ECLI:CZ:US:2018:2.US.1548.18.1
sp. zn. II. ÚS 1548/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Hany Holečkové, zastoupené Mgr. Ditou Křápkovou, advokátkou se sídlem Lipová 5a, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2018, č. j. 26 Cdo 5462/2017-352, proti části výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2017, č. j. 15 Co 492/2016-313, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvého stupně ve výroku III., a proti výroku II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 3. 2016, č. j. 24 C 50/2007-262, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí (resp. specifikovaných výrokových částí), neboť má za to, že jimi byl porušen princip restriktivního výkladu omezení základních práv a svobod tak, aby byla chráněna jejich podstata a smysl dle čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále bylo těmito rozhodnutími podle stěžovatelky porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny a podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se zejména podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 v záhlaví označeným rozsudkem uložil žalované České republice - Ministerstvu financí zaplatit stěžovatelce částku 169.731 Kč s příslušenstvím (výrok I), když žalobu stěžovatelky v rozsahu částky 2.218.377 Kč s úrokem z prodlení zamítl (výrok II) a rozhodl s odkazem na §150 o. s. ř., že se žalované nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení, neboť právní rámec daného sporu (tzn. za jakých okolností a v jaké výši lze považovat za oprávněné nároky stěžovatelky na náhradu za nucené omezení jejího vlastnického práva regulovaným nájemným, který jí jako pronajímatelce bytového domu měl vzniknout) se vytvářel až v průběhu daného řízení judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (výrok III). Výrokem IV pak obvodní soud nepřiznal státu právo na náhradu znalečného (výrok IV).
3. K odvolání obou účastnic (stěžovatelka napadla odvoláním toliko výrok III rozsudku prvostupňového soudu o náhradě nákladů řízení a žalovaná kromě výroku III napadla též výrok I rozsudku prvostupňového soudu) Městský soud v Praze v záhlaví rovněž označeným rozsudkem právě citovaný rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených částech (tzn. ve výrocích I a III) potvrdil a uložil žalované zaplatit stěžovatelce náklady odvolacího řízení. Zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně odvoláním napaden nebyl a tak nabyl právní moci dne 14. 7. 2016.
4. Stěžovatelka následně podala dovolání, kterým napadla zamítavý výrok II prvostupňového rozhodnutí a rozsudek odvolacího soudu v části, kterou potvrdil výrok III provostupňového rozhodnutí. O tomto dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením tak, že řízení o dovolání proti rozsudku obvodního soudu zastavil (výrok I), dovolání proti rozsudku městského soudu odmítl (výrok II) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 300 Kč (výrok III).
5. Nejvyšší soud zejména uvedl, že odvolací soud neměl nad rámec podaných odvolání povinnost přezkoumávat i zamítavý výrok II nalézacího soudu, když tento odvoláním nenapadla ani stěžovatelka ani žalovaná. Výrok II nalézacího soudu totiž není výrokem závislým ve smyslu §212 písm. a) o. s. ř., neboť obstojí sám o sobě a není závislý na výroku I. Nebyl-li pak výrok, jímž byla žaloba částečně zamítnuta, předmětem odvolacího řízení a odvolací soud o něm nerozhodoval, nemohl se tímto nárokem zabývat ani dovolací soud. Dovolání stěžovatelky podle Nejvyššího soudu postrádá rovněž vylíčení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání týkající se výroku III o nákladech řízení.
6. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost, vycházeje přitom i z vyžádaného soudního spisu, a dospěl k závěru, že je částečně opožděná [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu] a částečně zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
7. Jak bylo konstatováno výše, stěžovatelka ústavní stížností napadá 1) výrok II rozsudku nalézacího soudu, kterým byla zčásti zamítnuta její žaloba, 2) část výroku I odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok III nalézacího soudu (z materiálního hlediska přitom stěžovatelka napadá nikoliv to, že žalované nemusí platit náhradu nákladů řízení, nýbrž skutečnost, že jí nebyla náhrada nákladů řízení vůči žalované přiznána) a 3) usnesení Nejvyššího soudu.
8. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelka formuluje námitku, že tento porušil svoji poučovací povinnost, když stěžovatelku nevyzval k doplnění jejího dovolání a namísto toho v ústavní stížností napadeném usnesení konstatoval, že stěžovatelka nedostatečně vymezila splnění podmínek přípustnosti dovolání, napadá-li jím potvrzení výroku III rozsudku nalézacího soudu soudem odvolacím. Stěžovatelka přitom tuto námitku vznáší, aniž by se pokusila argumentačně reagovat na skutečnost, že podle ustanovení §243b o. s. ř. se eventuální výzva k odstranění vad podání podle §43 o. s. ř. na dovolací řízení nepoužije.
9. Podstatné ovšem je, že nemohl-li se Nejvyšší soud materiálně zabývat zamítnutím větší části původně stěžovatelkou požadovaného nároku, pak je otázkou, v čem vlastně mělo být potvrzení rozhodnutí prvostupňového soudu o náhradě nákladů řízení ze strany městského soudu nespravedlivé. Na základě kritéria poměru úspěchů ve věci (a úspěch žalované jako takový v řízení nebyl zpochybněn) by to měla být totiž stěžovatelka, kdo by měl žalované hradit náhradu nákladů řízení, neboť Ústavní soud souhlasí s tím, že rozhodnutí o výši plnění v dané věci nezáviselo výhradně na úvaze soudu, tak jak to má na mysli §136 o. s. ř. Je to naopak sama stěžovatelka, kdo v ústavní stížnosti obsáhle argumentuje mimo jiné tím, proč rámec daný zejména zákonem č. 107/2006 Sb. o jednostranném zvyšování nájemného z bytu, ve znění pozdějších předpisů (účinný do 31. 12. 2013) není dostatečný a proč tedy závěry judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu vycházející z výše nájemného podle citovaného zákona jako referenčního kritéria pro náhradu za omezení vlastnického práva dokonce i před účinností tohoto zákona nejsou správné. Nadto, jak si Ústavní soud ověřil ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 24 C 50/2007 (srov. č. l. 328 329) stěžovatelka "vadnost" výroku III rozsudku prvostupňového soudu v rámci svého dovolání dovozovala právě z toho, že rozhodnutí záviselo na úvaze soudu a dané soudní řízení trvalo takřka 10 let. V kontextu věci je proto závěr Nejvyššího soudu o nedostatečném vymezení předpokladů dovolání stěžovatelky, napadala-li jím potvrzující část výroku městského soudu o náhradě nákladů řízení soudu prvního stupně, plně akceptovatelný.
10. Protiústavní není ani závěr Nejvyššího soudu učiněný v tom směru, že nebylo-li zamítnutí části žaloby napadeno odvoláním, nemohl se v tomto rozsahu věcí meritorně zabývat a dovolací řízení musel ve vztahu k výroku II obvodního soudu zastavit pro svoji funkční nepříslušnost. Ústavní stížnost stěžovatelky je tak podle Ústavního soudu ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná. Ze shora vyložených důvodů je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná také ve vztahu k potvrzující části výroku I rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen právě výrok III nalézacího soudu.
11. Ve vztahu k výroku II nalézacího soudu (kdy nesouhlas se zamítnutím podstatné části nároku stěžovatelky tvoří podstatu její stížnostní argumentace) je pak ústavní stížnost nikoliv nepřípustná, nýbrž opožděná. Chtěla-li totiž stěžovatelka využít výjimky z pravidla subsidiarity ústavní stížnosti podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, měla ústavní stížnost podat přímo proti zamítavému výroku II rozsudku nalézacího soudu. Využití beneficia naposledy citovaného zákonného ustanovení přichází v úvahu totiž jen tehdy, pokud stěžovatel opravné prostředky podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu vůbec nepodá, a nikoliv za situace, kdy je sice podá, nicméně nevyčká na rozhodnutí o nich, anebo - jako v případě stěžovatelky - podá pouze některé z nich [srov. k tomu též přiměřeně např. usnesení sp. zn. I. ÚS 339/01 ze dne 5. 9. 2001 (U 33/23 SbNU 383)]. V této souvislosti nelze splnění procesních podmínek k podání ústavní stížnosti dovozovat ani ze stěžovatelkou tvrzené povinnosti městského soudu v odvolacím řízení aplikovat ustanovení §212 písm. a) o. s. ř., neboť jak správně poznamenal ve svém vyjádření k ústavní stížnosti již Nejvyšší soud, v dané věci se o vztah závislosti mezi jednotlivými výroky rozsudku nalézacího soudu nejedná, a proto městský soud neměl povinnost v rámci odvolacího řízení přezkoumávat i výrok II obvodního soudu, když tento nebyl podanými odvoláními napaden.
12. Za tohoto stavu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) cit. zákona jako návrh opožděný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu