ECLI:CZ:US:2018:2.US.1547.18.1
sp. zn. II. ÚS 1547/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele R. D., t.č. ve výkonu trestu ve věznici Oráčov, zastoupeného JUDr. Ing. Jiřím Beerem, advokátem se sídlem v Chebu, Obrněné brigády 20/20, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 1519/2017-65 ze dne 8. 2. 2018, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 11 To 31/2017-1416 ze dne 22. 5. 2017 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 4 T 8/2016-1308 ze dne 27. 1. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Ústavní soud ze stěžovatelovy ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni č. j. 4 T 8/2016-1308 ze dne 27. 1. 2017 uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy ve stadiu pokusu ve formě účastenství jako pomocník a za tento trestný čin mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let nepodmíněně ve věznici s dozorem a peněžitý trest ve vši 150.000 Kč. Proti výše uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, které bylo zamítnuto napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze č. j. 11 To 31/2017-1416 ze dne 22. 5. 2017. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, které bylo odmítnuto napadeným usnesením Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 1519/2017-65 ze dne 8. 2. 2018.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje na to, že byl odvolacím soudem shledán vinným až podruhé, což považuje za libovůli v hodnocení důkazů. Poukazuje na to, že odsuzující rozhodnutí obsahují rozsáhlou naraci bez dostatečné navazující argumentace. Vyjadřuje nesouhlas s argumentem, že z prostředků společnosti XXX s.r.o., jejímž je jednatelem, hradil spotřebu elektrické energie v objektu D. ve výši 14.380 Kč měsíčně, což mělo být v podstatném nepoměru se spotřebou při činnosti v objektu deklarované. Stěžovatel polemizuje i s vysvětlením vrchního soudu, podle nějž lze mít za prokázané, že v objektu bývalé pekárny probíhaly sanační práce, byly zde přístroje s vysokou spotřebou (kupř. drtička suti, míchačka, velká vrtačka) a v minulosti objekt sloužil jako pekárna. To vše představovalo značné energetické zatížení objektu. V době po vybudování pěstírny však zde již žádné takové práce neprobíhaly, jak vyplývá z protokolu o domovní prohlídce a z výpovědi spoluobžalovaných, což podle obecných soudů naznačuje, že těmito platbami byla pokryta spotřeba elektrické energie související s pěstírnou konopí. Stěžovatel též nesouhlasí s postupem tzv. dopěstovávání pěti kusů zajištěných rostlin konopí jako reprezentativního vzorku zajištěných rostlin, neboť teprve na základě něj došlo ke kvalifikaci jednání stěžovatele jako pokusu zvlášť závažného zločinu nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy, byť jen ve stádiu pokusu. Stěžovatel se též domnívá, že odvolací soud si závěry znaleckého posudku v tomto směru vykládá zcela mylně. Dále nesouhlasí s výpověďmi spoluobžalovaných, kteří jej usvědčovali až po vzetí do vazby.
4. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
5. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
6. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
7. Již z výše provedené rekapitulace stěžovatelových námitek se podává, že podstatou jeho polemiky se závěry obecných soudů je jeho nesouhlas s výkladem podústavního práva a skutkových okolností jeho případu, a to zejména co do validity jednotlivých důkazů, které vedly k jeho odsouzení. Ústavní soud však v napadených rozhodnutích navíc ani neshledal žádný extrémní nesoulad či svévoli ve vyhodnocení provedených důkazů či právních závěrů z toho vyvozených, a protože není oprávněn zasahovat do závěrů obecných soudů při interpretaci podústavního práva či skutkových okolností jednotlivých případů, nemohl tak učinit ani ve stěžovatelově případě.
8. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu