ECLI:CZ:US:2018:2.US.1373.18.1
sp. zn. II. ÚS 1373/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného JUDr. Zuzanou Kristiánovou, advokátkou, se sídlem Kozí 10, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2016, č. j. 40 T 11/2014-6873, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 6. 2017, č. j. 3 To 117/2016-7300, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, č. j. 6 Tdo 1516/2017-200, za účasti Krajského soudu v Brně, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se takto domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se zejména podává, že shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (poznámka ÚS: stěžovatel jej chybně datoval ke dni 18. 8. 2014) byl stěžovatel spolu s dalšími spoluobviněnými - zjednodušeně řečeno - uznán vinným ze spáchání několikanásobného zločinu podvodu, kterého se dílem dopustil jako organizátor. Uvedené trestné činnosti se měl stěžovatel dopustit tím, že nejméně v době od října roku 2009 do října roku 2010 za účelem vylákání finančních prostředků poskytovaných na veřejně prospěšné účely podle zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění účinném do 31. 12. 2016 (dále jen "zákon č. 202/1990 Sb."), zosnoval a řídil vznik občanských sdružení, čímž způsobil - ať už sám nebo v součinnosti s dalšími spoluobviněnými - škodu v řádech desítek milionů korun. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání osmi a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen peněžitý trest v celkové výši 250.000 Kč. Pro případ, že by tento peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán mu byl jako náhradní trest stanoven trest odnětí svobody v délce trvání jednoho roku.
3. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že podle pro věc relevantního znění zákona č. 202/1990 Sb. platilo, že část výtěžku z loterií nebo jiných podobných her (dále jen "loterie") bylo možno použít pro veřejně prospěšný účel. Příjemce odvodu části výtěžku z loterií byl povinen provozovateli loterie (dále také jen "loterijní společnost") doložit užití těchto prostředků pro veřejně prospěšný účel, kdy naopak provozovatel byl povinen údaje o užité části výtěžku předložit orgánu, který loterii povolil. Stěžovatel a další spoluobvinění o tyto prostředky prostřednictvím jimi založených občanských sdružení zažádali (a také je posléze obdrželi), ač věděli, že tyto prostředky na veřejně prospěšný účel použity nebudou.
4. K odvolání všech obviněných (tedy i stěžovatele) a státního zástupce Vrchní soud v Olomouci nyní napadeným rozsudkem zrušil prvostupňové rozhodnutí ve výroku o trestu u stěžovatele a dalších obviněných a v rozsahu tohoto zrušení nově rozhodl (při nezměněném výroku o vině) o trestech obviněných tak, že stěžovateli uložil trest odnětí svobody a peněžitý trest shodně se soudem prvního stupně, a nadto mu uložil trest propadnutí náhradní hodnoty, a to peněžních prostředků na účtu vedeném ke smlouvě o penzijním připojištění se státním příspěvkem a peněžních prostředků na účtu vedeném ke smlouvě o investičním životním pojištění.
5. Následná dovolání stěžovatele a dalších spoluobviněných byla ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257).
8. Ústavní soud po přezkoumání nyní projednávané věci a při zohlednění právě uvedených východisek neshledal, že by byly právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí. Za daného stavu věci proto Ústavní soud není oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně garantované nezávislosti.
9. Obecné soudy podle mínění Ústavního soudu postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení a žádná stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána v přiměřené lhůtě, při dodržení práva stěžovatele na obhajobu a soudy přesvědčivým způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina, ani že by mu nebyl uložen adekvátní a přiměřený trest. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je v napadených rozhodnutích popsáno, nemá Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej ústavně opravňovaly k výraznější ingerenci do dané věci.
10. K ústavní stížnosti stěžovatele musí Ústavní soud rovněž uvést, že tato neobsahuje žádnou hlubší ústavněprávní argumentaci, neboť blanketní citace nálezů Ústavního soudu nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu týkajících se například - ve značně obecné rovině - problematiky opomenutých důkazů, pojmu škody v trestním řízení atp., za řádnou argumentaci považovat nelze. I ze samotné ústavní stížnosti stěžovatele je totiž při pozornějším čtení seznatelné, že stěžovatel tento procesní prostředek využívá v podstatě toliko k opakované polemice s obecnými soudy; často i jen ze stěžovatelem uváděných citací, vytržených z odůvodnění nyní ústavní stížností napadených rozhodnutí, je patrné, že soudy již ve skutečnosti daly stěžovateli odpověď na otázky, které znovu a znovu žádá zodpovědět, nyní po Ústavním soudu. Tím však staví Ústavní soud do role, která mu v ústavním systému nepřísluší - není další přezkumnou instancí vůči obecným soudům a není jim v tomto smyslu ani nadřazen. Jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti "toliko" ochrana ústavně zaručených práv stěžovatele, což ovšem samozřejmě pojmově předpokládá, že jím bude předestřena skutečně relevantní ústavněprávní argumentace a nikoliv jen pokračující polemika se závěry obecných soudů.
11. Zpochybňuje-li tak stěžovatel v ústavní stížnosti, že na shora popsané trestné činnosti se ani dílem nepodílel jako organizátor, neboť svým přátelům a známým jen pomáhal zakládat občanská sdružení podle jím používaných vzorů (stěžovatel tak vůbec nerozporuje, že zakládací dokumentace předmětných občanských sdružení byla koncipována velmi podobně), pak stěžovatelova forma účasti jako organizátora na trestné činnosti jistě není odvozována (jen) z toho, že zakládací dokumentace všech občanských sdružení si je velmi podobná. Postavení stěžovatele jako organizátora bylo takto kvalifikováno zejména proto, že stěžovatel vytvářel fiktivní písemnosti dokládající samotnou činnost jednotlivých občanských sdružení (jako například zápis z jednání přípravného výboru) s tím, že mnohé osoby v těchto dokumentech uvedené se vůbec neznaly, anebo znaly, ale neměly tušení, že svoji "účastí" participují na činnosti jakéhokoliv stěžovatelem (spolu)založeného právního subjektu. K těmto aspektům svého organizátorství se stěžovatel v ústavní stížnosti dostatečně nevyjadřuje. Naopak poněkud dezinterpretuje například výpověď E. B. (občanské sdružení XXX). Jádro její výpovědi (srov. str. 75 rozsudku krajského soudu) totiž nespočívá v tom, že by "nikde nebyla a nic nepodepsala", jak naznačuje stěžovatel. Naopak tato svědkyně uvedla, že byla tam, kde ji stěžovatel potřeboval - např. u výběrů peněz v bance, poté co byly poskytnuty loterijními společnostmi atp., když takto získané prostředky obratem předala stěžovateli, aniž tušila, že tyto nebudou použity k účelu stěžovatelem i jí deklarovanému (podpora romských dětí).
12. Ústavní soud se rovněž nemohl ztotožnit s tvrzením stěžovatele, že soudy opomněly provést jím navrhované důkazy (soud je podle stěžovatele ani neprovedl, ani nevysvětlil, proč tak neučinil). Jde-li totiž o to, že podle stěžovatele mělo z několika krabic (účetních) dokumentů plynout, že "každá koruna" poskytnutá loterijními společnostmi byla skutečně užita na obecně prospěšné účely, pak takovéto tvrzení stěžovatele (i ostatních spoluobviněných) bylo podle přesvědčení Ústavního soudu obecnými soudy spolehlivě vyvráceno. Jednak se stěžovatel v ústavní stížnosti opět dostatečně nevypořádává s argumentem obecných soudů, že k soudnímu řízení předložené dokumenty jsou jen "uměle vytvořené", neboť kdyby z nich skutečně plynulo použití peněz na obecně prospěšné účely a měl-li by stěžovatel (a další spoluobvinění) v rozhodné době tyto dokumenty k dispozici, poskytl by je nebo alespoň údaje z nich loterijním společnostem. To se však zásadně ani přes jejich opakované urgence nestalo. Stěžovatel a spoluobvinění se totiž omezili na rozeslání dokumentu s obecným konstatováním, že prostředky byly použity na dříve deklarované obecně prospěšné účely.
13. Nadto není pravda, že by se soudy stěžovatelem odkazovanými materiály v krabicích vůbec nezabývaly. Naopak, například vrchní soud se na straně 60 a 61 svého rozhodnutí konkrétně zabývá obsahem asi 349 videí, jež měla pozitivní činnost sdružení dokazovat (každé z nich však trvalo jen několik málo sekund). Stejně tak se například v Moravské zemské knihovně nenachází žádná z údajně vydaných publikací v rámci činnosti sdružení. V návaznosti na toto zjištění potom obecné soudy nepochybily, nevyslechly-li navrhované svědky (včetně například členů diplomatických sborů), kteří se měli na vzniku těchto materiálů podílet.
14. Pro úplnost nutno ještě konstatovat - v návaznosti na důkazy, jež měly zůstat opomenuty - že ústavněprávní relevanci nemá ani námitka o tom, že mnohé účetní dokumenty o činnosti sdružení byly policií během vyšetřování ztraceny. Je pravda, že obvinění - přistoupí-li Ústavní soud na tvrzení stěžovatele o ztrátě dokumentů - nemohli doložit například originály faktur opatřené razítkem a podpisem. Jak ale plyne z ústavní stížností napadených rozhodnutí, problémem zmíněných dokumentů bylo zejména to, že z nich nebylo zjistitelné, jaká společnost je na vrub sdružení vlastně vystavila a jaká plnění konkrétně měla být pro obecně prospěšné účely poskytnuta. K těmto výhradám soudů se stěžovatel v ústavní stížnosti opět důkladně nevyjadřuje, i když je zjevné, že tyto nedostatky nemohly být relací originál - kopie bez dalšího způsobeny.
15. Byť stěžovatel i v ústavní stížnosti rozvíjí - stejně jako to učinil před obecnými soudy - úvahy o tom, že se nemohl dopustit trestného činu podvodu, neboť nikomu nevznikla škoda (zjednodušeně řečeno, loterijní společnosti měly možnost splnit zákonnou podmínku dobročinnosti, což je údajně dostačující i z pohledu Ministerstva financí), v jejím závěru však připouští (srov. strana 22 ústavní stížnosti) - odkazem na judikaturu obecných soudů - že škoda by byla způsobena, nebyly-li by prostředky loterijních společností použity na obecně prospěšnou činnost. K takovému závadnému stavu ale - jak bylo vysvětleno shora - v právě posuzované věci došlo. I tento znak skutkové podstaty trestného činu podvodu (v souladu se závěry samotného stěžovatele) tak byl v jeho věci naplněn.
16. Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti konečně, že v rozporu s procesními předpisy odvolací soud ukončil dokazování až po přednesu závěrečných řečí a tedy stěžovateli nebylo umožněno vyjádřit se k zamítnutí jím navrhovaných důkazů, pak tato jeho námitka podle Ústavního soudu není zcela logická. Stěžovatel totiž při závěrečné řeči věděl, že do jejího přednesu nebyly provedeny některé jím navrhované důkazy. Měl a mohl tedy závěrečnou řeč využít k tomu, aby neprovedení navrhovaných důkazů namítal. Nevysvětluje totiž, proč by se mohl spoléhat na to, že po závěrečných řečech budou důkazy provedeny, byť formálně - je-li tvrzení stěžovatele pravdivé - nebylo dokazování ze strany odvolacího soudu ukončeno. Z materiálního hlediska pak ani Ústavní soud v neprovedených - podle stěžovatele opomenutých důkazech - neshledal diskrepanci ústavněprávního charakteru (srov. k tomu shora).
17. Lze tak uzavřít, že i podle Ústavního soudu soudy i při zohlednění všech zásad ovládajících rozhodování v trestním řízení mohly obecné soudy spravedlivě uzavřít, že stěžovatel se dopustil trestné činnosti shora popsané. Za dané situace proto Ústavní soud neshledal důvod pro zrušení napadených rozhodnutí, neboť dospěl k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, porušena nebyla. Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu