ECLI:CZ:US:2018:2.US.1251.18.1
sp. zn. II. ÚS 1251/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky I. L., zastoupené Mgr. Petrem Olbortem, advokátem, se sídlem Nad Vývozem 4828, Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 1. 2018 č. j. 6 Tdo 1561/2017-34, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2017 sp. zn. 5 To 157/2017 a Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 4. 2017 sp. zn. 30 T 21/2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatelka namítá porušení čl. 39 Listiny, neboť se domnívá, že její jednání nebylo trestným činem a porušení zásady presumpce neviny zaručené čl. 40 odst. 2 Listiny.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 4. 2017 sp. zn. 30 T 21/2016 byla stěžovatelka uznána vinnou zločinem podvodu a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tři a půl roku. Její odvolání bylo zamítnuto a dovolání Nejvyšším soudem odmítnuto. Nejvyšší soud ve svém usnesení upozornil, že primárním základem veškeré argumentace stěžovatelky, kterou v dovolání uplatnila, jsou výhrady ke způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, byť se tyto výhrady snaží zastřešit všeobecným poukazem na nepřípustný formalismus, nenaplnění subjektivní a objektivní stránky předmětného trestného činu atd. Je zřejmé, že rozhodnutí nižších soudů představám stěžovatelky nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy a jejich hodnocení.
3. K právní kvalifikaci jednání, pro které byla uznána vinnou, nad rámec úvah soudu prvního a druhého stupně Nejvyšší soud uvedl, že trestného činu podvodu se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí-li takovým činem značnou škodu. Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl může být spácháno konáním, opomenutím, kde však zpravidla půjde o zamlčení podstatných skutečností i konkludentním jednáním. Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci, zvláště když v běžném životě není zvykem si ověřovat pravdivost podávaných informací. V žádném případě se nevyžaduje nějaká zvláštní rafinovanost. Městský soud v Praze, jakožto odvolací soud, rozhodoval ve věci již potřetí a opakovaně (v předchozích zrušujících rozhodnutích) konstatoval, že skutková zjištění nalézacího soudu jsou dostatečná, avšak pochybení spočívala v tom, že nalézací soud při předchozích projednávání dané věci a následném hodnocení důkazů tyto hodnotil v rozporu se zákonnými ustanoveními. V řízení bylo prokázáno, a stěžovatelka to nijak nerozporuje, že svobodnou vůlí podepsala smlouvu o půjčce, přestože věděla, že předmětné finanční prostředky nebude sama využívat, a ihned po inkasování je předala svému tehdejšímu partnerovi. Právě její podpis na smlouvě o půjčce uzavřené s poškozeným je nutné vyložit jako jednání, kterým uvedla poškozeného v omyl, neboť od počátku neměla v úmyslu peníze využívat ani je v dohodnutém termínu splatit. Rozhodujícím není však jen samotný podpis, kterým stvrdila smlouvu o půjčce, ale i okolnosti, které podepisování doprovázely. Podle Nejvyššího soudu nelze přijmout její argumentaci, že se neseznámila s obsahem smlouvy nebo snad že by neměla porozumět jejímu obsahu, ani argumentaci, že se mělo jednat o investici poškozeného, kterou z povahy věci doprovází určitá míra rizikovosti. Nejvyšší soud shledal, že se podle občanského zákoníku právní jednání posuzuje podle svého obsahu, přičemž z obsahu předmětné smlouvy o půjčce je zřejmé, že se skutečně jedná o smlouvu o půjčce, tudíž poškozený od počátku počítal s tím, že mu budou finanční prostředky vráceny. Základním principem doprovázejícím kontrakty v soukromoprávních vztazích je svobodná vůle smluvních stran, a z toho vyplývá, že pokud jedna ze smluvních stran při uzavírání smlouvy zcela rezignuje na svá práva a povinnosti ze závazku plynoucí, nemůže být toto přičteno k tíži straně druhé. Z argumentace samotné obviněné (stěžovatelky) pak nakonec podle Nejvyššího soudu vyplývá, že byť smlouvu platně uzavřela, čímž se dobrovolně stala dlužníkem předmětného závazkového vztahu a zavázala se tak vrátit předaný finanční obnos, již v okamžiku uzavírání smlouvy o půjčce neměla v úmyslu sama svůj závazek ze smlouvy splnit a navíc si byla již při podpisu smlouvy vědoma, že v jejích finančních možnostech ani není půjčenou částku vrátit v dohodnutém termínu. Pokud jedna ze stran nemá již v okamžiku uzavření smlouvy v úmyslu svůj závazek ze smlouvy splnit (což zároveň obviněná v rámci své obhajoby od počátku nepřímo tvrdila), uvádí druhou stranu v omyl.
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy nezohlednily všechny související okolnosti věci, které mají naprosto zásadní význam pro ústavně souladné posouzení jejího případu. Nesouhlasí se závěry obecných soudů, které dovozují, že sporná smlouva o půjčce založila mezi stěžovatelkou a poškozeným platný právní vztah, a že poškozený jednal v omylu, který u něj vyvolala právě stěžovatelka, jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, zejména pak s výslechem samotného poškozeného, který uvedl, že tato smlouva měla být spíše zajištěním jeho investice do podniku bývalého partnera stěžovatelky. Obecné soudy podle ní formalisticky vycházely toliko z existence sporné smlouvy o půjčce a ze zjištění, že poškozený poukázal ve prospěch stěžovatelčina bankovního účtu finanční prostředky v částce 1.300.000 Kč, které posoudily jako půjčku poskytnutou stěžovatelce, a to přesto, že z dokazování vyplynulo, že sporná smlouva o půjčce je ve skutečnosti simulovaným právním úkonem, neboť poškozený nehodlal poskytnout půjčku stěžovatelce, nýbrž investovat do podnikání jejího bývalého partnera. Za těchto okolností lze hovořit o extrémním nesouladu právních závěrů učiněných obecnými soudy a zjištěními, které je možno vyvodit z dokazování, přičemž stěžovatelka v rozhodovávání obecných soudů postrádá návaznost mezi skutkovými zjištěními, úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, která je nezbytná k tomu, aby došlo k naplnění práva na spravedlivý proces. Podle stěžovatelky totiž nemohlo v jejím případě v souvislosti se spornou smlouvou o půjčce dojít k naplnění subjektivní ani objektivní stránky trestného činu podvodu. Spornou smlouvu o půjčce stěžovatelka podepsala pouze z důvodu, že ji o to její tehdejší přítel požádal, aniž měla možnost se seznámit s jejím zněním. Stěžovatelka podpisem sporné smlouvy o půjčce ničeho nesledovala. Obecné soudy však tyto skutečnosti v posuzování skutku nijak nezohlednily ani nevyložily, proč by neměly mít žádný význam pro rozhodování, zda se stěžovatelka trestného činu podvodu dopustila nebo nedopustila.
5. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou formálních náležitostí ústavní stížnosti, nutných k jejímu meritornímu projednání, a konstatuje, že ústavní stížnost je po formální stránce bezvadná a způsobilá dalšího přezkoumávání. Ústavní stížnost je tedy přípustná.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205); či nález sp. zn. I. ÚS 2486/13 ze dne 1. 10. 2014, zejména body 34-37 a body 42-45].
9. K argumentům stěžovatelky vzneseným v projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že hodnocení skutkového stavu případu a interpretace podústavního práva jsou doménou obecných soudů. Ústavní soud ve svých rozhodnutích totiž opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
10. Ústavní soud upozorňuje na to, že obsahem ústavní stížnosti byly převážně argumenty, jež stěžovatelka uplatnila již před obecnými soudy a jimiž se již zabýval Nejvyšší soud, jak je i uvedeno výše v bodech 2 a 3 tohoto usnesení. Ústavní soud shledává, že závěry Nejvyššího soudu nejsou natolik nepřijatelné či vybočující mimo rámec jeho pravomocí, že by zasahovaly do ústavně zaručených práv stěžovatelky či ústavně zaručené zásady presumpce neviny.
11. Z výše uvedených důvodů tedy Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, pročež její ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu