ECLI:CZ:US:2018:2.US.1252.18.1
sp. zn. II. ÚS 1252/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Vojtěcha Šimíčka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. M., zastoupeného JUDr. Pavlem Virágem, advokátem se sídlem Sudoměřská 6, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2018, č. j. 30 Cdo 1213/2017-147, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2016, č. j. 54 Co 324/2016-129, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 6. 2016, č. j. 17 C 6/2014-111, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se takto domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména jeho právo na náhradu újmy způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jelikož mu nebyla přiznána jím požadovaná náhrada nemajetkové újmy v penězích ve výši 240.000 Kč a nebylo mu poskytnuto ani zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva, byť stěžovatel byl poškozen nesprávným úředním postupem. Dále bylo údajně porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a to zejména ze strany Nejvyššího soudu, neboť ten odmítl jeho dovolání bez jakéhokoliv meritorního přezkoumání, a to i přesto, že stěžovatel zcela konkrétně vylíčil, v čem spatřuje pochybení soudu prvního a druhého stupně [stěžovatel v této souvislosti v ústavní stížnosti odkázal zejména na nález Ústavního soudu nález sp. zn. III. ÚS 3369/17 ze dne 13. 2. 2018, kde se Ústavní soud zabýval mimo jiné ústavněprávním výkladem přípustnosti dovolání].
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z listin k ní přiložených, se zejména podává, že stěžovatel byl vkladatelem Živnostenské družstevní záložny. V důsledku trestné činnosti zaměstnanců jmenované záložny však přišel o část svého vkladu a vznikla mu majetková újma minimálně ve výši 36.404,20 Kč. Stěžovatel proto podal v roce 2000 trestní oznámení proti zaměstnancům živnostenské družstevní záložny. V průběhu času se pak opakovaně (zejména telefonicky) dotazoval na stav řízení, avšak žádná osoba mu podle jeho tvrzení neposkytla uspokojivou odpověď. Až v reakci na stížnost, kterou stěžovatel podal v roce 2013, konstatovalo Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové, že v důsledku pochybení policejního orgánu nebyl stěžovatel řádně vyrozumíván o postupu a způsobu vyřízení věci a nebylo s ním náležitě jednáno jako s účastníkem trestního řízení.
3. I přes výše uvedené v záhlaví citovaným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 však zamítl stěžovatelovu žalobu, kterou se po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal zaplacení částky 240.000 Kč s příslušenstvím. Dále jmenovaný soud zamítl stěžovatelovu žalobu, aby bylo konstatováno, že díky průtahům v trestním řízení a v konkursním řízení vedeném proti jmenované družstevní záložně došlo k zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze prvostupňový rozsudek ve věci samé potvrdil. Následné dovolání stěžovatele bylo v záhlaví citovaným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, neboť rozsudek městského soudu se podle Nejvyššího soudu v žádném ze stěžovatelem formulovaných dovolacích důvodů neodchyluje od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. Ke stížnostní argumentaci Ústavní soud nejprve uvádí, že ve věci stěžovatele není žádných rozumných pochyb o tom, že orgány činné v trestním řízení nepostupovaly zcela správně - dopustily se tedy nesprávného úředního postupu. To ostatně výslovně uznalo i Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové při hodnocení stěžovatelovy stížnosti na postup orgánů činných v trestním řízení. S obecnými soudy lze proto souhlasit v tom smyslu, že již v samotném trestním řízení se dostalo stěžovateli určité zadostiučinění ve smyslu konstatování porušení práva, a to právě ze strany krajského státního zastupitelství. Obecné soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích také dovodily [což odpovídá relevantní judikatuře - srov. k tomu například stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn. 206/2010 (všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz/)], že vzhledem k okolnostem případu (zejména ke stěžovatelově pasivitě k průběhu trestního řízení), je postačující zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva. Přitom i stěžovatel v ústavní stížnosti přiznává, že se dlouhou dobu o probíhající trestní řízení proti zaměstnancům záložny zajímal jen neformálně (po podání trestního oznámení se na průběh trestního řízení telefonicky dotazoval), když ovšem až po stížnosti podané podle trestního řádu bylo na stěžovatelovy podněty reagováno. Ani sám stěžovatel přitom v ústavní stížnosti nerozporuje, že nevyčkával-li by na výsledek trestního řízení takřka 10 let a hájil-li by svá práva s využitím procesních institutů důrazněji a dříve, byla by mu škoda (respektive újma) jemu způsobená odčiněna buď v samotném trestním řízení, anebo v řízení občanskoprávním, na trestní řízení navazujícím.
7. Vzhledem k těmto konkrétním okolnostem nyní projednávané věci lze tedy z ústavněprávního hlediska akceptovat závěry obecných soudů učiněné v tom smyslu, že význam trestního řízení i s přihlédnutím ke stěžovatelem uváděné částce cca 36.500 Kč, nebyl pro stěžovatele velký. Jejich závěry o odčinění stěžovateli způsobené nemajetkové újmy jsou tak i podle Ústavního soudu ústavněprávně přijatelné.
8. Proto také ani Nejvyšší soud neporušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, jestliže se s právním hodnocením nalézacího odvolacího soudu ztotožnil, a toto také - byť stručně - odůvodnil. Není tak přiléhavý ani odkaz stěžovatele na nález sp. zn. III. ÚS 3369/17, neboť zde žádný významný rozpor zejména mezi judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu zjistitelný není. Ostatně sám stěžovatel v ústavní stížnosti zřetelně nevysvětluje, jak by se měl právě citovaný nález Ústavního soudu na jeho věc aplikovat, když tento nález se týkal zejména aplikace institutu tzv. sdílené újmy mezi více poškozených. Ani sám stěžovatel přitom netvrdí, že by obecné soudy na jeho věc úvahy o tzv. sdílené újmě aplikovaly.
9. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí, vycházející z toho, že ve stěžovatelově věci je přiměřené zadostiučinění jen ve formě konstatování porušení práva za nesprávný úřední postup, jsou z ústavního hlediska akceptovatelná. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu