ECLI:CZ:US:2018:2.US.158.18.1
sp. zn. II. ÚS 158/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. S., zastoupeného JUDr. Pavlem Juchelkou, advokátem, se sídlem Sady Svobody 448/4, Opava, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 37 C 257/2015-51 ze dne 6. 4. 2016, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 71 Co 328/2016-70 ze dne 25. 11. 2016 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky č. j. 25 Cdo 2757/2017-93 ze dne 19. 10. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
1. Dne 30. 11. 2013 došlo k dopravní nehodě, při které stěžovatel čelně narazil do protijedoucího vozidla, v důsledku čehož spolujezdec v tomto vozidle utrpěl mnohočetná smrtelná poranění, kterým následně podlehl. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") č. j. 2 T 104/2014-377 ze dne 17. 6. 2014 byl stěžovatel odsouzen pro přečin usmrcení z nedbalosti a přečin těžkého ublížení na zdraví a bylo mu uloženo nahradit škodu třem pozůstalým dohromady ve výši 709 888 Kč.
2. Podle názoru pozůstalých bylo toto odškodnění nedostačující, neboť v adhezním řízení se vycházelo pouze z §444 zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013, (dále jen "občanský zákoník"), ve kterém je taxativně určena částka pro případ úmrtí osoby blízké. Pozůstalým tak nebyla dle jejich názoru nijak nahrazena nemajetková újma. Podali proto k okresnímu soudu proti stěžovateli žalobu, kterou se domáhali, aby uložil stěžovateli povinnost zaplatit jim celkem 1 310 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy.
3. Okresní soud vyzval usnesením č. j. 37 C 257/2015-40 ze dne 22. 1. 2016 stěžovatele, aby se ve lhůtě 30 dnů písemně vyjádřil k žalobě pozůstalých a uvedl, jestli jejich nárok plně nebo zčásti uznává nebo zcela neuznává a pokud jej neuznává, aby vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu proti žalobě a označil důkazy k prokázání svých tvrzení. Okresní soud zároveň stěžovatele poučil, že jestliže se bez vážného důvodu písemně nevyjádří nebo soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, bude mít soud za to, že nárok uplatňovaný v žalobě uznává. Odpověď stěžovatele na tuto výzvu byla soudu doručena dne 26. 2. 2016. V ní stěžovatel uvedl, že nárok uplatněný v žalobě neuznává a žádá soud, aby mu byla prodloužena lhůta k odůvodnění jeho stanoviska do 31. 3. 2016. Svou žádost zdůvodnil tím, že shromažďuje informace, listinné důkazy a zajišťuje si zmocněnce, protože věci plně nerozumí.
4. Okresní soud usnesením č. j. 37 C 257/2015-44 ze dne 2. 3. 2016 rozhodl o neprodloužení lhůty poskytnuté stěžovateli k vyjádření a následně rozsudkem pro uznání č. j. 37 C 257/2015-51 ze dne 6. 4. 2016 žalobě vyhověl a nařídil stěžovateli zaplatit pozůstalým dohromady 1 310 000 Kč. Okresní soud uvedl, že stěžovatel ve lhůtě, která mu byla poskytnuta, soudu sice sdělil, že zajišťuje informace a důkazy a že si rovněž hledá zmocněnce, tím se ale ve věci samé písemně nevyjádřil ani nesdělil vážný důvod, který mu v tom brání. Proto okresní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání v souladu s ustanovením §153a odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), neboť nastala fikce uznání žalobou uplatňovaného nároku dle ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. Okresní soud zároveň dospěl k závěru, že částky, jejichž přiznání se žalobci domáhají, nejsou v rozporu s hmotným právem a odpovídají okolnostem daného případu.
5. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání ke Krajskému soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), který rozsudkem č. j. 71 Co 328/2016-70 ze dne 25. 11. 2016 rozsudek okresního soudu potvrdil co do povinnosti stěžovatele zaplatit pozůstalým 1 310 000 Kč. Krajský soud se ztotožnil s okresním soudem a uvedl, že si je vědom skutečnosti, že fikce uznání dle ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. je výjimečným nástrojem, avšak v tomto případě stěžovatel pouze sdělil, že s nárokem pozůstalých nesouhlasí. Žádné jiné skutečnosti neuvedl a nesdělil ani obecný důvod, proč s žalobou nesouhlasí. Své obecné sdělení nedoplnil ani poté, kdy si sám zvolil právního zástupce z řad advokátů. Tuto nečinnost stěžovatele je tak dle krajského soudu nutno vyhodnotit jako neochotu přispět k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení a vyřešení sporu. Za této situace nastala fikce uznání dle §114b odst. 5 o. s. ř. K tomu krajský soud doplnil, že s ohledem na fikci uznání mu nepřísluší posuzovat, zda výše uplatněného nároku odpovídá zákonným hlediskům.
6. Následně podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu, který jej usnesením č. j. 25 Cdo 2757/2017-93 ze dne 19. 10. 2017 pro nepřípustnost odmítl. Nejvyšší soud uvedl, že jelikož stěžovatel ve svém vyjádření ke kvalifikované výzvě okresního soudu neuvedl, proč s předmětnou žalobou nesouhlasí, ani proč mu poskytnutá lhůta nepostačovala k opatření potřebných informací, listinných důkazů a právního zástupce, je rozhodnutí okresního i krajského soudu v souladu se zákonem i soudní praxí.
7. Poté se stěžovatel obrátil na Ústavní soud. V ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy zasáhly svými rozhodnutími do ústavně zaručeného práva stěžovatele na soudní ochranu garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel uvádí, že po celou dobu řízení nebyl k žalobám lhostejný ani pasivní a nikdy neměl v úmyslu řízení protahovat a ani tak nečinil. Jeho snahou bylo připravit vyčerpávající zdůvodnění neuznání nároku uplatněného v žalobě pouze co do požadované výše, neboť ta je pro něj, dle jeho slov, likvidační.
II. Hodnocení Ústavního soudu
8. Ústavní soud úvodem připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele, obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadených rozsudků obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud se v nedávné době zabýval ústavností úpravy zakotvené v ustanovení §114b o. s. ř., přičemž v nálezu pléna sp. zn. Pl. ÚS 13/15 ze dne 31. 5. 2016 (N 93/81 SbNU 513; 211/2016 Sb.) akceptoval ústavní konformitu ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř., podle něhož "[j]estliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§153a odst. 3) musí být poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby." Citované ustanovení tedy upravuje nástup fikce uznání nároku uplatněného žalobou, vedoucí k vydání tzv. rozsudku pro uznání v případě absence včasného vyjádření na kvalifikovanou výzvu soudu dle §114b odst. 1 o. s. ř. Ústavní soud ve zmíněném plenárním nálezu zdůraznil, že tímto způsobem je sankcionována pasivita žalovaného a nedochází tudíž k omezení autonomie jeho vůle. Dotčená právní úprava navíc sleduje významný legitimní cíl, a to projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), a posiluje rovněž zásadu rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny), v souladu s níž není možnost žalovaného pouhou svou pasivitou prodlužovat řízení (srov. nález sp. zn. II. ÚS 1298/17 ze dne 18. 8. 2017).
10. Z citovaného plenárního nálezu i z dřívější rozhodovací praxe Ústavního soudu je nicméně patrné též zdůraznění významných následků institutu rozsudku pro uznání, který podstatně redukuje možnost uplatnění procesních práv žalovaného a zejména jeho práva rozporovat žalovaný nárok či tvrzení žalobce. Proto jeho vydání musí být vázáno na řádné, nepochybné a prokazatelné naplnění zákonných podmínek dle §153a o. s. ř. [srov. nález sp. zn. III. ÚS 454/04 ze dne 30. 3. 2006 (N 75/40 SbNU 755)]. Nadto v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2503/13 ze dne 1. 4. 2014 (N 49/73 SbNU 29) Ústavní soud v bodě 26 tohoto rozhodnutí doplnil, že "dikce ustanovení §114b odst. 5 ve spojení s §153a odst. 3 o. s. ř. sice zdánlivě neposkytuje rozhodujícímu soudci prostor pro diskreci při jejich aplikaci, avšak obecná pravidla spravedlivého procesu včetně ústavních kautel podle čl. 36 Listiny musí být i v takovém případě respektována tak, aby byla nejen zachována rovnost stran soudního sporu, ale i přístup k soudu" (srov. nález sp. zn. II. ÚS 1298/17 ze dne 18. 8. 2017).
11. K fikci uznání je proto nutno přistupovat jako k nástroji výjimečnému, jehož použití je ospravedlněno jen v případech skutečně nepochybných, přičemž podmínky jeho použití musí být interpretovány nikoli extenzivně, ale restriktivně (nález sp. zn. I. ÚS 1024/15 ze dne 1. 8. 2016). Soud by proto měl při posuzování vážnosti důvodu volit výklad spíše vstřícnější ve prospěch žalovaného a dát mu prostor k uplatnění jeho námitek (srov. nález sp. zn. I. ÚS 3263/13 ze dne 12. 9. 2016).
12. Ústavní soud rovněž opakovaně upozorňuje, že obecné soudy jsou při použití zákonem stanovených procesních pravidel povinny tato pravidla interpretovat a aplikovat tak, aby dodržely maximy práva na spravedlivý proces vymezené Listinou; musí tedy přihlížet k tomu, že účastník řízení svým podáním sleduje ochranu svých subjektivních práv, a nezapomínat, že základní práva nevytvářejí pouze rámec normativního obsahu podústavního práva, nýbrž i rámec jeho interpretace a aplikace. Uvedené pak platí tím spíše za situace, pokud postup obecných soudů implikuje tak významný zásah do procesního postavení účastníka řízení, jehož důsledkem je nezvratné odepření meritorního přezkumu podání tohoto účastníka [nález sp. zn. II. ÚS 475/13 ze dne 24. 6. 2014 (N 129/73 SbNU 941), bod 13].
13. Co se týče obsahových nároků na vyjádření žalovaného ke kvalifikované výzvě, i komentářová literatura uvádí, že "[z]ákon v §114b odst. 5 sankcionuje především nečinnost žalovaného a jeho neochotu přispět k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, a nikoliv to, v jakém rozsahu a jak kvalitně se ve věci vyjádřil." (Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 794; a obdobně též Králík, M., Vašíček, J. in Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2016, s. 499).
14. Nad rámec uvedeného Ústavní soud upozorňuje, že fikcí uznání a následně vydáním rozsudku pro uznání také nelze fakticky sankcionovat žalovaného, zejména jde-li o osobu právně neznalou, za to, že sám neví, jaké jsou ty "správné právnické" argumenty a námitky proti žalobě, s nimiž by mohl být v řízení úspěšný. Naopak tato právní úprava je vyhrazena pro případy lhostejné či obstrukční pasivity žalovaného, jejíž akceptace by byla z pohledu žalobce nespravedlivou, a proto může mít onen přísný důsledek v podobě předstírání, že žalovaný nárok žalobce uznal. K fikci uznání je tedy nutno přistupovat, jak již bylo řečeno výše, jako k nástroji výjimečnému, jehož použití je ospravedlněno jen v případech skutečně nesporných. Nepřípadná a nespravedlivá aplikace §114b odst. 5 o. s. ř. vede k porušení práva žalovaného být slyšen a vyjádřit se k věci dle čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i k porušení jeho práva na spravedlivý proces obecně, ba dokonce k odepření spravedlnosti (porušení práva na přístup k soudu) dle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1024/15 ze dne 1. 8. 2016 (N 139/82 SbNU 229)].
15. K takové situaci však v nyní posuzovaném případě nedošlo. Postup nalézacího soudu podle §114b o. s. ř., a následně podle §153a o. s. ř. jakožto i postup odvolacího soudu a Nejvyššího soudu jsou v souladu se všemi výše uvedenými principy a z ústavního hlediska jim nelze nic vytknout. Právní závěry soudů mají oporu ve skutkovém stavu, jejich rozhodnutí jsou srozumitelně a logicky odůvodněna a je v nich reagováno na všechny námitky stěžovatele. V posuzovaném případě proto Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem vytýkaného práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 Listiny.
16. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. července 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu