ECLI:CZ:US:2018:2.US.118.18.1
sp. zn. II. ÚS 118/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného JUDr. Milanem Štembergem, advokátem se sídlem Cyrila Boudy 1444, Kladno, směřující proti usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 20. 9. 2017, č. j. 42 P 152/2014-390, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2017, č. j. 100 Co 26/2017-430, za účasti Okresního soudu v Mělníku a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva, zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 32, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla zatímní úprava výchovných poměrů nezl. J. a nezl. M., jejichž otcem je stěžovatel a matkou E. M
3. Ústavní stížností napadeným usnesením Krajský soud v Praze jako věcně správné (ve smyslu ustanovení §219 občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř.") potvrdil ústavní stížností rovněž napadené usnesení Okresního soudu v Mělníku, kterým okresní soud zamítl návrh stěžovatele na nařízení předběžného opatření o úpravě styku stěžovatele s nezletilými dětmi, kterým by soud změnil předběžné opatření téhož soudu ze dne 17. 6. 2016, č. j. 42 P 152/2014-222 (ve znění opravného usnesení ze dne 21. 6. 2016, č. j. 42 P 152/2014-229) tak, "že by byla uložena povinnost matce předat nezl. děti J. a M. (stěžovateli) ke styku každý sudý týden v kalendářním roce vždy od pátku do následujícího úterým s tím, že si otec převezme nezletilé na počátku styku nejpozději před uzavřením školky v Mateřské školce, kam je (stěžovatel) povinen předat nezl. děti po ukončení styku i v úterý lichého týdne do 8.30 hodin. V případě nepřítomnosti nezl. dětí v mateřské školce např. z důvodu nemoci předání a převzetí nezl. dětí proběhne ve stejnou dobu u matky v místě jejího bydliště, což je matka povinna dostatečně včas předem (stěžovateli) oznámit; předání nezl. dětí (stěžovateli) proběhne v 17 hodin." Zjednodušeně řečeno, stěžovatel se svým návrhem domáhal změny stávajícího způsobu (místa) předání nezletilých dětí ze strany matky, a to stejným způsobem, jakým je způsob jejich předání stanoven stěžovateli, tj. v mateřské školce. Okresní soud tento návrh stěžovatele zamítl s tím, že neshledal důvod k přijetí takové změny, když ostatně ani stěžovatel žádné zásadní důvody nevznesl. Nadto poukázal na skutečnost, že taková změna by měla být předmětem vzájemné dohody rodičů, ostatně jako tomu je i v současnosti, kdy předběžné opatření stanovilo místo předání bydliště matky, nikoliv stanici metra Pankrác, kde k předávání dětí v současnosti fakticky dochází.
4. S tímto názorem okresního soudu se ztotožnil i krajský soud a odvolání stěžovatele, v němž namítal, že přijetí takové změny je jednoznačně v nejlepším zájmu nezletilých dětí a nesouhlasil se odůvodněním rozhodnutí ze strany okresního soudu, neshledal důvodným. Krajský soud rovněž dospěl k závěru, že změna naléhavé potřeby zatímní úpravy poměrů nezletilých nebyla prokázána a nejsou tak splněny předpoklady pro vydání stěžovatelem navržené změny předběžného opatření. Nadto konstatoval, že "je nepochybně v zájmu nezletilých dětí, aby se rodiče případně mimosoudně dohodli na jiném způsobu předávání nezletilých dětí podle aktuálních podmínek."
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti na podporu svých tvrzení o porušení základních práv uvádí obdobné námitky ohledně negativního dopadu způsobu předání nezletilých dětí ze strany matky, které byly již obsahem jeho návrhu na změnu předběžného opatření, resp. jeho odvolání. Nadto [s odkazem na závěry z judikatury Ústavního soudu, konkrétně z nálezu sp. zn. III. ÚS 2298/15 ze dne 15. 3. 2016 (N 44/80 SbNU 543) či usnesení sp. zn. IV. ÚS 884/16 ze dne 12. 4. 2016, vše dostupné rovněž na http://nalus.usoud.cz] obecným soudům vytýká, že ve svých rozhodnutích nehájily zájmy nezletilých dětí, místo toho mechanicky aplikovaly právní normy, aniž by zohlednily skutečnou situaci. Dále stěžovatel namítá porušení svého práva na rodinný život, když tím fakticky dochází ke zkrácení doby jeho pravidelného styku s nezletilými dětmi a tím, že je nucen je vozit v dopravní špičce přes celou Prahu. V neposlední řadě stěžovatel namítá diskriminační jednání ze strany obecných soudů, když obdobnému návrhu matky nezletilých vyhověly, zatímco jeho návrhu nikoliv.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně dovodil, že rozhodování o návrhu na vydání (nařízení) předběžného opatření a tedy hodnocení toho, zda jsou v daném případě splněny podmínky pro jeho vydání či změnu, je především věcí obecných soudů. Jak již bylo výše uvedeno, úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, dále jen Ústava")], nikoliv "běžné" zákonnosti, a proto mu ani nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud si je samozřejmě vědom skutečnosti, že rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou obecně způsobilá zasáhnout do základních práv a svobod jednotlivců. Práva a povinnosti jsou však jimi upravena pouze dočasně (zatímně), přičemž jejich úprava může být navíc v průběhu řízení před obecnými soudy k návrhu dotčených účastníků zrušena či upravena. Nadto zatímní povaha rozhodnutí o předběžných opatřeních nijak nevylučuje možnost, že v konečném meritorním rozhodnutí soudu může dojít k významné změně dosavadní úpravy těchto práv a povinností, na což ostatně krajský soud v závěru svého usnesení rovněž upozornil. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního nikterak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole (ve smyslu čl. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny) [viz např. nálezy sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171); či sp. zn. I. ÚS 2486/13 ze dne 1. 10. 2014 (N 184/75 SbNU 39)]. Proto se Ústavní soud zpravidla necítí být oprávněn zasahovat do těchto rozhodnutí (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 909/14 ze dne 27. 3. 2014) a činí tak pouze ve výjimečných případech, kdy rozhodnutí o předběžném opatření představuje natolik excesivní zásah do základních práv a svobod dotčených jednotlivců, který si vyžaduje bezprostřední ingerenci ze strany Ústavního soudu v podobě derogace takového rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 13. 7. 2011 (N 131/62 SbNU 59)].
8. Výše uvedené zcela platí i pro rozhodnutí obecných soudů o předběžných opatřeních, na jejichž základě dochází k zatímní úpravě styku rodičů s nezletilými dětmi, jako tomu je i v nyní projednávaném případě stěžovatele. Z toho důvodu je však nezbytné uvedená rozhodnutí a samotné závěry přijaté obecnými soudy hodnotit i prizmatem ústavněprávních kritérií, která Ústavní soud vymezil ve své judikatuře v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem (tedy včetně jejich zatímní úpravy prostřednictvím nařízených předběžných opatření) [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud pak vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu nezletilého dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte).
9. Prizmatem výše uvedeného Ústavní soud konstatuje, že z ústavněprávního hlediska nevidí žádný rozumný důvod jakkoliv zpochybňovat závěry obecných soudů, v nichž neshledaly žádné závažné okolnosti, které by odůvodňovaly (s ohledem na nejlepší zájem nezletilých dětí) zatímní změnu stávající úpravy styku stěžovatele s jeho nezletilými dětmi, když ostatně stěžovatel žádné takové zásadní důvody ani nevznesl. Pokud stěžovatel, odkazem na judikaturu Ústavního soudu, namítá, že tím dochází k nerespektování nejlepšího zájmu nezletilých dětí, resp. k zásahu do jeho práva na rodinný život (zkrácení doby jeho pravidelného styku), anebo dokonce k diskriminaci ze strany obecných soudů, Ústavní soud se s tímto hodnocením daných okolností nyní projednávaného případu zdaleka neztotožňuje a žádné takové zásahy ze strany obecných soudů neshledal, přičemž argumentace, obsažená v ústavní stížnosti a postrádající ústavněprávní rozměr (pouhý výčet celé řady "zasažených" základních práv stěžovatele za takový považovat nelze), představuje toliko pouze souhrn námitek směřujících vůči konkrétním závěrům obecných soudů o neexistenci nových a závažných skutečností, odůvodňujících další změnu úpravy styku stěžovatele s nezletilými dětmi. Nadto nelze odhlédnout od skutečnosti, že způsob předávání nezletilých dětí mezi rodiči v současnosti fakticky probíhá jiným způsobem, než bylo stanoveno v poslední úpravě (předběžným opatřením ze dne 17. 6. 2016), a to na základě vzájemné dohody mezi rodiči, aniž by k tomu byla nezbytná ingerence ze strany soudu. Proto i Ústavní soud, obdobně jako krajský soud, považuje za vhodné apelovat na rodiče nezletilých dětí, aby i v tomto aspektu přistoupily ke vzájemné dohodě, která bude představovat kompromisní řešení, vyhovující všem zúčastněným, především pak nejlepšímu zájmu nezletilých dětí.
10. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu