ECLI:CZ:US:2018:2.US.1629.18.1
sp. zn. II. ÚS 1629/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. J., zastoupené JUDr. Liborem Koňaříkem, advokátem se sídlem Nové Sady, Novosadský dvůr 6, Olomouc, proti rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje, odboru zdravotnictví ze dne 26. 7. 2017, č. j. KUOK 67819/2017, usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 5. 1. 2018, č. j. 72 Ad 40/2017-30, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2018, č. j. 1 As 23/2018-15, za účasti Krajského úřadu Olomouckého kraje, Odboru zdravotnictví, Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci a Nejvyššího správního soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se takto domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se zejména podává, že stěžovatelka brojila žalobou u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci proti v záhlaví citovanému rozhodnutí, kterým Krajský úřad Olomouckého kraje zamítl návrh na přezkoumání lékařského posudku a tento posudek potvrdil [zmíněným posudkem nebylo uznáno onemocnění stěžovatelky (zhoubný novotvar štítné žlázy) jako nemoc z povolání ani jako ohrožení nemocí z povolání]. Krajský soud žalobu odmítl, jelikož dovodil, že lékařský posudek v projednávané věci nezakládá, nemění, neruší ani závazně neurčuje práva a povinnosti účastníků pracovněprávního vztahu a obsahuje pouze posouzení zdravotního stavu zaměstnance (stěžovatelky). K negativnímu zásahu do sféry zaměstnance totiž dochází až případným následným jednáním zaměstnavatele na základě lékařského posudku. Lékařský posudek proto nelze chápat jako rozhodnutí v materiálním slova smyslu. Rozhodnutí o přezkoumání lékařského posudku v rozsahu podle §47 odst. 2 písm. a) zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o specifických zdravotních službách") je tedy pouze podkladem pro některá právní jednání zaměstnavatele a není rozhodnutím ve smyslu ustanovení §65 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "jen s. ř. s."). Takový úkon je tak vyloučen ze soudního přezkumu, a proto musela být žaloba stěžovatelky odmítnuta.
3. Následná kasační stížnost byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta. Nejvyšší správní soud se totiž ztotožnil se závěrem, že proti rozhodnutí o přezkoumání lékařského posudku není přípustná žaloba podle §65 a násl. s. ř. s., když zejména odkázal na svůj rozsudek ze dne 17. 4. 2014, č. j. 4 Ads 121/2013-31, v němž dospěl k jednoznačnému závěru, že lékařský posudek, jenž obsahuje závěr o nezpůsobilosti zaměstnance k práci, nekonstituuje tomuto zaměstnanci ani zaměstnavateli žádná práva ani povinnosti, neboť ke změnám v pracovním poměru nedochází samotným vydáním tohoto posudku, nýbrž teprve následnými úkony zaměstnavatele, případně zaměstnance, které jsou soudně přezkoumatelné před civilními soudy. Lékařský posudek ani jeho následný přezkum podle ustanovení §47 zákona o specifických zdravotních službách proto nepředstavuje rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., a není proto ani přezkoumatelný ve správním soudnictví. Tento přístup je pak podle Nejvyššího správního soudu zcela souladný též s judikaturou civilních soudů, neboť např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2398/2015, plyne, že lékařský posudek vydaný poskytovatelem pracovnělékařských služeb nepředstavuje takové posouzení zdravotní způsobilosti zaměstnance k práci, které by bylo závazné pro zaměstnance a zaměstnavatele. Lékařský posudek není rozhodnutím nebo jiným správním aktem, jenž by byl závazný pro smluvní strany pracovněprávních vztahů. Nejde tedy o úkon, kterým by se přímo zakládala práva a povinnosti posuzované osoby. Nadto podle rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2007, č. j. 4 Ads 81/2005-125 je vztah zaměstnance a zaměstnavatele poměrem práva soukromého, posudkem lékaře hodnotícím zdravotní stav zaměstnance (způsobilost k práci) proto není zasažena veřejnoprávní sféra žalobce.
4. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li proto ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či správním řízení jemu předcházejícím), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
5. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci s nimi nejsou v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
6. V nyní posuzované věci je nicméně z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dostatečně zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry správních soudů, potažmo správního orgánu, vedenou zejména v rovině práva podústavního, a stěžovatelka zřejmě (avšak nepřípadně) předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Aniž se však Ústavní soud uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, konstatuje, že v daném případě neshledal žádný exces či jiný nepřípustný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by teprve odůvodňovaly jeho případný kasační zásah.
7. Argumentace stěžovatelky navazuje na její tvrzení před správními orgány a soudy a spočívá zejména v tom, že - zjednodušeně řečeno - přezkoumání lékařského posudku zasahuje do jejích práv, a proto má povahu rozhodnutí přezkoumatelného ve správním soudnictví podle §65 a násl. s. ř. s. Nejvyšší správní soud však v ústavní stížností napadeném rozsudku citoval řadu rozhodnutí, kde je dostatečně přesvědčivě a logicky vysvětleno, že takový závěr stěžovatelky není správný. Ostatně stěžovatelka relevantní argumentaci svědčící o opaku nepředkládá, když zejm. vůbec nezohledňuje plenární nález sp. zn. Pl. ÚS 11/08 ze dne 23. 9. 2008 (N 155/50 SbNU 365), kterým byl aprobován právě shora cit. právní názor rozšířeného senátu obsažený v rozsudku sp. zn. 4 Ads 81/2005. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 11/08 totiž Ústavní soud výslovně uvedl, že posudek vydaný zařízením závodní preventivní péče o způsobilosti k práci určitého zaměstnance není aktem vrchnostenského orgánu nadaného právem rozhodovat o právech a povinnostech, ale jde o odborné stanovisko lékaře, který zákonem předvídaným a vyžadovaným způsobem poskytuje součinnost zaměstnavateli. Ten je pak teprve tím, kdo na podkladě zjištění a závěrů lékaře činí konkrétní úkony v rámci pracovněprávního vztahu, kterými zasahuje právní sféru zaměstnance. Podle názoru Ústavního soudu je tak posudek o zdravotním stavu souhrnem medicínských či biofyzikálních zjištění, k nimž dospěje posuzující lékař použitím exaktních přírodovědeckých metod. Tato činnost nemá nic společného s výkladem obecné právní normy a její následnou aplikací na zjištěný faktický stav. Jako rozhodnutí lze proto podle Ústavního soudu posudek vnímat jen v nejobecnějším smyslu tohoto slova, tedy že lékař při posuzování zdravotního stavu volí (rozhoduje) mezi tím, zda aktuální zdravotní stav zaměstnance umožňuje vykonávat dosavadní práci, či nikoliv. Jinak platí, že o zdravotním stavu se nerozhoduje, ten se zjišťuje. To, že závěry lékařského posudku jako takové nemají do právní sféry zaměstnance žádný dopad, je konečně podle názoru Ústavního soudu zřejmé i z toho, že nehodlá-li zaměstnavatel (byť v rozporu s právními předpisy) stanovisko lékaře ke zdravotnímu stavu zaměstnance respektovat, v obsahu pracovněprávního vztahu se závěry posudku vůbec neprojeví.
8. Odkazuje-li pak stěžovatelka opakovaně na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 75/93 ze dne 25. 11. 1993 (U 3/2 SbNU 201), které (odhlédnuto od doby jeho vzniku) nemůže ze své podstaty jednak konkurovat plenárnímu nálezu a jednak je otázkou, jak by toto rozhodnutí mělo výklad předestřený stěžovatelkou vlastně podpořit. Tímto usnesením totiž byla ústavní stížnost odmítnuta (ve znění zákona o Ústavním soudu účinném do 9. 5. 1998), neboť i zde bylo konstatováno, že za orgán veřejné moci nelze považovat znalce, kdy jeho posudek může sloužit nejvýše jako podklad pro určité rozhodnutí nebo opatření. Ani další stěžovatelkou odkazované rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 2. 1996, sp. zn. 19 Co 398/95, nepodporuje stěžovatelkou prezentovaný závěr o povaze přezkoumání lékařského posudku, neboť podle něj předpokladem platné výpovědi z pracovního poměru je jen takový lékařský posudek, který nepřipouští jiný odborný závěr než ten, že zaměstnanec dlouhodobě pozbyl způsobilost vykonávat dosavadní práci. Z toho vyplývá, že i lékařský posudek je jen podkladem pro případnou výpověď. Tyto závěry pak vůbec nezpochybňují ani obecné stanovisko stěžovatelky, že rozhodnutí orgánu veřejné moci musí být přezkoumatelná. V případě stěžovatelky však žádné nepřezkoumatelné rozhodnutí vydáno nebylo.
9. Nahlíženo pak z materiálního hlediska a pohledem stěžovatelky, není nikde v ústavní stížnosti přesvědčivě vysvětleno, proč vlastně stěžovatelka lpí na tom, aby přezkoumání posudku o jejím zdravotním stavu bylo hodnoceno jako rozhodnutí ve smyslu §65 s. ř. s., neboť neúplnost takového posouzení [srovnej k tomu námitky stěžovatelky v kapitole III bod 4 písm. a) až c) ústavní stížnosti] může stěžovatelka namítat např. v řízení o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou stěžovatelka, jak sama v ústavní stížnosti uvádí, také podala. Nechal-li by v rámci takového řízení soud přezkoumat hodnocení zdravotního stavu stěžovatelky soudem ustanoveným znalcem, jistě to nelze hodnotit tak, že se jedná o "jiný titul k výpovědi", jak stěžovatelka v ústavní stížnosti naznačuje. Nemožnost podat proti rozhodnutí o přezkoumání lékařského posudku odvolání podle §47 odst. 2 a odst. 4 zákona o specifických zdravotních službách tedy podle Ústavního soudu nepředstavuje ústavněprávní diskrepanci a nemůže znamenat ani obsolentnost jednotlivých výpovědních důvodů podle zákoníku práce - je to stále zaměstnavatel, kdo zaměstnanci dává výpověď např. pro dlouhodobou zdravotní nezpůsobilost vykonávat jeho dosavadní práci, byť tak činí na základě posouzení zdravotního stavu zaměstnance.
10. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou z ústavněprávního pohledu zcela akceptovatelná a stěžovatelce nelze přisvědčit v tom, že by v její věci bylo aplikováno podústavní právo nekonformním způsobem, jak tvrdí. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O žádosti stěžovatelky ohledně přednostního projednání ústavní stížnosti (dle §39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud samostatně nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu