ECLI:CZ:US:2018:2.US.1347.18.1
sp. zn. II. ÚS 1347/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Vojtěcha Šimíčka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem se sídlem Na Sadech 21, České Budějovice, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 14. 2. 2018, č. j. 2 KZT 110/2017-59, za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, splňující procesní podmínky dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení, kterým Krajské státní zastupitelství v Brně (dále též "krajské státní zastupitelství") zamítlo jako nedůvodnou jeho stížnost (a dalších osob) podanou proti usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Olomouc (dále jen "Policie") ze dne 19. 1. 2017, č. j. NCOZ 1116-494/TČ-2016-417802, o zahájení trestního stíhání pro spáchání zločinu pletichy při zadávání veřejné zakázky a při veřejné soutěži podle ustanovení §257 odst. 1 písm. d), odst. 2 písm. a) zákona 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
2. Stěžovatel uvádí, že napadeným usnesením byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva; konkrétně měl být porušen čl. 8 odst. 2, čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušení těchto práv stěžovatel spatřuje v nedostatečném odůvodnění citovaného usnesení a nesouhlasí ani s právní kvalifikací usnesení Policie, kdy je nutno se vypořádat s otázkou, v čem měla spočívat nevýhodnost ceny pro soutěžitele a tuto nevýhodnost také prokázat, jelikož nepostačuje odůvodnění spočívající v tom, že cílem domluvy obviněných bylo, aby soutěžená cena zůstala co nejvyšší. Z usnesení Policie není rovněž patrno, komu měli obvinění opatřit prospěch a jakým způsobem byl dovozen prospěch přesahující 500.000 Kč.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Takové zásahy či pochybení krajského státního zastupitelství však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí i se skutečnostmi vyplývajícími z dosavadního průběhu trestního řízení vedeného proti stěžovateli a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. V prvé řadě musí Ústavní soud z hlediska ústavněprávního přezkumu ústavní stížností napadeného usnesení konstatovat, že ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve fázi přípravného řízení považuje, s výjimkou situací zcela mimořádných (např. pokud je současně dotčena osobní svoboda jednotlivce), za nepřípustné, případně nežádoucí (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz). Kasační intervence tak má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nijak odstranit (srov. kupř. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 25. 1. 2006). Jinak řečeno, svůj zásah shledává Ústavní soud důvodným toliko v situaci materiálního (obsahového) a na první pohled zřejmého odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae).
6. Při zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud tuto zmíněnou zdrženlivost prolomil pouze ve zcela mimořádných situacích, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 511/102 ze dne 3. 7. 2003 (N 105/30 SbNU 471)]. Jistou "mimořádnost" odůvodňující zásah Ústavního soudu lze přitom podle naposledy citovaného nálezu spatřovat například v takovém odůvodnění napadených usnesení, kterým byly rozhodovací důvody vyloženy "obecným a povšechným způsobem", jímž na konkretizované a nikoli bezvýznamné námitky bylo reagováno "apodiktickým a v podstatě nicneříkajícím závěrem", dle něhož byl napadený postup "shledán zcela oprávněným", aniž by bylo možno rozhodné důvody takového postupu alespoň dovozovat. I zde však Ústavní soud vyložil, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. V této souvislosti také Ústavní soud - v obecné rovině - opakovaně konstatoval, že míra jeho případného zásahu musí respektovat princip proporcionality. To znamená, že kasační rozhodnutí Ústavního soudu by mělo zásadně korespondovat s intenzitou protiústavnosti, jíž se v konkrétním případě dopustí orgány veřejné moci. Tato zásada je projevem materiálního nahlížení Ústavního soudu na základní práva a svobody, neboť ve své činnosti hodnotí ústavnost konkrétního řízení jako celku, a nikoliv toliko jeho jednotlivé části zvlášť.
7. Současně je nicméně třeba zdůraznit, že pokud jde o otázku podrobnosti odůvodnění napadeného usnesení krajského státního zastupitelství, jehož nedostatečnost stěžovatel namítá, tak Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že na
tato usnesení nelze mít v počátečním stadiu trestního řízení přepjaté nároky. Podle ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu totiž rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání, nasvědčují-li zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba. Slovní spojení "dostatečně odůvodněn" v této fázi trestního stíhání znamená, že se nevyžaduje jednoznačný závěr, že osoba je pachatelem. K zahájení trestního stíhání postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání; trestná činnost tedy "nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby" (§176 trestního řádu; srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 554/03). Právě na toto usnesení ostatně výslovně odkazuje v odůvodnění nyní napadeného usnesení krajské státní zastupitelství. Z hlediska ústavních garancí základních práv je totiž podstatná především identifikace skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným (§160 odst. 1 věta druhá trestního řádu), tedy aby byl obviněný co nejpřesněji seznámen s tím, co je mu kladeno za vinu. Ústavněprávní roviny přitom nedosahuje spor o větší či menší míru úplnosti popisu skutku, resp. výstižnosti jeho určení, stejně jako opodstatněnosti závěru o důvodnosti trestního stíhání.
8. S ohledem na shora uvedenou zdrženlivost Ústavního soudu v této fázi trestního řízení je proto třeba konstatovat, že krajské státní zastupitelství v odůvodnění napadeného usnesení náležitě popsalo skutková zjištění, dostatečně uvedlo, z jakých důvodů (právních i faktických) postačují získané poznatky k vydání usnesení o zahájení trestního stíhání, a adekvátně tak vymezilo skutek, pro který byl stěžovatel obviněn. Přitom je třeba mít na zřeteli, že předmětným usnesením krajské státní zastupitelství ke stížnostem obviněných přezkoumalo předchozí usnesení Policie, takže obě tato rozhodnutí je třeba vnímat v jejich obsahové souvislosti. Co se pak týká jednotlivých námitek stěžovatele, uplatněných nyní v ústavní stížnosti, konstatuje Ústavní soud, že tyto námitky bude mít nepochybně možnost v dostatečné míře uplatnit v dalším průběhu trestního řízení, jelikož v něm budou muset orgány činné v trestním řízení posoudit, které z důkazních prostředků svědčí proti stěžovateli, a naopak které jsou pro něj příznivé. Bylo by proto značně předčasné, aby se touto otázkou zabýval již nyní Ústavní soud. Lze tak uzavřít, že se krajské státní zastupitelství vydáním nyní napadeného usnesení nedopustilo tak zjevného excesu (dosahujícího libovůle), který teprve by mohl překonat shora popsanou zdrženlivost Ústavního soudu ve vztahu k jeho zásahům již v této fázi trestního řízení.
9. Ze shora vyložených důvodů Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení tvrzených základních práv a svobod stěžovatele. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu