvýšil otci výživné na syna ze 4 000 Kč na 7 500 Kč měsíčně a na dceru z 3 750 Kč na 5 500 Kč měsíčně, aby uložil otci povinnost uhradit nedoplatek na výživném ve výši 42 750 Kč a aby snížil její výživné na syna z 2 000 Kč na 1 500 Kč měsíčně a na dceru z 1 875 Kč na 1 000 Kč měsíčně. Městský soud výrokem I zastavil řízení o návrhu na změnu péče o nezletilou; výrokem II zamítl návrh na změnu péče o nezletilého; výrokem III určil čas a místo předání nezletilých druhému z rodičů; výrokem IV rozhodl o povinnosti otce přispívat na výživu syna 6 000 Kč měsíčně na výživu dcery 5 000 Kč měsíčně; výrokem V zamítl její návrh na snížení výživného, výrokem VI určil styk v průběhu Vánoc a výrokem VII rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud při rozhodování vzal mimo jiné v potaz finanční situaci obou rodičů a její vývoj za posledních pár let, vývoj životních potřeb dětí od posledního rozhodnutí soudu o výši výživného, názor kolizního opatrovníka, výchovné schopnosti obou rodičů, vztahy nezletilých dětí k rodičům i navzájem a přání nezletilých setrvat ve střídané péči rodičů.
3. Stěžovatelka podala ke Krajskému soudu v Brně (dále jen "krajský soud") odvolání proti výrokům IV a V rozsudku městského soudu, tedy i nadále požadovala, aby otec nezletilých přispíval na výživném víc a ona naopak míň. Krajský soud rozhodl tak, že potvrdil výrok V a změnil výrok IV rozsudku městského soudu, přičemž otci byla nově stanovena povinnost přispívat na výživném 5 000 Kč měsíčně na syna a 4 300 Kč měsíčně na dceru. Rovněž otci uložil povinnost nedoplatek na výživném v celkové výši 2 350 Kč. Ve výsledku tudíž výživně stanovené matce (stěžovatelce) zůstalo nezměněno a výživné stanovené otci se mírně zvýšilo. Krajský soud při rozhodování vyšel z toho, že na jedné straně se příjmy obou rodičů od posledního rozhodnutí soudu o výživném změnily pouze minimálně, avšak na druhé straně došlo k nárůstu odůvodněných potřeb nezletilých. Dále krajský soud při rozhodování o nedoplatku otce na výživném vzal do úvahy, že otec nezletilých v minulosti přispíval na výživném o poznání víc, než bylo stanoveno soudem. Stran argumentace stěžovatelky, že dosavadní úprava výživného je nevyhovující, neboť nově musí platit vyšší částku za pronájem bytu, konstatoval, že k ní nelze přihlédnout, neboť "výživné je pohledávkou přednostní a matka kromě nezletilých dětí nemá další vyživovací povinnost." Rozsudek krajského soudu je konečným rozhodnutím ve věci, neboť proti němu není přípustné dovolání.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutí obecných soudů jsou ve zjevném rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními a rozhodnutí nejsou náležitě odůvodněna. Tím mělo dojít k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka je nespokojena se závěrem obecných soudů, že výživné na nezletilé děti nelze změnit pouze proto, že stěžovatelka - za jinak prakticky nezměněných okolností - musí v současnosti vynakládat vyšší obnos peněž za pronájem bytu.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnící řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
6. Stran přípustnosti Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je přípustná pouze zčásti. Ústavní stížnost bude shledána nepřípustnou, pokud stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V projednávané věci stěžovatelka podala ústavní stížnost proti všem rozhodnutím obecných soudů v plném rozsahu, ačkoliv v řízení před obecnými soudy podala odvolání pouze proti výroku IV a V rozsudku prvostupňového soudu. Jelikož proti výrokům I, II, III, VI a VII prvostupňového rozsudku nebyl podán žádný opravný prostředek, stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky nápravy a ústavní stížnost je v tomto rozsahu nepřípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná pouze ve vztahu k rozsudku krajského soudu a k výrokům IV a V rozsudku městského soudu (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ve své přípustné části je posuzovaná ústavní stížnost zjevně neopodstatněným návrhem dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech směřujících proti rozhodnutím obecných soudů stran úpravy vyživovací povinnosti k nezletilým dětem nenáleží hodnotit důkazy provedené obecnými soudy a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, v jaké konkrétní výši má být stanoveno výživné. Do rozhodování obecných soudů zasáhne pouze tehdy, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z http://nalus.usoud.cz].
9. Ve vztahu k určení výše výživného Ústavní soud ustáleně judikuje, že oba rodiče by měli přispívat na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů. Při určení rozsahu vyživovací povinnosti má soud zohlednit nejen fakticky dosahované příjmy rodiče, ale přihlíží též k celkové hodnotě jeho movitého a nemovitého majetku a životní úrovni [srov. nález ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 511/05 (N 61/40 SbNU 593)]. Ústavní soud má za to, že obecné soudy všem těmto požadavkům dostály.
10. Zaprvé, Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou založena na dostatečně důkladně zjištěném skutkovém stavu věci a že mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěru nelze shledat extrémní rozpor. Obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, jež vyplývá z čl. 82 Ústavy a na zákonné úrovni je vyjádřena §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Posoudily všechny předložené důkazy, na jejichž základě dostatečně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho - dle zásady volného hodnocení důkazů - právní závěry, které také náležitě a přesvědčivě odůvodnily. Zadruhé, jak již bylo naznačeno, odůvodnění napadených rozhodnutí městského a krajského soudu považuje Ústavní soud za řádná, logická, vnitřně konzistentní, srozumitelná a dostatečně podrobná. Tyto soudy se náležitým způsobem vypořádaly se všemi relevantními argumenty stěžovatelky. Zatřetí, Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí nevybočují z ústavněprávních limitů, které vymezuje shora uvedená judikatura Ústavního soudu stran určování výživného na nezletilé dítě. Městský a krajský soud zjistily současné majetkové poměry rodičů a jejich životní úroveň, srovnaly je s majetkovými poměry rodičů v čase vydání (chronologicky) posledního rozhodnutí o výši výživného obou rodičů na nezletilé děti a zvážily nárůst odůvodněných potřeb nezletilých. Tyto úvahy se následně promítly v rozhodnutích soudů o určení výše výživného na nezletilé děti. Rovněž nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout ani závěru obecných soudů, že samotná skutečnost, že stěžovatelka v současnosti platí o něco vyšší nájemné za byt, nemůže bez dalšího odůvodňovat závěr o nutnosti (ještě víc) zvýšit výživné na nezletilé děti placené otcem a naopak snížit výživné na nezletilé děti placené matkou (stěžovatelkou).
11. Pozornosti Ústavního soudu rovněž neuniklo, že posuzovaná ústavní stížnost je postavena pouze na pokračující polemice s obecnými soudy a jsou v ní zopakovány argumenty, které již odzněly v řízení před obecnými soudy.
12. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků Ústavní soud zčásti odmítl pro nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu