ECLI:CZ:US:2018:2.US.1143.18.1
sp. zn. II. ÚS 1143/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele A. Š., zastoupeného Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou se sídlem Pplk. Sochora 740/34, Praha 7 - Holešovice, proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 23. 1. 2017 č. j. 12 P 63/2013-82 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2017 č. j. 32 Co 381/2017-169, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud Praha - západ jako soud prvního stupně v záhlaví označeným rozsudkem svěřil nezletilého syna stěžovatele (narozeného v roce XXXX) do péče jeho maternální babičky (dále též "navrhovatelka") a rozhodl, že je oprávněna a povinna o nezletilého pečovat, zastupovat ho v běžných věcech a spravovat jeho majetek v běžných věcech s tím, že rozhodování ve věcech, které nejsou běžné, jí přísluší spolu s rodiči (výrok I.), matce uložil povinnost s účinností od právní moci tohoto rozsudku přispívat na výživu nezletilého částkou 1.000 Kč měsíčně, splatnou k rukám navrhovatelky (výrok II.), otci (stěžovateli) uložil povinnost přispívat na výživu nezletilého částkou 6.000 Kč splatnou k rukám navrhovatelky (výrok III.), čímž změnil rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 29. 1. 2013 č. j. 12 Nc 153/2012-25 ohledně výchovy nezletilého. Soud prvního stupně svěřil nezletilého do péče navrhovatelky, neboť navrhovatelka v posledních letech prokázala, že je schopna zajistit dobrou péči o nezletilého, kterou z důvodů dlouhodobého zhoršení zdravotního stavu matky převzala. Z vyjádření samotného nezletilého je pak patrná jeho vazba na navrhovatelku, která se na jeho výchově podílela již od jeho útlého věku, a rovněž na své současné bydliště, kde má širší rodinu, se kterou je v kontaktu, a rovněž na své přátele, kteří jsou v tomto věku nedílnou součástí jeho života. Nezletilý vyjádřil přání zůstat v péči navrhovatelky, k čemuž soud prvního stupně při svém rozhodování přihlédl. Současně zohlednil, že zájem otce o nezletilého byl v posledních letech velmi sporadický. Výživné stanovené otci odpovídá dosavadní částce, kterou včetně nedoplatku na výživném již přispívá. Ačkoliv matčiny příjmy jsou podstatně nižší než příjmy otce, o své životní náklady se dělí s navrhovatelkou a i přes svůj tíživý zdravotní stav se může na výživě nezletilého podílet alespoň částkou ve výši 1.000 Kč měsíčně. Soud prvního stupně dále zdůvodnil, že pěstounská péče se v dané věci nejeví jako vhodně zvolená forma náhradní rodinné péče, neboť matka nezletilého sdílí domácnost s navrhovatelkou a je schopna se alespoň svou přítomností na péči o nezletilého podílet. Dalším hlediskem je skutečnost, že oba rodiče jsou schopni se na výživě nezletilého podílet v dostatečném rozsahu a není tedy nutné, aby tuto zodpovědnost převzal stát formou dávek pěstounské péče.
2. Stěžovatel se proti rozhodnutí okresního soudu odvolal s tím, že se o syna zajímal, jen nechtěl na styku tvrdošíjně trvat. Dále namítal, že v řízení před soudem prvního stupně nebyli vyslechnuti jeho rodiče jako svědci ke styku vnuka s nimi. Z uvedených důvodů navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž by byly vypracovány znalecké posudky k posouzení výchovných předpokladů otce a navrhovatelky, případně aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že nezletilého svěří do výchovy otce a současně upraví styk navrhovatelky s nezletilým. Matka navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Uvedla, že v daném případě byly splněny všechny podmínky k tomu, aby byl nezletilý svěřen do péče navrhovatelky. Ještě před rozhodnutím soudu prvního stupně byla matka hospitalizována v nemocnici a lékaři konstatovali, že její návrat do domácí péče nebude možný. Tato skutečnost je rovněž významným aspektem ve věci péče o nezletilého. Nezletilý si uvědomuje závažnost zdravotního stavu své matky a tato skutečnost je pro něho již sama o sobě velmi frustrující a zatěžující. Nebylo by tedy v jeho zájmu, pokud by v daném období současně ztratil svůj domov, ve kterém žije s navrhovatelkou a tento názor nezletilého by měl být respektován. Krajský soud ve svém napadeném rozhodnutí, jímž potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, uvedl, že podle tvrzení navrhovatelky se stěžovatel s nezletilým od roku 2010 stýkal sporadicky a rok před podáním projednávaného návrhu kontakty ustaly zcela. O nezletilého se nezajímal, nedával mu žádné dárky k významným událostem v jeho životě, nepřispěl na školní pomůcky, aktivity nebo oblečení. Výživné hradil nepravidelně, v roce 2016 po dobu měsíců neplatil vůbec. Svůj zájem o nezletilého otec projevil teprve po podání návrhu navrhovatelky na svěření nezletilého do její pěstounské péče. Matka nezletilého je od 13. 2. 2017 umístěna v hospici, její zdravotní stav je velmi vážný. Od počátku dceřina onemocnění posupně přebírala navrhovatelka veškerou péči o nezletilého, čím se mezi nimi vytvořila pevná citová vazba. S nezletilým se otec viděl naposledy v roce 2016 a to pouze třikrát. V roce 2017 byl kontakt stěžovatele s nezletilým rovněž sporadický. Stěžovatel tvrdil, že nezletilého kontaktoval telefonicky, avšak nezletilý mu telefon buď nezvedá, nebo je telefon hluchý. Nezletilý je žákem X. třídy základní školy a opakovaně uvedl, že chce bydlet s babičkou, a to i proto, že má v okolí kamarády a příbuzné. Krajský soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že je v zájmu nezletilého, aby byl svěřen do péče babičky (navrhovatelky), která se na péči o něho podílí již od jeho útlého věku a po zhoršení zdravotního stavu své dcery - matky nezletilého - péči o něj zcela převzala. V péči babičky nebyly shledány žádné nedostatky, nezletilý v její péči prospívá a přeje si v péči babičky zůstat i nadále. Naopak otec o nezletilého dlouhodobě neprojevuje opravdový zájem, s nezletilým se stýká pouze sporadicky (neviděl se s ním několik měsíců) a na jeho potřeby nad rámec výživného žádným způsobem nepřispívá. Nezletilý se v současné době nachází ve složité životní situaci, zdravotní stav jeho matky je vážný a prognóza není příznivá. Péči o něho převzala babička, na kterou je nezletilý zvyklý a s níž vyrůstal od dětství. Pro nezletilého je tak babička osobou, která mu poskytuje pocit bezpečí, jistoty a klidu. Svěření do péče babičky tudíž nebude pro nezletilého znamenat změnu, neboť zůstane ve stávajícím výchovném prostředí, s lidmi, které zná, má je rád a důvěřuje jim. Sám nezletilý opakovaně vyjádřil přání v péči babičky a v místě dosavadního bydliště setrvat. Naopak otec nemá aktuálně s nezletilým vytvořený úzký vztah, nezletilý jeho blízkost nevyhledává.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti napadá obě v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi bylo zasaženo do jeho práva na péči o dítě dle čl. 32 odst. 1 Listiny a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ve své ústavní stížnosti uvedl, že jej o propuknutí tak závažného onemocnění matky nikdo neinformoval. Stěžovatel uvádí, že uvažoval o podání návrhu na výkon rozhodnutí, avšak nepřistoupil k němu, protože se k matce nezletilého chtěl chovat korektně. Dále namítá, že jej jako laika při jednání soudu prvního stupně nikdo neupozornil, že soud nebude jednat o svěření nezletilého do pěstounské péče, ale do "do péče" navrhovatelky jako "třetí osoby". Otce však nikdo během jednání prvostupňového soudu o tomto nepoučil, neseznámil ho s rozdílem mezi "pěstounskou péči" a "péčí 3. osoby", která byla nakonec schválena. Odvolací soud měl podle stěžovatele věc vrátit okresnímu soudu k řádnému rozhodnutí a provedení důkazů. Stěžovatel požadoval vyhotovení znaleckých posudků a namítá, že navrhovatelka pracuje ve stejném časově náročném režimu jako on. Dále stěžovatel namítá, že je diskriminován na základě pohlaví, neboť se nedopustil ničeho špatného a přitom nemůže vychovávat vlastní dítě. Obecné soudy zcela pominuly, že stěžovatel navrhoval střídavou výchovu, na kterou navrhovatelka nepřistoupila. Stěžovatel dále namítá, že mu nebyl v napadeném rozhodnutí okresního soudu ani určen styk se synem.
4. Ústavní soud přezkoumal náležitosti ústavní stížnosti a shledal, že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost splňuje i další zákonem stanovené formální náležitosti, včetně vyčerpání všech dostupných procesních prostředků. Ústavní soud dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný.
5. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí, zejména respektuje skutečnost, že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat hodnocení dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Úkolem Ústavního soudu je především posoudit, zda svými rozhodnutími obecné soudy porušily některá základní práva a svobody stěžovatele [viz například bod 20 nálezu sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. K porušení by mohlo dojít i tím, že by soudy excesivním způsobem nerespektovaly již sama ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [viz bod 17 nálezu sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)].
6. Ústavní soud při přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se péče o dítě posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, neboť tento princip je základním kamenem jeho judikatury vztahující se ke svěření dítěte do péče. Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být nejlepší zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Z formulace, že nejlepší zájem dítěte musí být "předním hlediskem", však zároveň vyplývá, že nejde o hledisko jediné, které soudy v řízeních týkajících se dětí musí zvažovat. Nejlepší zájem dítěte může být v konfliktu s oprávněnými zájmy ostatních osob (dalších dětí, rodičů, atd.). Výbor pro práva dítěte proto uznává, že je nutný určitý stupeň flexibility v aplikaci tohoto principu a případné konflikty s jinými oprávněnými zájmy je třeba řešit případ od případu [viz Obecný komentář č. 14 Výboru pro práva dítěte č. 14 z 29. 5. 2013 o právu dítěte na to, aby jeho nejlepší zájmy byly předním hlediskem (General comment No. 14 on the right of the child to have his or her best interests taken as primary consideration), 2003, CRC/C/GC/14]. Nejlepší zájem dítěte je tedy možno, ba dokonce nutno, vyvažovat s ostatními oprávněnými zájmy.
7. Namítá-li tedy stěžovatel v ústavní stížnosti nedostatečné zjištění skutkového stavu obecným soudem, je třeba připomenout, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného a hodnocení, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že postupy dokazování a hodnocení důkazů jsou soudy povinny detailně popsat a také pečlivě a logicky odůvodnit. Informace, které soud z dokazování získal, nesmí být zkreslené a soud je povinen zdůvodnit závěry, které na základě důkazů učinil [např. nález sp. zn. II. ÚS 1235/11 ze dne 28. 6. 2011 (N 126/61 SbNU 831), nález sp. zn. I. ÚS 2771/10 ze dne 5. 5. 2011 (N 86/61 SbNU 337), nález sp. zn. IV. ÚS 304/98 ze dne 12. 10. 1998 (N 120/12 SbNU 177) nebo nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. Ústavní soud může zasáhnout jen tehdy, shledá-li ve věci extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny.
8. Ústavní soud v tomto konkrétním případě neshledal v postupu obecných soudů ústavně právní pochybení zakládající zásah do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces. Dle názoru Ústavního soudu se stěžovateli dostalo řádného dvojinstančního řízení, v němž mu žádný z rozhodujících soudů neupřel jeho ústavně zaručená práva. To, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry obecných soudů, nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soud přistoupí při svých úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospějí soudy k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1296/17 ze dne 3. 4. 2018). V posuzované věci bylo rozhodnutí obou obecných soudů odůvodněno způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Obecné soudy přihlédly především k zájmům nezletilého a jeho přání. Svým rozhodnutím stěžovatele jako otce neomezují v právech rodiče, pouze upravují otázku výchovy nezletilého jinak, než si stěžovatel představuje. Ústavní soud neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování. Absence výslovného výroku o styku stěžovatele s nezletilým v napadeném rozhodnutí okresního soudu není nezákonná, tato úprava není obligatorní náležitostí rozhodnutí při určování výchovného prostředí dítěte. Pokud bude stěžovatel považovat za potřebné, aby byl konkrétně stanoven rozsah jeho styku s nezletilým, může o toto výslovné určení požádat příslušný opatrovnický soud kdykoli v budoucnu. Absence soudní úpravy styku samozřejmě neomezuje možnost otce být se svým synem a trávit s ním čas, a to tím spíše, že se již jedná o větší dítě, které má poměrnou volnost v pohybu a komunikaci.
9. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu