ECLI:CZ:US:2018:2.US.1279.18.1
sp. zn. II. ÚS 1279/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. S., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného Mgr. Radkou Palíškovou, advokátkou se sídlem Kollárova 647/15, Kroměříž, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 19. 1. 2017, č. j. 61 T 17/2016-422, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 3. 2017, č. j. 2 To 24/2017-468, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, č. j. 7 Tdo 1168/2017-37, za účasti Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí.
2. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel shledán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle ustanovení §145 odst. 1, 2 písm. g) trestního zákoníku, přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku a zločinem loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 13 let a 6 měsíců. Skutkově šlo o to, že stěžovatel bezdůvodně napadl poškozeného A. D. a opakovaným kopem mu způsobil dvojnásobnou zlomeninu dolní čelisti, dále napadl poškozeného M. P. a udeřil jej dvěma ranami pěstí do nosu, přičemž tohoto jednání se dopustil za situace, kdy byl v minulosti odsouzen za vraždu jako recidivista. Stěžovatel rovněž opakovaně vyhrožoval své matce zabitím a požadoval po ní vydání rodinných šperků, což odmítla, a proto ji hrubě fyzicky napadl, čímž ji přinutil vydat mu šperky v hodnotě nejméně 7.000 Kč. Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením zamítl odvolání stěžovatele a jeho následné dovolání odmítl citovaným usnesením Nejvyšší soud.
3. Bližší obsah napadených rozhodnutí je účastníkům řízení znám, takže ho Ústavní soud podrobněji nereprodukuje.
4. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Toto porušení svého základního práva spatřuje stěžovatel v uložené výši trestu, která byla zvýšena ve smyslu ustanovení §59 odst. 1 trestního zákoníku. Stěžovatel se však domnívá, že pod předchozí zločiny bylo možno zařadit jeho veškerá předchozí odsouzení, avšak nikoliv odsouzení z roku 1996, čímž byla uměle vytvořena trestní sazba s horní hranicí 16 let a uložený trest tak byl v zásadě stejný, jako v minulosti, kdy se stěžovatel dopustil vraždy. Stěžovatel dále nesouhlasí s právním posouzením projednávaných skutků, kdy jeho první jednání mělo být posouzeno jako trestný čin ublížení na zdraví podle §146 odst. 3 a nikoliv podle §145 odst. 1, 2 písm. g) trestního zákoníku, jelikož následek v podobě těžké újmy na zdraví nezpůsobil úmyslně, což blíže vysvětluje na konkrétních skutkových okolnostech (bylo šero, stěžovatel měl na nohou běžné tenisky, útok proti poškozenému vedl proti ruce a nikoliv hlavě).
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. Ústavní soud nejprve připomíná, že jeho úkolem není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen zjistí-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Právě tímto směrem se vine argumentace stěžovatele v nyní projednávané věci, namítá-li chybnou právní kvalifikaci prvního skutku.
7. K tomu Ústavní soud uvádí, že - s ohledem na dříve uvedené - nezjistil žádný rozumný důvod, pro který by měl jakkoliv zpochybňovat skutkové a právní závěry obecných soudů učiněné v této věci. Skutky, za které byl stěžovatel napadenými rozhodnutími odsouzen, se totiž staly, ani samotný stěžovatel nepopřel, že se jich dopustil a veškerá jeho polemika se proto vine toliko ohledně jejich právního posouzení a uloženého trestu. K tomu však Ústavnímu soudu nezbývá než zopakovat, že takovéto přehodnocení mu zásadně nepřísluší, s výhradou zjištění zásadního excesu. Nic takového však v nyní projednávané věci Ústavní soud nezaznamenal.
8. Pokud totiž krajský soud dovodil, že obhajoba stěžovatele byla zcela účelová a byla vyvrácena výpověďmi poškozených i svědků, a podrobně vyložil, z jakých důvodů nebylo možno jeho jednání považovat za obranu (poškozený byl v podřepu a stěžovatele tak nemohl nijak ohrozit; útok byl proveden opakovanými kopy do hlavy; stěžovatel údery do tváře napadl i svědka, který se poškozeného zastal atp.), považuje rovněž Ústavní soud učiněné závěry obecných soudů o náhodnosti a nevyprovokovanosti útoku na poškozeného, který byl proveden s takovou intenzitou, že stěžovatel musel být minimálně srozuměn s tím, že poškozenému může způsobit těžké zranění či dokonce fatální následek, takže se jednalo o nepřímý úmysl, za zcela přiléhavé, resp. nikterak nevybočující z hlediska zjištěných skutkových okolností případu. Tato námitka je proto zjevně neopodstatněná.
9. Rovněž druhá námitka, kterou stěžovatel zpochybňuje výši uloženého trestu, není opodstatněná, neboť se pohybuje výhradně v oblasti výkladu podústavního práva. V daném případě totiž krajský soud dovodil okolnosti pro mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody podle ustanovení §59 trestního zákoníku, když konstatoval, že u stěžovatele neshledal žádnou polehčující okolnost a naopak řadu okolností přitěžujících: trestné činy spáchal ze ziskuchtivosti, ke škodě osoby vysokého věku, na více osobách, spáchal více trestných činů, byl již pro ně odsouzen, a to devětkrát. Předmětné trestné činnosti se navíc dopustil v krátké době po propuštění z výkonu trestu. Za této situace proto Ústavní soud nevidí žádný důvod, pro který by měl zpochybnit závěry obecných soudů ohledně výše trestu uloženého při dolní hranici zákonné sazby zvýšené podle citovaného ustanovení trestního zákoníku, které soudy velmi pečlivě a přesvědčivě odůvodnily.
10. Lze tak uzavřít, že dotčené trestní řízení bylo jako celek spravedlivé a Ústavní soud nemíní nikterak přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, neboť argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za pouhou polemiku s nimi, čímž se však Ústavní soud, který není "další soudní instancí", nemá důvod zabývat. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu