ECLI:CZ:US:2018:2.US.1319.18.1
sp. zn. II. ÚS 1319/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky PhDr. Magdaleny Jiříkové, zastoupené JUDr. Jiřím Exnerem, advokátem, se sídlem Kořenského 15/1107, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 92/2017-43 ze dne 13. 2. 2018 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 46 A 39/2015-52 ze dne 8. 3. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí namítajíc porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek, zaručeného článkem 11 Listiny.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že se stěžovatelka správní žalobou domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Středočeského kraje (dále jen "žalovaný"), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu v Českém Brodě (dále jen "správní orgán I. stupně") ze dne 16. 6. 2014 č. j. MUCB 17294/2014. Správní orgán I. stupně zrušil tímto rozhodnutím své sdělení ze dne 4. 2. 2014 č. j. MUCB 3539/2014, kterým byl stěžovatelce vydán souhlas s dělením pozemku p. č. X1 v k. ú. Louňovice, jenž je v jejím výlučném vlastnictví. Žalovaný dále uvedl, že pozemek p. č. X2 v k. ú. Louňovice již není komunikací, nýbrž ornou půdou, což bylo prokázáno výpisem z katastru nemovitostí. K dělení pozemku je však nutné vyřešit dopravní napojení. Nelze připojit pozemky funkčně určené pro zástavbu rodinnými domy přes ornou půdu, která není pozemní komunikací. Dělení pozemků není řízením o umístění stavby, to ovšem nic nemění na tom, že nově vzniklé pozemky musí splňovat podmínky pro využití dané platným územním plánem, tedy i pro umístění rodinného domu. To vyplývá z §20 odst. 3 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 501/2006 Sb."), dle něhož se pozemek vždy vymezuje tak, aby byl dopravně napojen na veřejně přístupnou komunikaci. Pro posouzení přípustnosti dělení předmětného pozemku je nezbytné vycházet z právního stavu pozemku p. č. X2 (tedy zda se na něm nachází veřejně přístupná pozemní komunikace), pokud nebude napojení řešeno jiným způsobem.
3. Krajský soud v Praze svým napadeným rozhodnutím č. j. 46 A 39/2015-52 ze dne 8. 3. 2017 rozhodl, že žalovaný dospěl ke správnému závěru, že záměr žalobkyně je v rozporu se zákonem požadujícím dopravní napojení nově vzniklého pozemku i s územním plánem, neboť jeden z pozemků vzniklých rozdělením nesplňuje závazný regulativ minimální rozlohy pozemku 800 m2. Rozpor vydaného souhlasu s dělením pozemku s územním plánem obce Louňovice je tedy druhým důvodem, pro nějž je souhlas v rozporu s právními předpisy, konkrétně s §90 písm. a) stavebního zákona.
4. Nejvyšší správní soud pak svým napadeným rozhodnutím č. j. 7 As 92/2017-43 ze dne 13. 2. 2018 shledal, že postup správních orgánů nelze hodnotit jako odporující zásadám správního procesu (§2 a násl. správního řádu). Správní orgány postupovaly v souladu se zásadou zákonnosti, přiměřenosti, náležitě zjistily skutečný stav věci a respektovaly i další zásady správního řízení vč. zásady upravené v §7 správního řádu. Nejvyššímu správnímu soudu je znám stěžovatelkou uváděný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1167/2011, ten se však věnuje odlišné problematice (prodeji nemovitostí), přičemž ani z jeho obecných závěrů nelze dovozovat, že by správní orgány v dané věci nerespektovaly právní úpravu.
5. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že správní orgány i správní soudy svým formalistickým výkladem dovodily neoprávněný požadavek, aby doložila samostatné napojení každého z nově vzniklých pozemků na veřejnou komunikační síť. To považuje stěžovatelka za nepřiměřený zásah veřejné moci do výkonu vlastnického práva. Stěžovatelka je přesvědčena, že v postupu správních soudů, které by prioritně měly chránit práva účastníka jako strany v řízení slabší, shledává zřetelnou nerovnost. Na jednu stranu soudy tolerují hrubou vadu rozhodnutí a navazující hrubou chybu odvolacího orgánu, který tuto vadu neodstranil, s poukazem na možnost překonat ji výkladem. Současně ale shledávají v žádosti stěžovatelky, na základě které bylo předmětné řízení zahájeno, fatální vady tam, kde podle přesvědčení stěžovatelky se vůbec o vady nejedná, a pokud snad ano, bezpochyby jsou odstranitelné výkladem procesně mnohem korektněji, než když soud prohlásí odůvodnění správního rozhodnutí za externí součást jeho výroku. Takto vedený proces nepovažuje stěžovatelka za spravedlivý. Odmítnutím námitky proporcionality mezi zásahem do práv stěžovatelky a veřejným zájmem na dodržení formální zákonnosti zasáhly podle stěžovatelky obecné soudy do základního práva zakotveného v čl. 11 Listiny. Jeho součástí je nejen abstraktní vlastnictví majetku, ale také možnost s ním reálně svobodně nakládat.
6. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou formálních náležitostí ústavní stížnosti, nutných k jejímu meritornímu projednání, a konstatuje, že ústavní stížnost je po formální stránce bezvadná a způsobilá dalšího přezkoumávání. Ústavní stížnost je tedy přípustná.
7. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205); či nález sp. zn. I. ÚS 2486/13 ze dne 1. 10. 2014, zejména body 34-37 a body 42-45].
10. K argumentům stěžovatelky vzneseným v projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že hodnocení skutkového stavu případu a interpretace podústavního práva jsou doménou obecných soudů. Ústavní soud ve svých rozhodnutích totiž opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí ústavně zakázaný zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud neshledal, neboť těžiště postupu správních orgánů i správních soudů spočívalo v interpretaci podústavního práva, která není zjevně excesivní či nepřijatelná.
11. Z výše uvedených důvodů tedy Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, pročež její ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu