ECLI:CZ:NSS:2014:4.ADS.121.2013:31
sp. zn. 4 Ads 121/2013 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: V. V., zast.
JUDr. Bedri Tomáškem, advokátem, se sídlem Politických vězňů 27, Kolín IV., proti
žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, Praha 5, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2013, č. j. 46 A
112/2013 – 11,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Přípisem ze dne 16. 9. 2013, č. j. 139467/2013/KUSK (dále též „napadené rozhodnutí“),
žalovaný informoval žalobce o výsledku přezkoumání lékařského posudku o zdravotní
způsobilosti k práci vydaného MUDr. V. L. pro společnost Toyota Peugeot Citroen Automobile
Czech, s. r. o., kterým žalobce pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost k práci na pracovišti
svařovna, výroba, logistika u výše uvedeného zaměstnavatele. Žalovaný podle ustanovení §47
odst. 2 písm. a) zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o specifických zdravotních službách“), návrh žalobce na přezkoumání
lékařského posudku zamítl a napadený lékařský posudek potvrdil v celém rozsahu. Z doložené
zdravotnické dokumentace žalovaný zjistil, že žalobce má zdravotní obtíže především z oblasti
pohybového aparátu. Žalobce v dubnu 2012 utrpěl úraz pravého lokte v důsledku napadení,
následná vyšetření prokázala poškození nervu medianus na obou horních končetinách a lehké
poškození nervu ulnaris v loketním kloubu pravé ruky. Dále byla zjištěna blokáda přechodu krční
a hrudní páteře, přičemž se jednalo o dlouhotrvající vertebrogenní algický syndrom. Vyšetření
v lednu 2013 potvrdilo lehčí poškození nervu medianus v oblasti karpálních tunelů na obou
horních končetinách, bez prokázání poškození nervu ulnaris. Příčinou obtíží žalobce jsou
pravděpodobně vrozené i degenerativní změny v oblasti krční a hrudní páteře. Pokud bude
docházet k zatěžování či přetěžování páteře vlivem faktorů pracovního prostředí, lze do
budoucna očekávat recidivy obtíží se zhoršením zdravotního stavu žalobce. Aby k tomu nedošlo,
je nutné dodržovat režim vertebropata, což není možné v posuzovaném pracovním zařazení.
Vzhledem k charakteru onemocnění horních končetin (syndrom karpálního tunelu a tzv. tenisový
loket) je pravděpodobná recidiva. Žalobce byl posuzován pro dvě možná pracovní zařazení –
operátor ve svařovně – výrobě a operátor ve svařovně – logistice. Zdravotní stav žalobce byl
proto posuzován ve vztahu k těmto pracovním zařazením, přičemž bylo zjištěno, že tento druh
práce není vhodný pro osobu s chronickým či recidivujícím onemocněním krční a hrudní páteře
pro riziko zhoršení už existujících zdravotních obtíží. Poškození pohybového systému žalobce
představuje onemocnění, které výrazně limituje jeho odolnost k zátěži, není proto pro něj vhodná
práce v rizikovém pracovním prostředí s nadlimitními hodnotami celkové fyzické zátěže a ve
vynucené pracovní poloze. Z důvodu operace „tenisového lokte“ a syndromu karpálního tunelu
není pro žalobce vhodná práce v riziku lokální svalové zátěže horních končetin. Pracovní
prostředí, v němž má žalobce působit, je pro něj nevhodné, vyřazení žalobce z tohoto prostředí je
proto nutno chápat jako preventivní opatření sledující zabránění progrese jeho zdravotních
obtíží. Posouzení zdravotní způsobilosti náleží poskytovateli pracovnělékařských služeb, nikoli
neuroložce, jejichž závěru se žalobce dovolává. Skutečnost, že se žalobce v době, kdy není
exponován faktorům pracovního prostředí, cítí zdravý, není pro posouzení jeho zdravotní
způsobilosti k práci rozhodující. Zdravotní stav žalobce byl pro účely zdravotního posouzení
podle žalovaného zjištěn v dostačující míře pro stanovení příslušného posudkového závěru a bylo
správně konstatováno, že žalobce není zdravotně způsobilý k práci operátora na svařovně, ve
výrobě a v logistice. Lékařský posudek ze dne 11. 7. 2013 vydaný MUDr. V. L. je proto dle
žalovaného správný.
[2] Žalobce proti napadenému rozhodnutí brojil žalobou ze dne 29. 11. 2013, v níž tvrdil,
že žalovaný vychází pouze z odborného stanoviska znalce MUDr. Jiřího Chalupky, CSc., s jehož
závěry žalobce nesouhlasí, neboť nebyly opatřeny všechny podklady. Změny v oblasti
krční a hrudní páteře nejsou vrozené, ale mají původ ve fyzickém napadení, což dokládá
i to, že po operaci v dubnu 2013 veškeré obtíže zmizely. Syndromem karpálního tunelu žalobce
nikdy netrpěl, jak vyplývá i z výstupní lékařské prohlídky v TPCA. Tzv. tenisový loket byl
operačně rovněž vyřešen. Není proto důvodná obava z recidivy těchto onemocnění. Žádné
onemocnění, které by jej omezovalo ve vykonávané práci u společnosti TPCA, neexistuje.
Zdravotní dokumentace neobsahuje podklad, podle nějž by měl generativní a vrozené změny
v oblasti hrudní a krční páteře, přičemž pravidelné prohlídky včetně podrobné nástupní prohlídky
nic v minulosti neobjevily. Žalobce proto navrhoval, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc
vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[3] Krajský soud v Praze usnesením ze dne 2. 12. 2013, č. j. 46 A 112/2013 – 11,
žalobu odmítl. V odůvodnění uvedl, že napadené rozhodnutí nepodléhá přezkumu soudů
ve správním soudnictví, neboť není rozhodnutím správního orgánu, ale jen jiným úkonem, který
je ze soudního přezkumu vyloučen. Odkázal přitom na nález pléna Ústavního soudu ČR ze dne
23. 9. 2008, který se touto problematikou zabýval, a to v návaznosti na rozsudek rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2007, č. j. 4 Ads 81/2005 – 125, (ve shodě
s ním). Žalobce totiž napadl lékařské posudky o zdravotní způsobilosti, které však v souladu
s judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu nemohou být soudně
přezkoumávány. K dotčení práv žalobce totiž dochází teprve navazujícím pracovněprávním
úkonem zaměstnavatele a soudní kontroly správnosti lékařského posudku se lze domoci právě
až v rámci případného pracovněprávního sporu.
[4] Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2013,
č. j. 46 A 112/2013 – 11, podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost ze dne
17. 12. 2013, v níž uvedl, že napadá usnesení z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) až e)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel byl přesvědčen, že krajský soud se měl od judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího
správního soudu odchýlit, protože v opačném případě není zaručena ochrana základních práv
účastníka řízení, přičemž poukazoval na odlišná stanoviska tří soudců Ústavního soudu.
Stěžovatel popsal vývoj názoru na přípustnost předmětné žaloby a dovozoval, že odmítnutím
žaloby byl poškozen a že mu bylo znemožněno, aby se domohl svých práv. Stěžovatel setrval
na stanovisku, že jeho zdravotní stav byl nesprávně posouzen a proto bylo nesprávně
konstatováno, že je nezpůsobilý k výkonu předmětné práce u společnosti TPCA. Stěžovatel proto
navrhoval, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil krajskému soudu
k dalšímu řízení.
[5] Žalovaný se ke kasační stížnosti stěžovatele vyjádřil v podání ze dne 21. 1. 2014, v němž
vyslovil názor, že stěžovatelova argumentace obsažená v kasační stížnosti je nekonkrétní,
stěžovatel neuvádí žádná konkrétní tvrzení týkající se projednávané věci a nenaplňuje
tak podmínky pro podání kasační stížnosti podle §104 odst. 4 s. ř. s. K argumentaci stěžovatele
odlišnými stanovisky tří ústavních soudců k otázce soudního přezkumu lékařských posudků
žalovaný uvedl, že odlišná stanoviska soudců Ústavního soudu jsou v důsledku přijetí nové
právní úpravy obsoletní. Žalovaný setrval na stanovisku, že rozhodnutí o přezkoumání
lékařského posudku není žádným konstitutivním aktem, ale pouze deklaratovním rozhodnutím,
které konstatuje výsledek šetření provedeného odborně způsobilou osobou, zjišťující objektivně
existující zdravotní stav. I kdyby se správní soudy přiklonily k názoru stěžovatele
a přezkoumávaly takové akty, musely by se podle žalovaného omezit pouze na přezkoumání
postupu správního orgánu, nemohly by se vyjádřit k obsahu lékařského posudku. Teprve
uplatněním lékařského posudku ve vztahu zaměstnavatel-zaměstnanec dojde ke změně práv
a povinností osoby, případné spory budou moci efektivně řešit obecné soudy. Žalovaný proto
navrhoval, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[6] Stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem řízení,
z něhož napadené usnesení Krajského soudu v Praze vzešlo (ustanovení §102 s. ř. s.), kasační
stížnost je včasná (ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s.) a přípustná, neboť nejsou naplněny důvody
zakládající její nepřípustnost podle ustanovení §104 s. ř. s.
[7] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením
§109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněného důvodu. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[8] Stěžovatel ve své kasační stížnosti podřadil důvody podání kasační stížnosti pod
ustanovení §103 odst. 1 písm. a) - e) s. ř. s. Pokud ovšem stěžovatel kasační stížností napadá
rozhodnutí o odmítnutí žaloby, z povahy věci pro něj přichází v úvahu pouze kasační důvod
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí
o odmítnutí návrhu (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 7/2004 – 47, ze dne
18. 3. 2004; všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz), pod který je podřaditelná i námitka o nepřezkoumatelnosti takového
rozhodnutí.
[9] Nejvyšší správní soud ale je v takovém případě v řízení o kasační stížnosti oprávněn
zkoumat pouze to, zda rozhodnutí krajského soudu a důvody, o které se toto odmítavé
rozhodnutí opírá, jsou v souladu se zákonem; jeho úkolem není věcně přezkoumávat, zda
je žaloba stěžovatele důvodná, tj. zda napadené rozhodnutí je nezákonné a zda posouzení
zdravotního stavu stěžovatele bylo správné.
[10] Nejvyšší správní soud tedy zdůrazňuje, že rozsah přezkumu rozhodnutí soudu v řízení
o kasační stížnosti je vymezen povahou a obsahem přezkoumávaného rozhodnutí. Jestliže
krajský soud žalobu odmítl a věc samu neposuzoval, může Nejvyšší správní soud v řízení
o kasační stížnosti pouze přezkoumat, zda krajský soud správně posoudil podmínky
pro odmítnutí žaloby, nemůže se však již zabývat námitkami týkajícími se „merita věci“, tedy
toho, zda žaloba je důvodná (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2004,
č. j. 1 Azs 24/2004 – 49; ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 – 98; či ze dne 5 . 1. 2006,
č. j. 2 As 45/2005 – 65).
[11] Kasační stížnost směřující proti odmítavému výroku krajského soudu není důvodná.
[12] Podle ustanovení §42 odst. 1 zákona o specifických zdravotních službách „lékařský
posudek o zdravotní způsobilosti nebo o zdravotním stavu (dále jen „lékařský posudek“) vydává poskytovatel
na žádost pacienta, který je posuzovanou osobou, nebo jiné k tomu oprávněné osoby po posouzení zdravotní
způsobilosti, popřípadě zdravotního stavu posuzované osoby, posuzujícím lékařem, a to na základě zhodnocení
a)výsledků lékařské prohlídky a dalších potřebných odborných vyšetření (dále jen „lékařská prohlídka“), b) výpisu
ze zdravotnické dokumentace vedené o posuzované osobě jejím registrujícím poskytovatelem v oboru všeobecné
praktické lékařství nebo v oboru praktické lékařství pro děti a dorost (dále jen „registrující poskytovatel“), je-li
posuzovaná osoba u takového poskytovatele registrována, nebo jde-li o posuzovanou osobu, o jejímž zdravotním
stavu je vedena zdravotnická dokumentace na území jiného státu, též na základě výpisu z této dokumentace,
ke kterému je přiložen úředně ověřený překlad do českého jazyka; úředně ověřený překlad se nepředkládá k výpisu
ze zdravotnické dokumentace vedené ve slovenském jazyce; výpis ze zdravotnické dokumentace si může posuzující
lékař vyžádat prostřednictvím posuzované osoby, c) zdravotní náročnosti pro výkon práce, služby, povolání,
vzdělávání, sportu, tělesné výchovy nebo jiné činnosti (dále jen „činnost“), pro které je osoba posuzována,
a podmínek, za kterých je činnost vykonávána, nebo nároků činnosti na zdraví posuzované osoby.“
[13] Podle ustanovení §46 odst. 1 zákona o specifických zdravotních službách „má-li
posuzovaná osoba nebo osoba, které uplatněním lékařského posudku vznikají práva nebo povinnosti,
za to, že lékařský posudek je nesprávný, může do 10 pracovních dnů ode dne jeho prokazatelného předání podat
návrh na jeho přezkoumání poskytovateli, který posudek vydal. Osoba, které uplatněním posudku vznikají práva
nebo povinnosti a které byl posudek předán posuzovanou osobou, může návrh na přezkoumání lékařského
posudku podat do 10 pracovních dnů ode dne jeho předání, a to poskytovateli uvedenému ve větě první.“
[14] Podle ustanovení §46 odst. 5 zákona o specifických zdravotních službách „pokud
poskytovatel návrhu na přezkoumání lékařského posudku nevyhoví v plném rozsahu, postoupí do 10 pracovních
dnů ode dne jeho doručení, pokud se jedná o lékařský posudek o zdravotní způsobilosti, v ostatních případech
do 30 dnů, spis s návrhem na přezkoumání, včetně podkladů potřebných pro přezkoumání lékařského posudku
a svého stanoviska, příslušnému správnímu orgánu.“
[15] Podle ustanovení §47 odst. 2 zákona o specifických zdravotních službách „příslušný správní
orgán do 30 pracovních dnů ode dne doručení spisu s návrhem na přezkoumání lékařského posudku a) tento
návrh zamítne a napadený lékařský posudek potvrdí, nebo b) napadený lékařský posudek zruší a vrátí věc
poskytovateli k vydání nového lékařského posudku, nebo c) napadený lékařský posudek zruší. Lhůtu podle věty
první může správní orgán ve zvlášť odůvodněných případech prodloužit o dalších 15 pracovních dnů.“
[16] Nejvyšší správní soud se tedy má ke kasační stížnosti zabývat tím, zda žalobou napadené
rozhodnutí bylo způsobilé přezkumu ve správním soudnictví.
[17] Dřívější judikatura Nejvyššího správního soudu stran přezkoumatelnosti lékařských
posudků ve správním soudnictví nebyla jednotná, což vyústilo (k podané ústavní
stížnosti) v nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2007, sp. zn. IV. ÚS 613/06, kterým
pro nejednotnost judikatury zrušil rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 8. 2006,
č. j. 4 Ads 81/2005 – 76, zabývající se věcí lékařského posudku.
[18] Návazně se věcí zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, který v rozsudku
ze dne 20. 9. 2007, č. j. 4 Ads 81/2005 - 125, dospěl k závěru, že rozhodnutí krajského úřadu
vydané podle §77a zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů,
tj. lékařský posudek, nezakládá, nemění, neruší ani závazně neurčuje práva nebo povinnosti,
a proto není rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s. Takový úkon správního orgánu je podle §70
písm. a) s. ř. s. vyloučen ze soudního přezkumu, a žalobu proti němu proto soud podle §46
odst. 1 písm. d) téhož zákona odmítne. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu uvedl,
že „posudek zařízení (lékaře) závodní preventivní péče je odborným dobrozdáním o naplnění hypotézy uvedené
v citované normě zákoníku práce; tento lékař svůj odborný náhled podává při znalosti pracovních podmínek,
zdravotního rizika práce a zdravotního stavu posuzované osoby. Jde ve shora uvedeném smyslu právních předpisů
o závodní preventivní péči o službu poskytovanou zaměstnavateli, aby ten byl s to dostát svým zákonným
povinnostem. Lékař závodní preventivní péče (zařízení) tedy v žádném případě nevystupuje jako osoba, které bylo
zákonem svěřeno rozhodování o právech a povinnostech v oblasti veřejné správy. Lékař závodní preventivní péče
je součástí odborného servisního pracoviště, které ze zákona je povinen zaměstnavatel zajišťovat, aby dostál svým
povinnostem na úseku ochrany zdraví při práci… odborné vyjádření lékaře preventivní závodní péče samo o sobě
vůbec neingeruje do práv a svobod zaměstnance, je, jak shora uvedeno, pouze dobrozdáním určeným
zaměstnavateli… Lze tedy dovodit, že posudek o zdravotní způsobilosti k práci v projednávané věci nebyl vydán
správním orgánem při rozhodování o právech a povinnostech v oboru veřejné správy; jednalo se o dobrozdání
smluvního partnera zaměstnavatele poskytujícího závodní preventivní péči jemu i jeho zaměstnancům o naplnění
hypotézy normy §37 odst. 1 písm. a) zákoníku práce ve vztahu ke konkrétnímu zaměstnanci. Především nutno
zdůraznit postavení zařízení (lékaře) zdravotní preventivní péče jako odborného poradce zaměstnavatele, nikoli
jako vrchnostenského orgánu nadaného právem rozhodovat o právech a povinnostech; výklad, v němž by soud
nadal služby zdravotně preventivní péče vrchnostenským charakterem, by potřel zcela jejich smysl a účel,
jak plynou ze shora podaných zákonných norem i mezinárodního práva (smluv, jimiž je Česká republika
vázána). Takový přístup by byl zcela poplatný dřívějšímu nazírání na poskytování lékařské péče jako
paternalistického aktu, včetně formálního pojetí jako „rozhodování o zdravotním stavu“… Jestliže rozšířený senát
shora uzavřel, že posudek zařízení (lékaře) závodní preventivní péče není úkonem, jenž by přímo konstituoval
práva nebo povinnosti ani zaměstnance, ani zaměstnavatele, pak tentýž závěr platí o přezkumném aktu, jenž
se sice formálně řídí v procesu správním řádem, ovšem materiálně na povaze úkonu nemůže ničeho změnit…
Posudek lékaře o zdravotní způsobilosti k práci sám o sobě však právní sféru žalobce nijak nemění (a nadto není
vydán žádným „správním orgánem“ – viz shora - nadaným rozhodovat o právech a povinnostech) – pokud
by nebyl zaměstnavateli předložen, a to z jakýchkoli důvodů, pak právní sféra žalobcova nijak netrpí.
Teprve předložením zaměstnavateli tento subjekt zjistí, že hypotéza normy jako její skutková část byla naplněna
a on je povinen stanoveným způsobem konat. Platnost jeho soukromoprávního úkonu pak může být předmětem
občanského soudního řízení (k tomu dále). Dobré zdání lékaře (posudek o způsobilosti k práci) je založen
na vysoce odborném posouzení zdravotního stavu a znalosti konkrétních pracovních podmínek, jde tedy
o zkoumání skutkových okolností na odborném podkladu, nikoli o rozhodování o právním postavení žalobce.
Jakýkoli další přezkum posudku soudem by pak mohl spočívat zásadně jedině pouze v obstarání dalšího
znaleckého nálezu a jeho převzetí, pokud by netrpěl zcela evidentními logickými rozpory, neboť soud na odborných
závěrech sám nemůže ničeho změnit… Lze tedy uzavřít, že posudek vydaný zařízením závodní preventivní péče
o způsobilosti k práci určitého zaměstnance není aktem orgánu rozhodujícího autoritativně ve sféře veřejnoprávní;
představuje dobré zdání odborného poradce zaměstnavatele o tom, zda v rámci prevence ochrany zdraví při práci
může zaměstnanec určitou práci dále vykonávat… Rozšířený senát se v důsledku shora podaných důvodů
přiklonil k právnímu názoru, podle něhož úkon krajského úřadu podle §77a zákona č. 20/1966 Sb., o péči
o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, kterým byl přezkoumán posudek lékaře zdravotní preventivní péče
o zdravotní způsobilosti k práci, pro účely §37 odst. 1 písm. a) zákoníku práce nezakládá, nemění, neruší
ani závazně neurčuje práva nebo povinnosti v oblasti veřejného práva, a proto není rozhodnutím ve smyslu §65
s. ř. s. Takový úkon je podle §70 písm. a) s. ř. s. vyloučen ze soudního přezkumu, a žalobu proti němu proto
soud podle §46 odst. 1 písm. d) téhož zákona odmítne.“
[19] Výše uvedený závěr rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu byl následně
potvrzen nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 11/08. Nejvyšší správní
soud nepřehlédl, že v mezidobí došlo k podstatné změně právní úpravy, neboť vydávání
pracovně-lékařských posudků o zdravotní způsobilosti nově upravuje zákon č. 373/2011 Sb.,
o specifických zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů, nelze však dovodit,
že by v důsledku přijetí této právní úpravy došlo k takové změně, že by bylo nutné dovodit
soudní přezkoumatelnost těchto posudků. Nadále totiž platí, že lékařský posudek, jenž obsahuje
závěr o nezpůsobilosti zaměstnance k práci, nekonstituuje tomuto zaměstnanci ani jeho
zaměstnavateli žádná práva ani povinnosti, neboť ke změnám v pracovním poměru nedochází
samotným vydáním tohoto posudku, ale až následnými úkony zaměstnavatele, případně
zaměstnance, které jsou soudně přezkoumatelné před civilními soudy. Lékařský posudek ani jeho
následný přezkum podle ustanovení §47 zákona o specifických zdravotních službách proto
nepředstavuje v souladu s výše uvedeným rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. a není proto
přezkoumatelný ve správním soudnictví. Krajský soud proto postupoval správně, pokud žalobu
stěžovatele proti napadenému rozhodnutí odmítl.
[20] Na výše uvedeném přitom ničeho nemění ani skutečnost, že k nálezu Ústavního soudu
ze dne 23. 9. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 11/08 uplatnili někteří soudci odlišná stanoviska, neboť tyto
odlišné názory nejsou na rozdíl od názoru většiny soudců Ústavního soudu právně závazné.
Judikatura ve vztahu k přezkoumatelnosti lékařských posudků je po rozsudku rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ustálená (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
3. 7. 2012, č. j. 4 Ans 3/2012 – 33; ze dne 26. 6. 2013, č. j. 3 Ads 82/2012 – 38) a Nejvyšší
správní soud nevidí jakýkoli důvod se od ní odchylovat. Ostatně stěžovatel pouze obecně
argumentuje porušením svých práv, konkrétně však ničeho neuvádí a z kasační stížnosti
nevyplývá, že by neměl možnost brojit proti případným úkonům zaměstnavatele týkající se jeho
pracovního poměru.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[21] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného usnesení Krajského soudu v Praze k závěru, že nebyl naplněn tvrzený důvod podání
kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., za použití ustanovení §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.
Kasační stížnost proto není důvodná a Nejvyšší správní soud ji podle §110 odst. 1 poslední
věty s. ř. s. zamítl.
[22] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1
a 7 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl ve věci procesně úspěšný, proto
nárok na náhradu nákladů řízení nemá; žalovanému náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední
činnosti nevznikly, proto mu Nejvyšší správní soud právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2014
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu