ECLI:CZ:US:2018:2.US.1239.18.1
sp. zn. II. ÚS 1239/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky AUTOKONEX, s. r. o., se sídlem Truhlářská 16, Plzeň, zastoupené advokátem Mgr. Martinem Pechem, se sídlem Malá ul. 6, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2018, č. j. 4 Ads 176/2017-26, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 6. 2017, č. j. 30 A 82/2016-104, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení a Státního úřadu inspekce práce jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. V řízení, které předcházelo podání nyní projednávané ústavní stížnosti, se stěžovatelka domáhala žalobou podanou u krajského soudu zrušení rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce ze dne 24. 3. 2016, č. j. 9874/1.30/15-5, který potvrdil rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Plzeňský a Karlovarský kraj ze dne 2. 11. 2015, č. j. 10236/6.30/15-26, kterým tento správní orgán rozhodl o spáchání správního deliktu podle §26 odst. 1 písm. f) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce (dále jen "zákon o inspekci práce"). Stěžovatelka se měla tohoto správního deliktu dopustit tím, že svému zaměstnanci M. Purkarovi neposkytla příplatek za noční práce nejméně ve výši 10 % průměrného výdělku nebo jiné minimální výši, čímž porušila §116 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen "zákoník práce"). Dále se stěžovatelka dopustila porušení §118 odst. 1 zákoníku práce a zároveň správního deliktu dle §26 odst. 1 písm. c) zákona o inspekci práce tím, že tomuto zaměstnanci neposkytla příplatek za dobu práce v sobotu a v neděli ve výši 10 % průměrného výdělku nebo v jiné minimální výši. Současně stěžovatelka svému zaměstnanci neposkytla ani náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou za rok 2013, čímž porušila §222 odst. 2 zákoníku práce a spáchala tak správní delikt dle §27 odst. 1 zákona o inspekci práce. Za spáchané správní delikty byla stěžovatelce uložena pokuta ve výši 150.000 Kč.
3. Krajský soud žalobu v celém rozsahu zamítl, jestliže se ztotožnil se závěry, ke kterým dospěl žalovaný Státní úřad pro inspekci práce ve své přezkumném rozhodnutí. Krajský soud tak navázal na závěry správního orgánu I. stupně v otázce sporného příplatku za práci v noci. Těžištěm argumentace stěžovatelky bylo totiž tvrzení, že předmětný příplatek byl řádně sjednán, a to mzdovým výměrem podepsaným zaměstnancem. Z obsahu správního spisu však vyplynulo, že stěžovatelka jinou výši příplatku za noční práci ve skutečnosti nesjednala, pokud to nebylo zřejmé ani ze mzdového výměru, mzdových listů nebo výplatních pásek zaměstnance. Současně se stěžovatelka dovolávala porušení zásady ne bis in idem re, což spatřovala v potrestání za stejný správní delikt spáchaný ve vztahu k témuž zaměstnanci, aniž by bylo předchozí řízení pravomocně skočeno. Soud však tento argument nepovažoval za důvodný, pokud uvedená protiprávní jednání nezakládala totožnost skutku, tedy ani splnění podmínky uplatnění zásady ne bis in idem re. Dle krajského soudu se tak správní orgán na základě výše uvedených závěrů dostatečně vypořádal se spornými okolnostmi a své rozhodnutí též náležitě odůvodnil. Následnou kasační stížnost stěžovatelky shledal Nejvyšší správní soud nedůvodnou.
4. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející z hlediska uplatněných námitek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že napadená rozhodnutí jsou věcně nesprávná a soudy zasáhly do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, pokud se s námitkami stěžovatelky dostatečně nevypořádaly. Stěžejním důvodem pro porušení principů spravedlivého procesu mělo být porušení zásady dvojího trestání a zásady přiměřenosti, jelikož stěžovatelka vnímala situaci tak, že jí byla udělena dvojí sankce za naprosto totožné jednání správního práva. Současně stěžovatelka shledává pochybení soudů v tom, že ve věci rozhodly bez přesvědčivého vysvětlení.
6. Ústavní soud v souvislosti s námitkami stěžovatelky k procesnímu postupu obecných soudů uvádí, že princip práva na spravedlivý proces, obsahující v sobě jednotlivé dílčí složky jako je právo na přístup k soudu či spravedlivé rozhodnutí, je garancí ochrany jednotlivce před libovolnými zásahy veřejné moci a vytváří tak naprostý základ ústavně zaručených práv. Obsahem práva na spravedlivý proces je mimo jiné i povinnost obecných soudů své závěry řádně odůvodnit a vypořádat se tak s námitkami účastníků řízení. V rámci rozhodovací praxe Ústavního soudu se v této souvislosti ustálil názor, že "vytvoření prostoru pro účastníka řízení účinně uplatnit námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat, je jedním ze základních požadavků práva na spravedlivý proces (zásada kontradiktornosti řízení), který lze vztáhnout na jakékoliv rozhodování, jímž jsou dotčena subjektivní práva a povinnosti účastníků řízení" (viz nález ze dne ze dne 8. 7. 2008 sp. zn. II. ÚS 1374/08, k tomu také např. nález ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. IV. ÚS 719/18 nebo ze dne 1. 9. 2011, sp. zn. II. ÚS 781/10 a další na nalus.cz). Ústavní soud však v projednávaném případě dospěl k závěru, že k takovému porušení práva na spravedlivý proces nedošlo.
7. Ze spisového materiálu totiž vyplývá, že soudy se v řízení, které se vážou k napadeným rozhodnutím, s námitkami stěžovatelky zabývaly dostatečně a svá rozhodnutí též řádně odůvodnily. Krajský soud přesvědčivě vyložil závěr, proč mzdový výměr neprokazuje, že by mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem došlo ke sjednání minimální výše a způsobu určení příplatku, pokud to z mzdového výměru nebylo patrné. Nejvyšší správní soud pak podrobně vylíčil okolnosti sjednávání ujednání o příplatcích, a to i v rámci mzdového výměru. Při vypořádání se s argumentem porušení zásady ne bis in idem krajský soud rovněž dostatečně vyložil, že v daném případě k prolomení této zásady nedošlo, pokud není splněna podmínka totožnosti skutku. Soudem bylo také odůvodněno, proč deliktní jednání nenese ani znaky pokračujícího správního deliktu, pokud jednání není provázáno blízkou časovou souvislostí. Nejvyšší správní soud se s těmito závěry ztotožnil a v odůvodnění svého rozhodnutí poskytl k této problematice ještě podrobnější argumentaci. Stěžovatelka pak v řízení měla možnost uplatňovat své námitky, což také činila, a využila rovněž možnosti podání všech opravných prostředků ve správním soudnictví. Rozhodnutí soudů byla také řádně odůvodněna, a tak Ústavní soud v této záležitosti neshledává důvod pro konstatování porušení práva na spravedlivý proces.
8. Ve skutečnosti totiž stěžovatelka nenamítá relevantní ústavněprávní argumentaci, nýbrž polemizuje se skutkovými a právními závěry správních soudů, což je sice zcela pochopitelné a i legitimní, nicméně takováto polemika nepožívá ústavní ochrany. Úkolem Ústavního soudu totiž v řízení o ústavní stížnosti není a ani být nemůže přehodnocování skutkových a právních závěrů (činěných při výkladu podústavních předpisů), jelikož jeho úkolem je v intencích čl. 83 Ústavy výhradně ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti, resp. skutkové správnosti napadených rozhodnutí soudů. Za situace, kdy v nyní projednávaném případě jsou závěry správních soudů pečlivě, přesvědčivě a logicky odůvodněny a stěžovatelka v podstatě jen opakuje argumentaci, kterou již tyto soudy vypořádaly, proto není dán žádný rozumný důvod k závěru o protiústavnosti napadených rozhodnutí.
9. V posuzované věci tak Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí správních soudů z ústavněprávního hlediska plně obstála a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu