ECLI:CZ:US:2018:2.US.1454.18.1
sp. zn. II. ÚS 1454/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Leo Express Global a. s., se sídlem Řehořova 908/4, Praha 3, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LLM., advokátem se sídlem Jungmannova 24, Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2018, č. j. 23 Cdo 5578/2017-470, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 8. 2017, č. j. 3 Cmo 120/2017-445, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2017, č. j. 15 Cm 29/2016-427, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Českých drah, a. s., se sídlem Nábřeží L. Svobody 1222, Praha 1, zastoupené JUDr. Jiřím Kindlem, M.Jur., Ph.D., advokátem se sídlem Křižovnické nám. 193/2, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 a v čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, výše uvedeným usnesením Městský soud v Praze stěžovatelce nepřiznal osvobození od soudních poplatků ve výši 4.100.000 Kč, jež byly vyměřeny v řízení, v němž se stěžovatelka vůči vedlejší účastnici řízení žalobou domáhá zaplacení částky 434.332.000 Kč. Toto rozhodnutí k odvolání stěžovatelky potvrdil Vrchní soud v Praze a následné dovolání odmítl Nejvyšší soud.
3. Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatelky, že obecné soudy k žádosti stěžovatelky o osvobození od soudního poplatku přistoupily ryze formálně, nesprávně vyhodnotily celkové majetkové poměry stěžovatelky; zejména nevzaly v potaz její pasiva a nemožnost dispozice s hmotným majetkem. Stěžovatelka též namítá, že obecné soudy dostatečně nezohlednily důvod tíživé finanční situace stěžovatelky, kterým je tvrzené protiprávní jednání vedlejší účastnice řízení. Stěžovatelka konečně uvádí, že obecné soudy přistoupily k žádosti o osvobození odlišně než v jiných obdobných případech.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení správních soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení (které tvoří i soudní poplatky) a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces a opakovaně konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
6. Rovněž v nyní projednávaném případě proto Ústavní soud konstatuje, že konstrukce ustanovení §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), podle něhož obecné soudy postupovaly, je založena na tom, že v odůvodněných případech předseda senátu "může" účastníkovi řízení přiznat zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to jeho poměry. Přiznat úplné osvobození však může pouze výjimečně, "jsou-li pro to zvlášť závažné důvody". Z uvedeného proto jednak plyne, že osvobození od soudních poplatků je vždy v dispozici předsedy senátu, který musí velmi pečlivě vážit individuální okolnosti každého konkrétního případu, a dále, že k úplnému osvobození lze přistoupit jen ve výjimečných případech ze zvlášť závažných důvodů. Z citovaného znění této zákonné normy se také konsekventně podává, že možnost přezkumu Ústavního soudu, který stojí mimo soustavu obecných soudů a není proto jeho úkolem ani sjednocovat jejich postupy, je v této oblasti velmi omezená a jeho možnost derogovat rozhodnutí, v nichž soud zákonem předpokládané výjimečné okolnosti odůvodňující úplné osvobození od soudního poplatku neshledá, se týká pouze zjevných excesů.
7. Právě proto také podle ustálené judikatury Ústavního soudu k otázce poplatkové povinnosti a osvobození od ní platí, že tato úprava provedená zákonem č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, představuje jeden ze základních momentů podmiňujících právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 664/03 ze dne 16. 3. 2006 (N 56/40 SbNU 547) nebo nález sp. zn. I. ÚS 43/07 ze dne 26. 9. 2007 (N 149/46 SbNU 481)]. Z uvedeného plyne, že zakázaný exces obecného soudu při rozhodování o výši soudního poplatku by musel dosáhnout takové míry, že by mohl v konečném důsledku vést až k omezení či zbavení práva jednotlivce domáhat se ochrany svých práv soudní cestou (denegatio iustitiae).
8. V nyní projednávaném případě Ústavní soud nicméně neshledal, že by obecné soudy při svém rozhodování o žádosti stěžovatelky jakkoliv vykročily z limitů předvídaných ustanovením §138 odst. 1 o. s. ř. a zasáhly tak do základních práv stěžovatelky. Závěry obecných soudů totiž považuje Ústavní soud za dostatečně odůvodněné, přesvědčivé a tedy i přezkoumatelné.
9. Zejména z obsahu odůvodnění napadeného usnesení městského soudu je zřejmé, že bylo provedeno pečlivé zkoumání aktuálních majetkových poměrů stěžovatelky. Ústavní soud má za to, že obecné soudy v souladu se svými zákonnými povinnostmi přihlédly k celkovým majetkovým poměrům stěžovatelky, počítajíce v to aktiva i pasiva, které navíc fakticky zohlednily. Ze zjištění provedených obecnými soudy, zejména pak soudem prvoinstančním, mj. vyplývá, že stěžovatelka vykazuje zvyšující se tržby (v roce 2015 tyto tržby činily 236.556.000 Kč, což je o 65.193.000 Kč více než v roce 2014, viz str. 3 napadeného usnesení městského soudu); vedle toho se jí rovněž daří snižovat dlouhodobé závazky, což svědčí o tom, že není v platební neschopnosti. Nepřesvědčivým se jeví rovněž argument nemožnosti disponovat hmotným movitým majetkem stěžovatelky, jímž jsou v projednávané věci vlakové jednotky. Jak vyplývá z napadených rozhodnutí, uvedený hmotný majetek totiž tvoří jen část aktiv stěžovatelky - skutečnost, že byl tento majetek pořízen formou úvěru spjatého se zástavním právem ve prospěch poskytovatele úvěru, je v tomto ohledu bezpředmětný.
10. Stěžovatelka také poněkud dezinterpretuje závěr městského soudu o tom, že si je schopna získat finanční prostředky na úhradu soudního poplatku, přičemž zdrojem těchto finančních prostředků má být další úvěr. I kdyby snad bylo akceptováno stanovisko stěžovatelky, že "žádná banka s největší pravděpodobností [úvěr na soudní poplatek] vůbec neposkytne", které Ústavní soud nepovažuje za nutné blíže ověřovat, obecné soudy tento závěr formulovaly toliko po zhodnocení celkových majetkových poměrů stěžovatelky. Soudy totiž úhradu soudního poplatku výslovně nevázaly na zřízení nového úvěru, jak mylně předestírá stěžovatelka. Zdrojem financování soudního poplatku tak kupř. mohou být rezervy stěžovatelky, které k 31. 12. 2015 činily 11.978.000 Kč. V postupu obecných soudů a s vědomím shora naznačeného úzkého přezkumu agendy soudních poplatků proto Ústavní soud neshledává žádný exces, jenž by vzhledem k výše vymezeným obecným východiskům odůvodnil jeho kasační zásah.
11. Ústavní soud nepovažuje za relevantní ani argument stěžovatelky, že obecné soudy dostatečně nezohlednily důvod tíživé finanční situace stěžovatelky, resp. povahu nároku uplatněného stěžovatelkou, kterým je tvrzené protiprávní jednání vedlejší účastnice řízení, což je prý v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3076/2014 (www.nsoud.cz), když pouze lakonicky konstatovaly, že uvedené rozhodnutí na projednávanou věc nedopadá, neboť jednání vedlejší účastnice řízení nelze kvalifikovat jako trestný čin, ale pouze jako správní delikt. Ústavní soud totiž sice souhlasí s názorem stěžovatelky, potvrzeným v předchozí judikatuře Nejvyššího správního soudu, že "věcný rozdíl mezi trestnými činy a správními delikty bývá i velmi mlhavý" (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007, č. j. 8 As 17/2007-135, in: www.nssoud.cz), nicméně v nyní projednávané věci je podstatné, že protiprávní jednání vedlejší účastnice řízení, na rozdíl od případu, na nějž je v ústavní stížnosti odkazováno, zůstává nadále v rovině pouhého tvrzení stěžovatelky, když o něm doposud nebylo pravomocně rozhodnuto.
12. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. září 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu